Člověk si myslí, že se smrtí se potká až někdy v budoucnu,jako by se ho netýkala, jen občas zaslechne příběh.Řekne si, to je strašné, to bych nechtěl zažít.....Taky jsem si to říkala.Až jednou je toho součástí.Moji milovanou sestřičku jsme odvezli na pohotovost.Bolelo ji břicho a zvracela.Člověk si myslí,jede do nemocnice tam ji pomůžou.Ještě nic netuší...Na příjmu si sestřičku zkontrolovali a kvůli vyššímu Crp nechali tam.Následné dny Crp kleslo a měla jít domů.Tak hrozně chtěla, bála se doktorů.Jenže po 5 dnech šílený obrat a během jednoho dne kolaps orgánů,sepse a měsíc v umělém spánku...Přesně po měsíci přišel konec.Už jen ten měsíc kdy spinkala v umělém spánku byl pro nás psychicky hodně náročný.Člověk nejí, nedokáže spát, přemýšlí co se to stalo, jak je to vůbec možné.Každý den jsme za sestřičkou chodili.Na ty dveře ARO nezapomenu už nikdy...Tam jsem opravdu před nimi klečela a zbírala poslední sílu, kterou bych sestřičce dala....Tak tenká je hranice mezi životem a smrtí.Sestřička chtěla tak hrozně žít, bojovala neuvěřitelně, ale smrt ji nedala šanci.Nevím jak jít dál....Najednou nevím nic.Byli jsme šťastní, jezdili po výletech, poznávali nové místa, měli jsme všichni ješte tolik plánů,drželi jsme spolu a měli se moc rádi.Sestra byla(je)člověk,který nikdy nikomu nezáviděl,vždy pomohl,stačily ji maličkosti,nic nechtěla,jen se radovat ze života....Najednou je hrozná tma,nic nedává smysl.Proč musí rodiče pohřbít svoje dítě....Už nikdy nebude slunce tak hřát,todle nese člověk až do svého konce.