Milá Leono, vracím se na tyto stránky o dlší době. Můj manžel prohrál boj s rakovinou hrtanu před šesti lety. Bylo mi o něco málo víc než vám a na rozdíl od vaší situace naše děti byly dospělé. Ale ten pocit, že zemřela půlka mě, ten byl stejný. A upřímně? Zůstává to tak. První myšlenka po probuzení - "on tu není". Cokoli se podaří - "on se toho nedožil". A nejhorší je, že ačkoli mě přátelé donutili "žít", za každou radost se mu omlouvám. Vyčítám si, když se raduji ze života, který on nemůže sdílet se mnou. Je to tvrdé, ale jediné, co já můžu sdělit jako zkušenost je, že se naučíte žít s tou bolestí, anebo takovým tím smutkem. Jestli jste ho milovala, jestli byl polovinou vašeho života, ta rána zůstane. Nebude třeba krvácet každý den, každou minutu, ale bude vaší součástí. Ale věřte, jde to. Budete se i radovat...
