Milá Pavlíno, když mě před 6 lety zemřela maminka brala jsem to tak, že rodiče musí
někdy zemřít. Manžel všechno zařídil aby měla maminka důstojný odchod. Nikdy mě nenapadlo, že po maminčině smrti budu já zařizovat pohřeb manžela. Je to už 8 měsíců
co mi odešel a stále ho čekám, že přijde stále si myslím, že to byl jen sen a že se musí každou chvilku vrátit. Když si uvědomím tu realitu nevím jak dál. Děti mám hodné ale mají svoje rodiny a povinnosti, nemůžou být
pořád se mnou, starají se o mě. Vím proto jak Vám je a jeden doktor mi říkal že ztráta partnera je jedno z nejtěžších co člověka může potkat. Manžel zemřel také na rakovinu jater, neměl šanci - nemohli mu stanovit léčbu. Po šesti týdnech zemřel když předtím jsme se vrátili od moře. Byl sportovní typ, jezdil na lyžích, kole. Na čas Vám určitě pomůžou léky ale co dál....já to mám stejné, když pročítám ty rady tak bolest Vám nikdo nevezme a kdo to nezažil
ten to nepochopí. Jedině si popovídat s někým kdo je v takové situaci jako Vy. Povídat,
vyprávět si, poplakat, vzpomínat.... pak stejně přijdou chvíle beznaděje. Přeji Vám hodně
sil a zdraví.
