Přidat komentář

Dobrý den.Po více než třech letech má můj příběh další smutné pokračování.Po dlouhých měsících truchlení za milovanou maminkou,kdy už byly dny ,kdy jsem si na ni dokázala vzpomenout bez neustálých slz a bolesti a dokonce se při vzpomínce na ni i usmát,přišla další rána a je to tu vše opět znova.Během léta začal být můj tatínek nějaký zmatený.Zapoměl ,že maminka umřela a začal se po ni neustále ptát.7.8.jsme s nim byli u lékaře,který doporučil hospitalizaci..Ráno mi volal primář,že tatínek v noci dostal opakované silné epileptické záchvaty,které do té doby nemíval,a je přeložený na ARO,kde byl uveden do umělého spánku.Udělali mu CT mozku a zjistili,že má na mozku velký nádor.Po třech dnech ho z umělého spánku probudili.Druhý den mi byla umožněná návštěva i přesto,že vzhledem k situaci ohledně koronaviru byly návštěvy povoleny pouze vyjímečně.Tatínek mě prosil,že chce domů.Vysvětlovala jsem mu,že hned jakmile to bude možné,tak domů půjde a budeme se o něho se sestrami starat.Zatím,že musí zůstat v nemocnici,než se jeho stav trochu zlepší.Když jsem se s ním loučila,vůbec mě nenapadlo,že ho vidím naposledy.Druhý den byl přeložený na JIP,návštěva nám povolena nebyla,pouze příslib,že možná zítra.Další den jsem šla k zubaři a na nákup.V obchodě mi zvonil telefon,neznámé číslo.Už jsem začala tušit něco moc špatného...Volal doktor,že tatínek začal ráno krvácet z jícnových varixů ,snažili se to zastavit,ale krvácení bylo masivní a tatínek umírá...Říkala jsem mu,že si volám taxi a jedu za ním.Doktor říkal,že už to nestihnu.Bydlím v jiném městě asi 20 km od bydliště otce.I tak jsem volala taxi a jela.Asi v polovině cesty jsem dostala informaci,že tatínek zemřel.Šok,neschopnost tomu uvěřit...je to tady znovu.I přesto jsem do nemocnice dojela,tam nám ještě dali příležitost se s tatínkem rozloučit.Mozek se zdráhal tomu uvěřit,vypadal,že jen spí...Pak přišly výčitky ,proč jsme ho v nemocnici nechali,proč nemohl umřít doma jako maminka...?Tak se vždy bál toho,že jednou skončí v nemocnici.Je to týden a jeden den,kdy proběhlo poslední rozloučení a já si truchlení prožívám nanovo.Teď už ,ale vím,že ač jsem tomu nevěřila ,když umřela maminka,čas opravdu největší bolest otupí a já budu na své milované rodiče vzpomínat s láskou v srdci a úsměvem při vzpomínce na krásné chvíle spolu prožité.Maminko,tatínku děkuji ,v mém srdci budete,dokud bude tlouct...