Byla invalidní, vlastně jsem ji jinak ani neznal, než trpělivě snášející svoji nemoc. Od dětství do dospělosti. U nás doma to už ani jiné nebylo a stalo se to samozřejmou součástí každodennosti. I když jsem odešel ráno do práce, tak jsme si aspoň vždy ještě zatelefonovali na ujištění, že je všechno, jak má být. Poslední večer uléhala s nadějí, že ráno bude zase líp.
O půlnoci se stav prudce zhoršil. Prosila, aby jí někdo pomohl, ani za týden nemohu pochopit, jak moc špatně se musela cítit. Přijela sanitka a když jí nakládali, směl jsem ji chvíli držet za ruku. Moc si to přála. Byla jako moje druhá máma a já jako její syn, když vlastního mít nemohla.
Ráno jsem chtěl jet za ní, ale abych měl cestou klid, zavolal jsem do nemocnice, abych se ujistil, že je jí už líp. Přepojili mě na lékaře. Zemřela krátce po převozu. Vím, že byla vysvobozena ze svého utrpení ale zároveň to nemohu pochopit.