Přidat komentář

Dobrý den Kájo
to je jako by jsem oslovovala mého milovaného Káju. Nebude to snesitelnější ani za rok ani za dva. Pokud jste se milovali, tak jako já a můj Kájík, tak vás to vůbec nepřejde, to mě věřte. Jen jak čas poběží, tak to tak nějak přijmete, zvyknete si , že jste sama. Už to budou 2 roky co zemřel a já v 9 případech z 10 ,když syn odemyká říkám ,Kája už jde. Prostě jsou situace a věci, které prožívám stále stejně jako před lety. Návštěvy mě již dávno přestaly bavit. Všichni soucitně koukají a rady tipu, že všechno chce čas atd mě skutečně berou. Snažím se stále něco dělat. Doma, na chatě, hodně pracuji, ale nic není zadarmo. Už i já mám zdravotní problémy a docela jsem si řekla, že je asi čas se nechat vyšetřit Mám malou vnučku, to je moje největší radost a potěšení co vlastně ještě mám. Dcera je skvělá a miluji jí strašně moc, syn se nastěhoval ke me, aby jsem nebyla sama, ale to všechno mě nepomůže od té šílené samoty. Já si stále říkám, že se vrátí, že se někde potkáme. Vždy když mám problémy, když se všechno sype, tak se na Káju obracím a říkám mu, ted potřebuji pomoc, tak při mě stůj. No skoro vždy to pomůže. Tak si říkám, že tu někde je a pomáhá. Asi jsem vám nenapsala nic povzbudivého, nic co vám pomohlo, ale napsala jsem vám to jak se cítím a jak to prožívám já. Prostě smutek a samota vás nepřejde, ale časem to bude jiný smutek. Takový se kterým se dá žít. Dřív, když jsem vzpomínala, tak jsem mohla jen brečet. Každá vzpomínka, byl jen pláč. Dneska když vzpomínám, tak cítím tak neskutečnou lásku, že to ani popsat nedokážu. Chtěla jsem napsat přeji vám........., ale co vám mohu přát??, Já vlastně nevím, sílu?, klid?, Cítím s vámi moc a moc Jana