Paní Jano, příběh který píšete je jakoby bych ho psala já. Pouze moje bolest je od poloviny
září 2016, kdy manželovi řekli v nemocnici, že má v břiše nádor. Vrátili jsme se z dovolené od moře, nic mu nebylo jen prohlásil, že ho bolí pod pravým žebrem. Hned šel na vyšetření a zjistili nádor. Než mu stačili po všech vyšetřením určit a stanovit léčbu tak v listopadu zemřel. Život mě nebaví, žiji ve vzpomínkách, mám hodné dvě dospělé děti dceru, která je lékařka a nemůže se vzpamatovat ze smrti milovaného taťky. Syn také
tatínka miloval, ale děti mají své rodiny a svoje starosti a o mě se starají obětavě. Co je to
platné, přes den jdu ven, na procházku potkám známé každý mě zve ať přijdu si promluvit.
Když se vrátím domů tak stále volám manžela a pro slzy nevidím. Večery jsou dlouhé a já stále jen smutním. Vy píšete, že je Váš smutek rok a půl a nic
se nestalo, každý mi slibuje, že za rok to bude snesitelnější, zatím i při čtení těchto řádků
pro slzy na nic nevidím. Tak co pomůže - umíte někdo poradit...... Kaja..
.
.
