Dobrý den paní Marto, nejprve přijměte hlubuku soustrast. To co se stalo Vám jsem prožila před rokem, náhlá smrt mého milovaného muže (50let) mi obrátila život, stejně jako mým 3 dcerám. Nejprve se mi chtělo umřít. Měla jsem taky stavy, že jsem si říkala, že to zvládnu a pak jsem propadala zoufalství. Antidepresiva jsem užívala10 měsíců. Ty mi hodně pomohly, nemohla jsem ani jíst.Holky dvojčata studují a když nás přepadá smutek pláčeme v objetí spolu, to je asi má rada, jak reagovat na pláč dětí, ale zároveň je ujistím, že jsem tady pro ně a že to zvládneme. ( nevím kolik let je Vaším dětem). Po roce jsme to nějak přijaly, jestli se to dá říci, čas tomu pomůže. Ale už náš život nikdy nebude tak radostný jako předtím. A člověk se trápí mnoha věcmi, tatínek zkrátka chybí a bude. Ale člověk prostě spoustu věcí neovlivní a tak stávají i takovéhle katastrofy, protože já si ze začátku spoustu věcí vyčítala, že jsem si měla všimnout, že mu není občas dobře a co jsem měla uděla atd., ale tím si asi projde každý, kdo příjde o někoho milovaného.
Přeji, aby jste tu bolestnou ztrátu překonali co nejlépe.
Blanka.
