Vážená Zdeni, po přečtení Vašeho příběhu jsem neudržela slzy. Tolik se podobá našemu příběhu, který jsem zde napsala začátkem září pod názvem "Velké děkuji pro mého manžela". Také jsem s ním prožila 40 krásných let, také mám v paměti procházky ruku v ruce, večer před před usínáním ruku v ruce. Mnoho krásných zážitků, cestování a pohodového společného života, hodně lásky. Byla jsem s ním až do poslední chvíle, nebyl sám. Před časem mi řekl, že tolik lásky si snad ani nezasloužil a já mu to vyvracela, že naopak si ji zasloužil, my oba jsme si ji zasloužily. Manžela jsem kvůli svému zdravotnímu stavu nemohla mít doma, protože jsem kromě jiných zdravotních problémů, také po několika operacích, včetně operace meziobratlové ploténky. Ale chodila jsem za ním každý den, vždy jsem se na něho těšila a on na mne. Šťastný byl, když jsem ho objala, tolik mne vždy stiskl. Měl velké bolesti, léky moc nezabíraly, což mne hodně trápilo, přestože bylo o něho dobře postaráno. Nemohu se smířit s faktem, že odešel v necelých 62 letech. Také mi strašně chybí, už jen ten pocit, že už mne nepohladí, nebude se smát, nebude na mne čekat, vidět vyrůstat našeho vnuka. Také se nemohu smířit s jeho odchodem a vím, že to bude ještě hodně dlouho bolet. Mám hodné dcery a vnuka, pomáhají mi překonat ten smutek, jezdí za mnou, pomáhají, ale ten smutek je tak velký, že mám co dělat, abych to zvládla.
Paní Zdeni, přeji Vám hodně sil a lásky Vaší rodiny. Ilona
