Ahojky, je mi to moc líto. To už jsi slyšela asi milionkrát a ničemu tím nepomůžu, ale nenapadá mě nic výstižnějšího. Obdivuji, že ses s tím vůbec popasovala, svědčí to o tvé síle - nezhroutila ses. Ale trpíš po tichu, hluboce a nevíš, co s tím.
Zda to někdy přejde - na to ti neodpovím, myslím, že taková ta díra v srdci tam bude navždy. Zcela se to nezacelí, ale věz, že přijde čas, kdy ti z toho nebude těžce, ale hezky smutno. Zní to asi bizarně, ale je to tak. Jak to popsat... jednou budeš vzpomínat, aniž by tě to drtilo, ale bude tě to naopak hřát u srdce. Tedy to, že jsi měla maminku, ať byla jaká byla. Očividně jsi s ní byla spojená i přes všechny komplikace a stále truchlíš.
Na knihu doporučení nemám, ale jedna věc je nějaká forma seberealizace, věnování se koníčkům se zápalem. Možná, že by ti pomohlo, když by ses vypovídala u psychologa. Neděs se toho, není to žádná ostuda ani prohra. Ty můžeš spíš získat, než ztratit. Tím, že bys to vše řekla neutrální osobě, zopakovala všechno, co tě na tom trápilo a trápí a vyjádřila i to, co si necháváš stále pro sebe, ulevilo by se ti. Není to hned, to ne, ale svůj smysl to má a ne malý. Třeba bys byla pak ochotnější k vytváření nových vztahů.
Moc mě mrzí, že není nikdo, o koho by ses mohla opřít. Ale nemůžeš být celý život sama, doufám, že se ti po krůčcích začne víc dařit a najdeš spřízněnou duši.
Přeji ti mnoho sil a optimismu, pokud možno!
A respekt za statečnost ;)
