Práce v hospici mě naplňuje, pacienti mi to vracejí vděčností

Dnes paní Kümmelová říká, že kdyby se dozvěděla dříve o možnosti péče v Hospici sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích, řešila by svoji situaci úplně jinak. „Péče o nevyléčitelně nemocného je velmi náročná, zvlášť pro člověka, který nemá odborné zdravotnické vzdělání. Za žádnou cenu jsem však nechtěla připustit, aby maminka zemřela v nemocnici. Maminčiny poslední dny v hospici byly nejhezčí, jaké jsem si mohla představit,“ říká šestačtyřicetiletá Kümmelová.

**Jak vás napadlo vytvořit web o péči v hospici?
**Web měl být záznamem mé vlastní zkušenosti s péčí o umírající maminku, a navíc jsem chtěla lidem přiblížit možnosti péče o nevyléčitelně nemocné pacienty v hospici z pohledu člověka, který není jeho zaměstnancem. Založila jsem ho pro lidi, kterým smrtelně onemocní někdo z blízkých a oni nevědí, jak se v té situaci chovat. Naleznou zde nejčastější otázky, příběhy i poradnu.

**Myslíte si, že dostupnost informací je v této oblasti dostatečná?
**Existují knížky, které radí, jakým způsobem k tomu přistupovat, co dělat, ale celkově je informací pro blízké umírajících málo. Sama vím, jak těžko jsem je sháněla.

**Jak jste se dozvěděla o možnosti hospicové péče?
**Do prachatického hospice jsem přijela poprvé před šesti lety, když jsem zde distribuovala přístroje pro laserovou techniku. Dodnes si vzpomínám, jak silně na mě zdejší prostředí zapůsobilo velmi příjemnou atmosférou. Když mi před dvěma lety těžce onkologicky onemocněla 80letá maminka, starala jsem se o ni doma. Ale péče o tak těžce nemocného člověka začala být se zhoršujícím se stavem velmi náročná a já jsem to brzy přestala zvládat. Přesto jsem ji nechtěla umístit do zařízení typu LDN nebo do pečovatelského ústavu.

**Proč jste nechtěla využít tento typ zdravotnických zařízení?
**Ve svém okolí jsem slyšela spoustu příběhů, které na mě nepůsobily zrovna pozitivně. I když už jsem byla smířená s tím, že maminka brzy zemře, nechtěla jsem, aby umřela někde v nemocnici za bílou plentou. Na hospic jsem si však nevzpomněla, připomněla mi ho až lékařka onkologického oddělení, kam maminka docházela. A Hospic sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích je jediným zařízením svého druhu v kraji.

**Jak dlouhou dobu trvalo vyřízení záležitostí spojených s přijetím do hospice?**Bála jsem se, že budou mít plno, ale místo tam měli. Byli ke mně velmi vstřícní, ještě ten den jsem e-mailem zaslala maminčinu zdravotní dokumentaci a oni mi do půl hodiny dali vědět, že je přijatá. To bylo v pátek odpoledne a hospic byl připraven ji přijmout hned v pondělí.

**Jak proběhlo přijetí v hospici?
**Je velice dobře vidět, že lidé tam nejsou jen nějakým číslem či bezejmenným pacientem. Každý při přijetí vyplňuje dotazník, ve kterém jsou otázky typu, zda má rád kávu z hrníčku, nebo ze skleničky, zda má rád hodně pod hlavou nebo jaká se mu líbí barva. Maminku vezli do Prachatic sanitkou, a když jsem přijela já, ležela už na pokoji, žádné modrobílé peřiny s razítkem, ale pěkné barevné, do pokoje svítilo slunce a maminka měla slzy v očích. Když jsem se jí ptala, proč pláče, řekla, že proto, že jsou tam na ni všichni tak hodní. Další den ji vykoupali ve vaně s pěnou, namazali ji krémem, navoněli a načesali jí vlasy. Pacientům se tu neodpírají ani jejich malé neřesti, pokud si chtějí dát třeba pivo nebo cigaretu, nikdo jim tu nebrání.

**Jak dlouhou dobu maminka v hospici strávila?
**Byla tu měsíc. Ve chvíli její smrti s námi byla na pokoji sestřička, držela jsem maminku za ruku a byla to vůbec moc hezká chvíle, žádné drama. Když někomu řeknu, že ráda vzpomínám na chvíli, kdy maminka zemřela, myslí si, že jsem blázen, ale všechno bylo tak v klidu. Sestřičky nás obě moc dobře na tu chvíli připravily, obě jsme věděly, co se bude dít.

**Čím se liší péče v hospici od péče v jiném zdravotnickém či sociálním zařízení?
**V hospicích obecně se neděje akutní medicína, to znamená léčení, ale paliativní medicína. Její princip spočívá v tom, že lidé netrpí nesnesitelnými bolestmi. V hospici je většina — přes 90 procent — onkologicky nemocných, umírajících pacientů, kteří by normálně měli velké bolesti. Je to obor, kterému se moc lékařů nevěnuje, protože oni chtějí pacienta vyléčit, ale tady je cílem, aby člověk strávil poslední chvíle života v klidu a bez bolestí. Každou dávku léčiv zde odměřují přesně pro každého pacienta zvlášť, kdežto v zařízeních typu LDN se často stává, že jsou pacienti předávkovaní a zbytečně utlumení. Podstatným rozdílem je samozřejmě také domácí, přívětivé prostředí a zcela odlišný, individuální přístup personálu ke všem pacientům.

**Vracíte se do prachatického hospice?
**Když maminka zemřela, hospic se mnou byl stále v kontaktu, jako každému pozůstalému mi pomáhal překonat smutek z její smrti. A já jsem sem jezdila, nejdříve jednou týdně, později jsem zde začala vypomáhat jako dobrovolník. Trávím s pacienty čas, dělám jim společnost. Nyní sem jezdím dvakrát týdně, ale nejraději bych tu byla pořád, protože mě to obrovsky naplňuje a pacienti mi to vracejí vděčností a radostí z každého pohlazení, z každé maličkosti.

**Je podle vás v jihočeském kraji dostatek zařízení tohoto typu?
**V Budějovicích samozřejmě hospic velmi chybí. Pod charitou zde funguje služba domácí péče, ale tam je předpoklad, že ti lidé mají někoho, kdo je s nimi 24 hodin denně. Další hospic je až v Plzni, v Jihlavě je hospic mobilní. Takže pro celé jižní Čechy je pouze 30 hospicových lůžek, a to zde, v Prachaticích. Přesto po většinu času kapacita hospice vytížená není, zdá se mi, že je to proto, že lidé o této možnosti nevědí. A možná je to i proto, že panují jisté mýty, jako že hospic je jen pro věřící pacienty, to je nesmysl.