Hana
11. ledna 2024
Truchlení

smrt milovaného manžela

Je to měsíc a půl,co mi zemřel můj milovaný manžel,moje láska.Zemřel po dlouhém boji na rakovinu.Byl velice statečný a do poslední chvíle bojoval,chtěl žít.Teď mi zbyla jen prázdnota a hrozná bolest.Nevím,jak žít dál??Pořád si říkám-proč?Byl tak hodný a tolik mě miloval,nikdy nikomu neublížil.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lenka
19. dubna 2018
Milá Jarko jsem ve stejné situaci a to již podruhé.
Zemřel mi manžel před pěti lety a ted přítel. Vím co je to za hrůzu.
Kdyby jste si chtěla popovídat - emai lenka.svobodova4@seznam.cz

In reply to by Anonym (neověřeno)

Inka
  (kontaktovat autora příběhu)
7. června 2018
Napište mi jsem na tom stejně, ráda s Vámi navážu komunikaci a můžeme si být oporou.
Je mi 67 let. Záleží na vás. Pokud to bude blízko, je možná i návštěva Chlapa nechci , moc bych srovnávala. Můj mail posílám. Budu se těšit. Inka









In reply to by Anonym (neověřeno)

Markéta
  (kontaktovat autora příběhu)
13. dubna 2017
Dobrý den,mě zemřel manžel před 11.dny náhle na zástavu srdce v noci když jsem se vzbudila a otočila jsem se na něj přišlo mi že je nezdravě fialový..Doteď si vyčítam že já a jsem spala zatímco on vedle u mě zemřel.Vůbec nevím jak se s tím vyrovnat,bylo mu necelých 48, strašně jsme se milovali ,chtěli jsme spolu zestárnout a zemřít spolu ve spánku držet se za ruce,před dětmi 9 kluk a 13 holka se snažím nebrecet a o samotě je to nejhorší...Neštěstí se stalo v našem karavanu o víkendu v kempu a děti u toho byli a vzbudilo je to protože jsme se snažili manžela oživit a pak záchranáři teprv pustili děti ven a tam viděli manžela na pergole pod dekou když už byl konec..
Snaží se být stateční mají kamarády mluvila s nimi školní psycholožka já beru léky ale vůbec to nezabírá tak na chvíli...Ve skupině přátel u karavanu jsme se s ním rozloučili ale nevím jestli tam dokážu spát ...Všichni mi říkají že ten karavan budoval nám s láskou ale nevím jak se s tím poprat...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Jana
  (kontaktovat autora příběhu)
10. června 2017
Chápu vás moc dobře. Mně manžel, ovšem starší než váš, 75 let zemřel doma, v náručí mého syna, kterého jsem přivolala, 21.04.2017, tedy na jař e, tak jako vám váš manžel... Ještě teď pláču, když jsem sama. Děti mám velké, ale to těsné pouto s manželem mi chybí. Jsem sice věkem starší než vy, ale jistě vám poradím, mohu si s vámi promluvit, mám tel. neomez.volání.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Marcela
  (kontaktovat autora příběhu)
15. června 2020
Dobry den,
citim s vama. Muj manzel zemrel pred 2 mesici. Bylo to v nedeli, chtel se projet na kole, domu uz se bohuzel nevratil. Asi za hodinu a pul pak u nas zvonili dva policiste a oznamili nam tu hroznou zpravu, ze manzel zemrel. Byla to pry sekundova smrt. Vubec si to neumim vysvetlit, manzel vzdy sportoval a byl zdrav.
Strasne mi chybi, mam pocit ze je to stale horsi a horsi. Vubec nevim, jak bez neho dale zit....

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hana
  (kontaktovat autora příběhu)
24. června 2018
Milá Ivo, jsou to čtyři měsíce, co i mě navždy opustil milovaný manžel. Měl nádor na mozku a jak vy píšete, i já doufala v zázrak. Bohužel, nestalo se tak. Byla jsem s ním do poslední chvíle a nemůžu se zbavit pocitu, že jsem mu nemohla pomoct. Chybí mi. Jen brečím a volám ho zpátky. Všichni říkají, že to chce čas. Ale oni nezažili to ,co my. Děti mám, ale ty se s tím vyrovnaly dost brzy. Chápu vás a jen vám přeji buďte silná.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Dagmar
  (kontaktovat autora příběhu)
2. dubna 2019
Dobrý den Hano, před 4 měsíci mě také navždy opustil můj milovaný manžel na zhoubný nádor na mozku. Všechno co píšete, prožívám i já. Ano, ten, kdo to nezažil, nepochopí. Cítím velkou bolest. Jak vy se cítíte, teď, po roce, už je to lepší? Přeji hodně sil. Dagmar

In reply to by Anonym (neověřeno)

monika
  (kontaktovat autora příběhu)
2. dubna 2019
Ahoj aj mna zasiahla smrt manzela zomrel pred 3 mesiacmi bez rozlucky neverila som po 2 dnoch v nemocnici mi lekar oznamil ze zomrel.Nastastie mam 11 rocnu dcerku verim ze spolu to zvladneme aj ked zial je obrovsky.Som veriaca vsetko co sa nam deje ma svoju pricinu a ja zo srdca verim ze smrtou nic nekonci...S laskou a s pochopenim Monika,,,
Vladka
24. června 2015
V září mi zemřel manžel ..byli jsme spolu 29 let .byli jsme spolu od 16 let ..kdo jiný mi ho vzal než rakovina :( je to 8 měsíců , tak moc chtěl žít , tak moc mně miloval , měli jsme krásný život , žili jeden pro druhého i pro děti a naše pejsky ..mám pořád děti jsou moc hodné i pejsky , ale já nedokážu žít - nebaví mně nic , denně jsem na hřbitově , je mi moc smutno a nejde to překonat ...nikdy už nebudu taková jako s ním .

In reply to by Anonym (neověřeno)

Anna
25. června 2015
Milá Vlaďko,už jsem tady několikrát psala,mně zemřel manžel v březnu to byly 3 roky a bolest je stále neskutečná,někdy mně připadá,že pořád horší.Mám hodně děti a vnuky,ale ty nesou ztrátu tatínka a dědečka taky pořád těžce,takže jim nechci přidělávat starosti ještě já,někdy mám pocit,že všechno zkončím,ale nechci jim to uděla.Byli jsme spolu s manžel 41 roků a to,že už jsem v důchodu a hodně sama,tak o to je to všechno horší.Vy možná,Vlaďko,chodíte do práce,kde člověk musí přemýšlet,soustředit se a hlavně je mezi lidma.Pokud to tak je,tak Vám moc Vlaďko přeju,aby ten žal byl pro Vás snesitelnější a časem se alespoň trochu otupěl.Jinak zapomenout se nedá nikdy,ale musíme se snažit s tím naučit žít.Mně se to dosud nepovedlo.Na hřbitov taky pořád chodím nejméně jednou denně,vím,že mně to až tak někdy nedělá úplně dobře,ale stejně tam druhý den musím jít znova a tak je to pořád dokola,snad přijde čas,kdy alespoň trochu budu schopna vegetovat a to přeju Vlaďko i Vám Anna

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hana
  (kontaktovat autora příběhu)
6. listopadu 2022
Panní Anno, dovoluji si reagovat na Váš smutný příběh. Také jsem sem několikrát psala, abych se trochu vypsala ze svého trápení. Prožívám zoufalé období, již 20.měsíc po úmrtí mého manžela a snad každý den je to stále horší. Jsem už stará, v důchodu a ne úplně zdravá. S manželem jsme prožili 56let moc pěkného manželství. Před 3roky se vrátila manželovi polyneuropatie po 20letech. Ztratil cit v rukou a nohou, nemohl chodit, jen pár kroků pomocí f.holí. Ale díky dobré péči neurologů, rehabilitačnímu oddělení a hlavně jeho poctivému cvičení, chůzí s chodítkem, pomocí holí, jízdě na rotopedu, chůzí po schodech a samozřejmě léků, dostal se do formy, že jsme mohli chodit na procházky i mohl řídit auto . Jak jsme byli šťastni, že můžeme zajet na naši milovanou chatu. Bohužel jedna lékařka přehlédla medikaci, kterou měl manžel nastavenou a přidala lék, který způsobil veliký problěm. V nejhorší době řádění Covidu musel manžel do nemocnice. Po 3 dnech byl propuštěn, ale s nákazou Covidem, i já se nakazila. Pro těžší průběh musel zpět do oné soukromé nemocnice/ spádově tam patříme/. My jsme vždy chránili sebe i okolí, dcery nám nosily nákupy před dveře. Bohužel tam manžel po týdnu zemřel. I když měl svůj věk, nebýt toho omylu, mohl tady ještě nějaký čas být. Jsem chodící troska, strašně se trápím, i když máme hodné dcery a vnoučata, prázdné místo po mém manželovi nelze nikým nahradit. Všem nám všem hrozně moc schází. Samozřejmě každý jednou odejdeme, ale takový zlý konec si můj milovaný manžel nezasloužil
Zdravím a přeji Vám zvládat to zlé období. Hana .

In reply to by Anonym (neověřeno)

Vlaďka
2. července 2015
Milá Vlaďko, cítím s vámi, dnes je to přesně 1 rok a 3 měsíce, kdy mi zemřel manžílek, prohráli jsem boj s rakovinou v nedožitých 60 ti letech... Taky jsem denně na hřbitově, nic mě nebaví, je mi moc smutno, jestli chcete napište mi na mejl

In reply to by Anonym (neověřeno)

jarka
12. srpna 2015
V září to budou 2 roky co mě navždy opustil manžel,byli jsme spolu 45 let ,bylo to náhlý,bolest je pořád stejná ,ale musela jsem se s tím srovnat.Chodím na hřbitov ,povídám si s ním,jedu autem a jako by seděl vedle mě a pomáhal mi.Vím,že už to nebude jako to bylo.
Nikol
30. května 2015
Dobrý den, před 14ti dny také mě potkala nejhorší rána v životě. Mého milovaného partnera brutálně v garáži zastřelil psychicky nemocný člověk. Je to pro mě neuvěřitelná rána, která přišla ze vteřiny na vteřinu. Plánovali jsme rodinu a společný život. Prosím vás, mohli byste mi poradit, co vám v těchto nejhorších chvílích vašeho života pomáhalo, co vás hnalo dál a pomohlo překonat ten největší smutek na světě? Nevím, kdy jít do práce, nevím, kdy se odhodlat a vkročit poprvé do našeho společného bytu atd. Prosím, zda se se mnou můžete podělit o vaše a rady a zkušenosti. Předem moc děkuji. Nikol

In reply to by Anonym (neověřeno)

Karel
31. května 2015
Nikol, přijmi upřímnou soustrast. Už jsem to tady psal, doporučuji návštěvu psychologa, nedržet emoce a četbu. Kdybys chtěla, napiš.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Nikol
3. června 2015
Karle, děkuji moc za reakci. Mohla bych Tě poprosit o e-mail? Ráda bych si vyměnila pár řádků s někým, koho potkala podobná událost. Moc díky, Nikol

In reply to by Anonym (neověřeno)

Karel
4. června 2015
karel.novak@gmail.com

In reply to by Anonym (neověřeno)

Karel
7. června 2015
omlouvám se, zkuste to prosím na karelkarel79@gmail.com
Květa
7. května 2015
Prožila jsem obrovský šok. Můj milovaný manžel, který se dva roky léčil s depresí, se v březnu pokusil o sebevraždu, předávkoval se léky. Asi tři týdny před tím se jeho deprese horšila, nespal, byl nešťastný, nic ho nebavilo, stále chodil za svojí psychiatričkou a hledal pomoc. Nezemřel hned, a já se ještě měsíc pohybovala mezi nadějí a beznadějí, lékaři se mi stále snažili naznačit, že už to není on a že moc naděje nemá, nechtěla jsem se vzdát. Nakonec jeho organismus selhal a on zemřel. A já se topím v hrozném žalu. Žili jenom jeden pro druhého. Brali jsme se až ve zralém věku, žili jsme sami dva (já mám dcery už vdané a on děti neměl) a pomalu se těšili na důchod, protože jsme moc rádi cestovali a pracovní povinnosti nás omezovaly. Nikdy jsme se od sebe neodloučili, dokonce i doma u televize jsme se drželi za ruku, byli jsme k sobě něžní. A pak ta krutá nemoc udělala všemu konec a já si teď vyčítám, že jsem ho místo chlácholení měla přimět k hospitalizaci, že jsem nevěnovala víc pozornosti jeho tragickým řečem (beze mě by ti bylo líp, chtěl bych už vypnout, tohle už nevydržím, smrti bych se nebál...). Byl to prima chlap, empatický, a mě by nikdy nenapadlo, že mi tohle provede. Že mě vystaví takovému nezměrnému žalu. Asi už mu deprese zatemnila mozek a viděl jenom svoje trápení. Nenávidím jeho lékařku, sama sebe, utápím se ve výčitkách a nemůžu si zvyknout na samotu. Už se nemám na co těšit, stále brečím a strašně se mi po něm stýská. Máte někdo nějakou dobrou radu, jak se s jeho smrtí smířit? Že si ji přál mi moc nepomáhá.Květa

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lada
  (kontaktovat autora příběhu)
25. května 2015
Milá Květo, můj manžel zemřel před rokem a půl, kdo nezažil co je to přijít o svoji druhou poovičku, nemůže pochopit co to je za hrůzu. Jestli si chcete dopisovat , zasílám emailovou adresu lada.987654321@seznam.cz

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hana
25. května 2015
Dobrý večer,Lado, je to osm měsíců,co jsem přišla o svého manžela,nejmilovanější osobu..Kdo nezažil tu bolest,nemůže pochopit.Měli jsme 14 let krásného manželství,žili jeden pro druhého, a ted se cítím jakoby mi vytrhli z těla půlku srdce a já s tím mám žít dál.Nevím ale jak.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Miluše H
12. srpna 2015
Milá Květuško,zůstala jsem taky bez manžela, žili jsme též jeden pro druhého, byli jsem 24 hod.denně spolu/měli jsme společnou i práci/.Byl to ten nejlepší chlap na světě.Pomýšlela jsem po jeho smrti na to nejhorší.Potkala jsem čirou náhodou jednu babičku a na lavičce jsme si popovídaly.Na tu moji nejhloupější otázku, proč právě on, tak výborný chlap odešel, mi tato žena odpověděla: Milá moje, pán Bůh si bere vždy Ty nejlepší, protože kolem sebe potřebuje Ty nejlepší.Uklidni se a žij dál,povídej si s ním i když jej nevidíš, začni se usmívat, protože on Tě vidí a potom je velmi nešťastný. Snažím se o to, protože už jenom kvůli němu to musím přece dokázat.Vím Květuško, že je to velmi těžké, že to nejde z hodiny na hodinu, ale pro Ty naše největší lásky to přece zvládnem..Jednou až se s nima potkáme tak si vše vynahradíme....... Miluše

In reply to by Anonym (neověřeno)

Vendula
  (kontaktovat autora příběhu)
17. srpna 2015
Dobrý den přátelé, bohužel se mi stalo před dvěmi měsíci podobné neštěstí. Náhle mi zemřel manžel na mrtvici. Nemohu se s tím vyrovnat, beru prášky, ale nic nepomáhá. Ráda bych měla kontakt s někým, kdo zažil podobnou věc a dokáže mě pochopit. Nejlépe na mail. Jsem z Plzně, můžeme se případně i sejít na kafe.
Snad bude časem lépe. Vendula

In reply to by Anonym (neověřeno)

Květa
18. srpna 2015
Milá Miluško, moc Vám děkuji za reakci. Čas od času se na tuto stránku vracím a čtu si příběhy ostatních, jsme si ve smutku hodně podobné. Stejně jako Vlaďka jsem denně na hřbitově, protože jsem manžela pohřbila do země, doma zapaluji svíčku u našich společných fotek ze šťastného období. Většině z nás ukradla lásku rakovina, já to mám o to horší, že manželova smrt třeba nebyla nevyhnutelná, možná by stačil jen lepší psychiatr a víc předvídavá manželka, mohla jsem ho zachránit... Moc se mi líbí, co Vám pověděla ta moudrá babička. Budu se snažit to tak také chápat, chtěla bych, aby byl šťastný a už se nemusel trápit. Ještě jednou díky a hodně štěstí v další životní etapě. Květa

In reply to by Anonym (neověřeno)

Iveta
  (kontaktovat autora příběhu)
29. listopadu 2016
Dobrý den já mám podobný osud můj manžel se kvůli depresim oběsil, byli jsme spolu 20 roku a zůstala jsem s dětmi sama a je mi hrozně smutno a nemůžu se s tím smířit co udělal
MartinaV
1. ledna 2015
A právě potom všem jsem se rozhodla , že je nutné mluvit, pomáhat , lidské osudy jsou spletité a složité a téměř každý bojuje s nějakou životní prohrou, smutkem, ztrátou .... Parta několika žen založila neziskovou organizaci, která se snaží pomoci lidem v krizi. http://www.ppk-ppk.estranky.cz/

PIŠTE, VOLEJTE někdy pomůže i tak málo, jako je vyslechnutí a porozumění .
MartinaV
1. ledna 2015
Milá Haničko a všichni ostatní s podobným smutněním. Podělím se o svůj příběh a svůj smutek, který stále trvá i když je to již několik let , jelikož nejspíš smutek nebyl prožit v danou chvíli naplno a nebyl uvolněn (potlačen kvůli malým dětem), ozývá se stále častěji a bohužel doléhá na mé zdraví. Cítíte-li velký smutek uvolněte ho plačte a mluvte o něm, pište, cokoliv musí ven , musí se prožít. Pak časem teprve dosáhnete klidu a uvolnění a dokážete žít dál plnohodnotný život.
Když mi umřel manžel po 4 měsících obludné nemoci (rakovina) za čas jsem byla schopna vše sepsat , nevěděla jsem jak jinak se s tím vypořádat tak jsem psala a psala....zde jsou články:

http://www.rodina.cz/clanek7634.htm

http://www.rodina.cz/clanek7635.htm

http://www.rodina.cz/clanek7636.htm

http://www.rodina.cz/clanek8150.htm

In reply to by Anonym (neověřeno)

Vlaďka
1. ledna 2015
Dobrý den, prosím vás, mě se odkazy na články nechtějí otevřít. Taky jsem hodně psala, pomáhalo mi to....zdraví Vlaďka

In reply to by Anonym (neověřeno)

MartinaV
5. ledna 2015
DOBRÝ DEN ODKAZY SE MUSEJÍ ZKOPÍROVAT DO VYHLEDÁVACÍHO OKNA.
Vlasta
21. prosince 2014
Už je to rok a půl, kdy zemřel můj milovaný manžel, tudíž to budou druhé Vánoce bez NĚJ .....prožívám je ještě hůř, než ty první ! Není to jen tím předvánočním časem, i během roku mám dny, týdny, kdy mi tak hrozně chybí ....chce se mi brečet, zvracet, všude ho vidím .....však Vy víte, jak moc to bolí ..... Vám všem, kdo máte stejnou bolest, přeji ( v rámci možností ) hezké Vánoce a do nového roku, mnoho sil a zdraví !

In reply to by Anonym (neověřeno)

Marcela
21. prosince 2014
Zdravím Vás, jsem na tom naprosto stejně a přeji Vám všem.........
Co vlastně přát snad jen to, aby to už bylo za námi. S pozdravem Marcela
Hana
6. listopadu 2014
Je to měsíc a půl,co mi zemřel můj milovaný manžel,moje láska.Zemřel po dlouhém boji na rakovinu.Byl velice statečný a do poslední chvíle bojoval,chtěl žít.Teď mi zbyla jen prázdnota a hrozná bolest.Nevím,jak žít dál??Pořád si říkám-proč?Byl tak hodný a tolik mě miloval,nikdy nikomu neublížil. Proč je život tak nespravedlivý?? Nejvíc mě trápí,jak musel před smrtí trpět.Byla jsem u něj každý den v nemocnici,držela jsem ho za ruku,a rvalo mi srdce,když jsem ho viděla jaké má bolesti,jak trpí,a já mu nemůžu nijak pomoct.Pořád ho vidím před sebou.Bojoval s metastázami na plicích a v kostech 6 let.A za celou dobu byl optimistický,a i když prodělal spoustu chemoterapie a ozáření,tak nikdy neztrácel naději.Chtěl strašně moc žít,být tu se mnou.Ale nebylo mu to dovoleno.Pořád nechápu,proč se to muselo stát?Tolik jsme chtěli být spolu!! Nedokážu se s jeho smrtí vyrovnat,cítím jen smutek,bolest,prázdnotu,beznaděj.Nežiji,ale jen přežívám ze dne na den,a pořád jen pláču.Prosím,poraďte mi někdo,jak se se ztrátou milovaného člověka vyrovnat?? Kdo prožil něco podobného?

In reply to by Anonym (neověřeno)

Karel
6. listopadu 2014
Milá Hanko,
předně přijměte upřímnou soustrast. To co píšete je moc smutné. Mně zemřela žena, je to asi 9 měsíců, také jsem ji moc miloval, lépe řečeno, stále ji miluji a jsem přesvědčen, že vždy milovat budu. Také se mi hrozně stýská a každou chvíli na ženu myslím. Vzpomínám si na to peklo, které jsem zažíval ve fázi, ve které jste teď Vy. Je to opravdu velmi bolestivá zkušenost, ale věřím, že mě i moji ženu, Vás i Vašeho manžela to posunulo výš. Musíme to brát jako bolestivou zkoušku. Věřím v život duše a v to, že se se svými blízkými shledáme. Život už nikdy nebude takový, jako předtím, jizva se nikdy nezahojí, ale čas pomůže zvyknout si na novou situaci. Držím Vám palce a přeji hodně sil. Kdybyste si chtěla vyměňovat pocity, klidně napište. Já jsem to vždycky ocenil, když jsem se mohl někomu svěřit a dělám to stále.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Vlaďka
  (kontaktovat autora příběhu)
21. prosince 2014
Je to moc smutné, mě vzala zákeřná nemoc mého manžílka také před 9ti měsíci, moc jsem ho milovala a miluji pořád. Bojovali jsme oba dva, abysme zákeřnou nemoc porazili, ale nepovedlo se nám to.Také se mi moc stýská, je to pro mě pořád hrozná bolest a beznaděj, taky si pořád říkám "proč?". Chodím denně na hřbitov, je mi moc smutno, připadá mi, že bez něj mi nejde žít. Je pravda, že už život nebude nikdy takový, jako byl před tím, velká jizva se nikdy nezahojí. Zatím nemůžu najít smysl života, ani to nejde. Všichni mi říkají, musíš se s tím vyrovnat,musíš žít dál, ale jak, tak může mluvit jen ten, kdo to nezažil. Všem přeji hodně sil a kdybyste chtěli, napiště mi, je dobré se někomu svěřit, vyměnit si pocity........

In reply to by Anonym (neověřeno)

Vlasta
6. listopadu 2014
Prosím, i ode mne přijměte upřímnou soustrast, je mi to moc líto ! Můj manžel také zemřel na rakovinu, před rokem a 5 měsíci ....je to stále těžké a vím, jak se asi cítíte. Je moc těžké radit, jak si trochu ulevit, každý člověk je jiný a svůj smutek prožívá jinak .....když budete chtít, můžeme si napsat, zavolat ....posílám Vám kousek síly, která mi zbyla, kvůli našemu 3letému synovi ....držte se a věřte, že se opět shledáte !!!

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hana
7. listopadu 2014
Děkuji,pane Karle a paní Vlasto. Tady platí přesně to,že kdo něco takového sám neprožil,nemůže to nikdy pochopit.Proto jsem se dostala na tyto stránky,hledám někoho,kdo prožil také ztrátu blízkého člověka.Měli jsme s manželem 14 let krásného manželství,velmi jsme se milovali,byli jsme jedna duše jedno tělo.Teď se cítím,jak kdyby mi někdo vyřízl z těla půlku srdce,a já s tím mám žít dál.Jak?? Ta bolest se nedá popsat žádnými slovy,jen kdo sám prožil,tak to chápe.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Ivana
  (kontaktovat autora příběhu)
9. srpna 2018
Prosim pomôžte mi sú to tri týždne čo mi zomrel manžel. Neviem ako ďalej. Napíšte ak môžete. T.c. 00421 902 688 170. Dakujem

In reply to by Anonym (neověřeno)

Barakova Ruzena
  (kontaktovat autora příběhu)
21. září 2018
Je mi vas uprimne lito. Ale me zemrel 6.8.2018 nahle a necekane syn.Byl svobodny a zil s nami,mel 39 let. Zivot jeste pred sebou. Je to tak nezmerna bolest, ze s tim take nemohu zit. Zivot pro me ztratil vyznam.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Mgr.Jana Lisztwanová
  (kontaktovat autora příběhu)
26. září 2018
Napište, zkontaktujte se se mnou. Poradím, jak zmírnit svou bolest, i s jinými problémy. Také mi zemřel můj muž před rokem a půl, vyrovnávám se s tím.

In reply to by Anonym (neověřeno)

marinka
  (kontaktovat autora příběhu)
29. září 2018
Je to měsíc co náhle zemřel manžel , prosím poraďte jak se vyrovnat s takovou ztrátou.
Děkuji

In reply to by Anonym (neověřeno)

Ivy
  (kontaktovat autora příběhu)
16. listopadu 2014
Ahoj.
Před dvěma a půl roky začala vleklá krize s člověkem, o kterém jsem byla skálopevně přesvědčená, že je můj životní partner, bylo to doprovázeno tím, že se na mě hnusně vykašlal když mě bylo nejhůř. Už z toho jsem měla deprese.
Půl roku poté umřel můj otec (který mě tenkrát podržel). S otcem jsme si byli nesmírně blízcí, rozuměli jsme si, a přestože mi nikdy nebylo dáno nalézt životního partnera, měla jsem muže, kterému na mě záleželo a který při mě vždycky stál. Ano, smutek, prázdnota, beznaděj, a pořád jsem brečela.
Co mi pomáhalo: Teď musím rodinu držet já. Teď musím i za něj. Nepřál by si abych se trápila. Musím jít dál.
Měla jsem stavy, kdy se mi bez příčiny po pár krocích podlamovaly kolena, závratě, cítila jsem nezměrnou únavu. Pak mi došlo, že se nesmím zanedbávat: najíst se i když nemám chuť a začala jsem brát vitamíny a minerály. Asi po dvou nebo třech měsících jsem začala každý den pít čaj z vrbovky (vrbky) úzkolisté (rozpouští úzkost, latinsky se jmenuje Epilobium angustifolium) a díky tomu jsem už neřvala furt, ale jen někdy. Měla jsem pocit že mi to dává jisté uklidnění, smutek a bolest samozřejmě nezmizely, ale byla jsem daleko líp schopná normálně fungovat. Jestli se rozhodněš jí shánět, velký pozor na záměnu s vrbovkou malokvětou, ta tyto účinky nemá (je na prostatu). Asi si ji budeš muset nechat objednat v nějaké zdravé výživě která prodává čaje, jako jsem musela i já. Podobně by měla působit i třezalka tečkovaná, měla by zabrat po 10 dnech, tu jsem ale osobně nezkoušela. Dál mě pomohla mateří kašička a adaptogeny.
Pomáhalo mi poděkovat za to, že jsem ho vůbec měla a za ty roky co jsme mohli být spolu. Poděkovat za to, co mám, co mi zbylo.
Měla jsem potřebu zapalovat svíčky u výstavy fotek, to trvalo víc než rok. Dávala jsem tak i květiny, většinou natrhané. Říkala jsem mu co je nového.
Pomáhal mi i můj kocour, bez něj nevím, jestli bych to přežila (teď jsem tady proto, že mi ho před dvěma dny přejelo auto a zase truchlím, a to za oba dva).
Vyrovnat se se smutkem i se ztrátou projektu, který měl být realizován s člověkem, který mě opustil mi pomohl nový dlouhodobý cíl. Vytvořit něco smysluplného, z toho co mě hodně baví a aby to bylo pro ostatní (u mě to je kniha).

In reply to by Anonym (neověřeno)

Ivy
  (kontaktovat autora příběhu)
16. listopadu 2014
Někam se mi z předchozího příspěvku ztratilo jméno - Ivy.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Blanka
3. prosince 2014
Milá Hano, vracím se na tyto stránky opakovaně, vždycky, když na mě dolehne splín a potřebuji nějak kompenzovat tu hroznou prázdnotu, která se usídlila v mém životě, když před více než 2 lety zemřel můj milovaný manžel. Možná to bude znít tvrdě, ale co já můžu říct - nikdo ti neporadí, jak si s tou bolestí poradit. Vím, je to strašné, ale ta bolest trvá, a i když se někdy jakoby skryje, utlumí, tak pořád číhá, a vždycky znovu zasekne ty drápy... Taky jsem HO držela za ruku do posledního dechu, taky se ptám PROČ, a k tomu ještě výčitky, co všechno jsem měla v životě dělat jinak, jak jsem mu měla víc prokazovat lásku. Co všechno už nejde napravit! Připrav se na to, že ono "přežívám, nežiji" už ti zůstane. Kdykoli mě něco potěší, je to vzápětí přebito bodnutím "on to nevidí". Hano, život bez milované bytosti je šňůra bolestí...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Petr
24. května 2015
Hanko prožil jsem to stejné přes kopírák s mojí ženou.Teď to byly 2 roky a stále jsem se s tím nevyrovnal.Slovy se to bohužel popsat nedá a pochopit asi také ne.Prostě soustavný smutek a prázdno , vůbec nevím jak si s tím poradit.Myslím si když přijdeš o někoho koho jsi milovala z celého srdce a prožila kus svého nejlepšího života tak tu ztrátu nikdy nepřekonáš.V podstatě jsme umřeli oba...život je úplně jiný , přijde mi beze smyslu. Bohužel rady typu musíš bojovat , čas vše otupí apod. zrovna moc nefungují. Každopádně držím palce i když nevím jak poradit....

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hana
25. května 2015
Dobrý večer, připadá mí,když čtu Tvé řádky,jakobych to psala já...Je to osm měsíců,co jsem manžela ztratila a připadá mi ta bolest čím dál větší. Přesně jak píšeš,cítím se jako by půlka ve mě umřela,jako by mi někdo vyřízl půlku srdce,a já ted s tím mám žít dál.Ale nevím jak?? Vím,že to nikdy nepřekonám,nemám proč žít,někdy mám pocit,že se z té bolesti už zblázním,že přijdu o rozum.Každý mi říká- to chce čas....Jenže kdo to nezažil,tak vůbec nemůže pochopit...
Také bych Tě ráda nějak povzbudila,jenže vím,že všechna slova jsou zbytečná..

In reply to by Anonym (neověřeno)

Ivana
  (kontaktovat autora příběhu)
23. března 2019
Jsem na tom stejně, mám sice vnoučata, ale večer ji mi smutno a brečím, i když je to půl roku, nevím co dál