článek

Pozvat k sobě smích

Humor pomáhá. V období nemoci je obzvlášť důležité na něj nezapomínat. Vše, co nám a našim blízkým vykouzlí na rtech úsměv, je malý zázrak. Zdravotní klauni a Loutky v nemocnici přinášejí smích dětem i dospělým, podobně jako pravidelnou dávku léků.

Péťa a vyčerpaná maminka

Zdravotní klauny znali už z nemocnice. Vždy se na ně těšili. Rozveselili je oba – maminku s pětiletým synem Péťou, který byl po těžké autohavárii dlouho hospitalizován v motolské nemocnici. Když ho pak pustili domů, brzy nato onemocněl a čekala ho další léčba. Pro všechny to bylo náročné období. V té chvíli paní Kašparovou napadlo, jestli by nemohli klauni přijít k nim domů. Za pár dní už klepali na dveře.

„Přezůvky máme“ je projekt organizace Zdravotní klaun, v jehož rámci klauni jezdí na návštěvy domů za vážně nemocnými pacienty. „Máme vlastní klaunské přezůvky, které si přivezeme s sebou,“ vysvětluje Jana Epikaridis, která se této práci věnuje mnoho let. Program funguje po celé České republice a je zdarma. Organizace má v každém kraji pobočku a vyšle za klienty klauny, kteří jsou nejblíže. „Můžou nás vyhlížet, už ve chvíli, kdy přijíždíme a parkujeme, tak začíná klauniáda,“ dodává Jana.

Maminka malého Péti vzpomíná: „Celý zářil. Podle mě si myslel, že k nám utekli z cirkusu. Pohotově reagovali na vše kolem, opakovali, co se mu líbilo, snažili se, aby si to co nejvíce užil. V té době bylo zrovna před Vánoci, přivezli si s sebou spoustu rekvizit, zdobili stromeček. Byli tu i dospělí, do všeho nás zapojovali, skvěle jsme se bavili. Mně osobně moc pomohli. Byla jsem tou dobou opravdu vyčerpaná a najednou přišli oni a celé to tu rozzářili. Myslím, že každá matka je šťastná, když se její dítě směje. Péťa byl jak vyměněný, nadšeně o tom pak vyprávěl babičkám. Do teď na to vzpomínáme.“

Zdravotní klauni s sebou přivezou i malý dárek. „Darujeme jim něco na památku. Aby po nás kromě smíchu a zážitků zůstal nějaký otisk a rodina měla na co vzpomínat,“ popisuje Jana.
Péťovi klauni věnovali hračku – pejska, který vysílá na zeď hvězdičky. Péťa trpí nespavostí kvůli dlouhému pobytu v nemocnici, kde s ním maminka nemohla přes noc být. „S tím, že nemůže spát, pořád ještě bojujeme, ale ta hračka mu pomáhá. Když se v noci vzbudí, vidí hvězdičky. Má ji rád.“

Zjistit vše předem

Každou návštěvu předchází příprava, kdy se koordinátorka programu dozvídá od rodičů co nejvíce informací. V rámci Přezůvek probíhá klauniáda pro celou rodinu, často přijdou i kamarádi. Snaží se proto zjistit co nejvíc o vazbách, zdravotním stavu, oblíbených písničkách, tak aby návštěva byla co nejvíce na míru. V nemocnicích a domovech seniorů se klauni zastaví nejprve na sesterně. „Zjistíme, jestli je někdo hodně smutný nebo si chce o něčem speciálním povídat a taky kam třeba vůbec chodit nemáme. Sestry nám říkají, jestli náhodou není někde nějaká infekce, o míře smutku, zda jde někdo na operaci. Jakým způsobem tam můžeme pomoct co nejvíc,“ říká Jana Epikaridis.

Beru to jako obrovský zázrak, svou práci miluju

Zdravotní klauni dnes navštěvují 64 dětských oddělení a 7 domovů pro seniory. Mezi ním i hospic Dobrého Pastýře v Čerčanech. „V hospici je to úplně stejné jako kdekoliv jinde. Obecně se ty návštěvy nijak neliší. Pomůžeme druhým na chvíli se odreagovat od bolesti a trápení. Já sama to beru jako obrovský zázrak a svou práci miluju. Všichni to berou jako dárek, váží si toho, že jim věnujeme čas a pozornost,“ popisuje Jana Epikaridis.

Improvizace, respekt a nutný odpočinek

Klauni mají klaunská jména a na návštěvy k pacientům vyráží vždy po dvou. Jsou oblečeni do různých převleků, které volí podle typu zařízení, kam jdou. Součástí jejich výbavy je množství rekvizit a hudebních nástrojů. Hrají písničky, zpívají, tančí a hlavně improvizují. Pracují se všemi přítomnými, pacienty každého věku, rodiči i personálem. Za dobu jejich působnosti se stali přirozenou součástí nemocnic a domovů, takže jsou na ně doktoři, sestry i pacienti zvyklí a těší se na ně.

Zakládají si na tom, že do pokoje nevstoupí bez vyzvání, ale zaklepají na dveře. Respektují, pokud je někdo nechce přijmout. „Vždy se ptáme, jestli můžeme dál. Nedávno jsme byli na onkologii, byl tam pacient, kterému bylo skoro osmnáct a pacient, kterému bylo asi pět s maminkou. My jsme nahlédli dovnitř a zeptali se, jestli můžeme vejít. Začali se na sebe vzájemně koukat, nikdo nechtěl vzít zodpovědnost za to, jestli můžeme vejít, nebo ne. V tom je kouzlo téhle práce, hned jsme to vzali do procesu, začali jsme zjišťovat, kdo nás pustí, jestli tam můžeme, nebo ne. Najednou už čtvrt hodiny probíhala klauniáda a všichni se smáli a bavili,“ popisuje Jana Epikaridis.

Většina klaunů jsou profesionální herci, ale to není podmínkou. Zájemci procházejí náročným výběrem. Než pak vejdou poprvé do nemocnic, čeká je dlouhá průprava. Důležitá je hlavně autentičnost, empatie, touha věnovat se této práci na plno. „Bylo těžké si přiznat, že to je opravdu velice náročná práce a že se musím naučit také odpočívat,“ říká Jana Epikaridis. Z toho důvodu je stanovený maximální počet klauniád za měsíc. Klauni chodí také pravidelně na supervize.

Nápomocné loutky

Malé pacienty rozveselují i Loutky v nemocnici. Využívají dramaterapii jako nástroj, který může dítě rozesmát, ale také mu pomoci řešit problémy, otevřít se, začít si povídat. Děti mohou do loutek projektovat vlastní starosti a obavy a sdělit tak druhým, co je trápí. Loutkohry sestávají z krátkých pohádek, které loutkáři mohou pozměňovat podle situace. Nechávají malé diváky, aby do příběhu vstupovaly. „Hráli jsme jednou i pro děti v hospici, brali jsme je do hry jako zdravé. Zkoušely to, co loutky, chodit po provaze, žonglovat s míčky. Zpívaly s námi a povídaly si s loutkami,“ říká Marka Míková z Loutek v nemocnici. „Moc rádi bychom chodili za dětmi i domů. Vždycky je to potěší a rozesměje. Nejsme komedianti v tom smyslu, že bychom narušili klid domova. Naše návštěvy nebereme jen jako profesionálové, ale také jako lidi, většinou mámy a tátové vlastních dětí, snažíme se navázat vztah a přinést naději,“ dodává.

Autor/ka článku:
Hana Pejřimovská

Hana Pejřimovská

absolventka oboru Studia občanského sektoru (FHS UK)