Marginálie březnová

Stále na pomezí života a smrti 

V předchozí úvaze jsem zmínil film Poslední legie (též na DVD v českém znění), o římských kořenech artušovské mytologie, a vraždu Anny Politkovské v ruské totalitě. Již únor obě témata aktualizoval: V Moskvě po vleklém procesu osvobodili tři obviněné z oné vraždy, takže zřejmě „kupodivu“ zůstane nepotrestána. A televizní kanál Spektrum uvedl pořad o roli římských legionářů při zrodu legendy o králi Artušovi a rytířích kruhového stolu; i rudý drak ve znaku Walesu pochází nejspíše z korouhve „poslední legie“.

Podivuhodně propojeny jsou živý svět reálné současnosti a dávný svět časů zdánlivě zaniklých; „mrtvých“, doznělých. Je to tak díky kolektivní paměti mýtů, legend, archetypů, symbolů a rituálů. Pokud hovoří, pokud jim dokážeme naslouchat, jsme s dávnými ději v „živém“ spojení. Osvětlují a udržují hodnotový systém naší civilizace, utkané z mnoha vláken. Jeho zásadní oslabení otevírá brány historickému zániku.
I proto je závažným počinem výstava „Svatý Václav – ochránce české země“, pořádaná Národní galerií a Arcibiskupstvím pražským v Anežském klášteře v rámci svatováclavského roku, 1100 let od narození přemyslovského knížete (výstava byla prodloužena do března).

Svatováclavská tradice je nejstarší kontinuálně udržovaná historická tradice v Čechách, a to bez konfesních rozporů. Kníže Václav, nejvýznamnější ze zemských patronů, se stal symbolicky „věčným panovníkem zemí koruny české“; svatováclavská koruna je v jeho věčném držení a další panovníci ji pouze dočasně (za poplatek kapitule) přebírali ke korunovaci a jiným státnickým aktům. Jako symbol české státnosti a příslušnosti k civilizačnímu okruhu západního křesťanství chápali Václava katolíci, husité (na pavézách byl zobrazen s kalichem), protestanté (při plenění katolické katedrály sv. Víta protestantskými stavy zůstala svatováclavská kaple nedotknutelným symbolem) i lidé bez vyznání.

Připomenutí historické kontinuity a českého místa ve světovém dění je dnes opět naléhavě potřebné. Jak dovozuje např. významný britský expert na mezinárodní dění Edward Lucas v knize Nová studená válka aneb jak Kreml ohrožuje Rusko i Západ (česky Mladá fronta 2008), Rusko považuje bývalé socialistické země včetně České republiky za sféru svého vlivu. Jde o vliv autoritářského byrokratického systému „podpíraného přírodními zdroji, mocnou tajnou policií a poslušnými sdělovacími prostředky… Vládnoucí moc se necítí zodpovědná občanům, nýbrž dějinám… Jednotlivec slouží jako prostředek za určitým cílem a není nositelem nezcizitelných práv… Mnohé ideje této koncepce mají počátek před dávnými staletími. Nacionalistické a šovinistické Rusko, prahnoucí po revanši, pouze zvedlo své prastaré ideje…“ (str. 251 a 252). Je-li tomu tak, i my potřebujeme k obraně svébytnosti své historické ideje, svůj hodnotový systém, vědomí své historické a hodnotové příslušnosti překonávající náboženské i jiné dílčí rozpory. Proti relativistickému pseudopragmatismu neznajícímu „špinavé peníze“ či nechápajícímu, „proč ne svět ruského samoděržaví,“ je třeba rozvinout přirozené historické úsilí o občanské ctnosti vycházející z řecké filozofie, římského práva a židovsko-křesťanského (západního) náboženství.

Jde o kontinuitu desítek a stovek generací, s nimiž souzníme i v postmodernismu. Slovy básníka: „ti mrtví naslouchají nám…,“ a my nasloucháme jim. Třeba prostřednictvím rituálů. Pozoruhodným počinem (zdaleka ne prvním) je proto únorové číslo časopisu Nový prostor (projekt nabízející důstojný příjem pouličním prodejcům – vesměs lidem bez přístřeší) na téma život a jeho rituály (zmiňuje i přibývání pohřbů bez obřadu). Článek Když hájíš práva druhých se zabývá zabíjením na moskevských „ulicích strachu“. Kromě vraždy novinářky Politkovské připomíná popravu demokratického právníka Markelova a 25leté novinářky Baburové 19. ledna 2009.
Pohybujeme se na pomezí života a smrti možná více, než si uvědomujeme. Nejen, že nevíme dne ani hodiny. Stejně jako se říká, že Titanic se již potápí, ale na palubě se stále tančí, může být, že v podpalubí se již popravuje, i když na palubě se ještě tančí, kterak se dálo ve fašistickém Německu i v jiných totalitách.