rozhovor

Jediné, co umím, je zorganizovat prakticky cokoliv kdekoliv

Renáta Králová je zakladatelka občanského sdružení Artists 4 children. Tato nezisková organizace přiváží herce do míst, kde se obvykle divadlo nehraje a kde pomáhá zapomenout na prožitá trápení a bolesti. Působí kdekoliv, kde je to potřeba: v uprchlických táborech, v zemích zasažených válkou či přírodní katastrofou, v sociálně vyloučených romských komunitách i v nemocnicích. Renátu jsem ještě nikdy neviděla jinak než usmívající se. Fascinuje mě to. Kolik takových lidí znáte?                                          

**Kdy Vás napadlo pomáhat právě prostřednictvím divadla a jak probíhalo uvedení této myšlenky do života?

**V roce 2004 jsem pravidelně chodila za dlouhodobě hospitalizovanou mámou. Pozorovala jsem, jak dlouhá nemoc a nemocniční prostředí pacienty postupně psychicky deptá, jak jim chybí jakékoli rozptýlení a kontakt s okolním světem za zdí nemocnice. Zároveň jsem viděla, že na tom nic nemění ani fakt, že já i táta jsme tam byli prakticky denně. Pacient má pocit, že by blízkého člověka svými bolestmi, stesky a strachem neměl stále otravovat, že ho tím obtěžuje. Když už máma trpěla velkými depresemi, začala jsem se shánět po nemocničním psychologovi. Zjistila jsem, že je na celé zařízení jeden. Ale i přes to, že jeho návštěva byla krátká, bylo znát, jak výrazně se mámě po rozhovoru s ním zlepšila nálada.

V té době jsem po čtrnácti letech odešla z České televize, kde jsem pracovala jako produkční, a přemýšlela jsem, co budu dělat dál. Věděla jsem, že jediné, co umím, je zorganizovat prakticky cokoliv kdekoliv. Náhodou jsem potkala spolužačku z DAMU, herečku Marku Míkovou, která mi nabídla práci fundraisera projektu divadelního představení pro dlouhodobě hospitalizované děti “Loutky v nemocnici.” Fundraisera Loutkám jsem dělala do konce roku 2004.

V prosinci toho roku jsem po úderu tsunami v televizi sledovala, kolik rodin se ocitlo bez střechy nad hlavou v uprchlických táborech. Viděla jsem reportáže o práci humanitárních organizací z celého světa, o různých formách arteterapie, které dělali s dětmi, jichž byly v táborech tisíce. Napadlo mě, že stejně, jako divadlo pomáhá zbavit se stresu dětem v nemocnici, tak může pomoci i v uprchlických táborech.

Oslovila jsem nadaci Člověk v tísni, která působila na Srí Lance, ale ta neměla zájem. Pak jsem četla v Lidovkách rozhovor s Michalem Skribuckým z Červeného kříže o tom, jak tak dlouho přesvědčoval organizaci Červený kříž, aby ho vyslala na Srí Lanku pomáhat zraněným, až si řekl, že pojede sám. Sbalil dva kufry léků a obvazů a odjel. Týden chodil po pobřeží a ošetřoval zraněné. Zavolala jsem do Lidovek, dostala na něj kontakt a po dvou hodinách povídání jsem se rozhodla, že vyrazím také. Dala jsem dohromady skupinu herců a fotografa a letěli jsme.

 

**Jak jste postupovali na místě?

**Tři týdny jsme objížděli rikšou jižní pobřeží Srí Lanky, hráli dětem v uprchlických táborech loutkové divadlo a učili je vodit loutky. V té době byly stanové uprchlické tábory po celém pobřeží nedaleko od sebe, my jsme jich navštívili asi dvacet. Děti měly obrovskou radost. Loutky nikdy neviděly, byli jsme pro ně jako zjevení z jiného světa. Po představení jsme si s dětmi a rodiči dlouho povídali o všech hrůzách, kterými prošli. Většina z nich přišla během okamžiku o střechu nad hlavou, ztratili děti, rodiče, většinu blízkých. Psychologové a lékaři, kteří se v táborech starali o zraněné, nám vyprávěli, jak divadlo, výtvarná a hudební terapie pomáhají dětem zapomenout na to, co prožily. Některé z nich pár dní po katastrofě vůbec nemluvily. Teprve prostřednictvím výkresů, písniček a představení se zase pomalu učily komunikovat. Lékaři říkali, že některé děti viděli smát se poprvé až  při našem představení. Pro mě i pro mé kolegy to byl první kontakt s psychosociální pomocí v praxi.

O půl roku později jsme se vydali se čtyřmi herci na Srí Lanku znovu. Stanových uprchlických táborů již bylo méně, a tak jsme hráli divadlo i v různých typech sociálních zařízení pro děti a v sirotčincích. Zůstala jsem tam potom půl roku a pracovala pro humanitární organizaci World Vision jako vedoucí Volnočasových center.

 

**Podle jakých kritérií vybíráte lokality, do nichž odjíždíte hrát divadlo a organizovat workshopy?

**Nijak speciálně. Většinou mě zaujme článek v novinách nebo reportáž. Mám-li pocit, že by v daném místě naše divadelní, žonglérské nebo hudební workshopy mohly dětem nějakým způsobem pomoci, tak vyrazíme.

Například již dlouho plánuji výpravu žonglérů na Filipíny za dětmi, které v centru Manily pracují od rána do večera s odpadem na obřích skládkách. Žonglérské workshopy jsou velmi oblíbená forma tzv. sociálního cirkusu. Když se děti ulice nebo děti ze špatného sociálního prostředí učí žonglovat, zapomenou na všechno trápení, které denně prožívají, protože se musí soustředit na něco jiného, na něco, co je zaujme. Soutěží mezi sebou a někteří se poté žonglováním na ulici i živí. Nadneseně lze říci, že se z žebrajícího dítěte stává „pouliční umělec.”

 

**Má Vaše činnost nějaké limity nebo můžete působit kdekoliv?

**Neomezuje nás nic. Divadlo, žonglování i hudební workshopy děláme úplně kdekoliv. V romských lokalitách třeba na louce nebo na plácku před domem.

 

**Hrajete dětem žijícím v extrémně těžkých podmínkách na Srí Lance, v Bosně, v Kosovu, v Makedonii, v Palestině, v Gaze a v dalších zemích. Liší se reakce vašich malých diváků v jednotlivých místech planety?

**Reakce odpovídají temperamentu dětí v příslušné zemi. Bosenské děti jsou velmi živé a spontánní, arabské děti také hodně komunikují, vítají každou příležitost se předvést. Indické děti jsou zpočátku  zakřiknuté, plaché, ale rády si povídají.

 

**Pravidelně jezdíte hrát do Indie. Vracíte se na stejná místa? Můžete alespoň u některých dětí sledovat jejich vývoj?

**Do Indie jezdíme od roku 2008 do okolí Chennaie (dříve Madrás) v jižní Indii. Pravidelně navštěvujeme místní charitativní zařízení Shishu Bhavan, které provozují Misionářky lásky Matky Terezy. Trvale tam žije dvě stě handicapovaných dětí. Ty méně postižené zde mají školu, do níž do chodí také asi sto dětí z okolních slumů.

Hrajeme divadelní představení a s lehce handicapovanými dětmi děláme žonglérské workshopy. Řádové sestry nás vždycky vítají s otevřenou náručí a děti se těší na fotky z minulého hraní.

Dalším místem, které navštěvujeme pravidelně, je sirotčinec Morning Star ve vesnici Valipuram. Vedou ho manželé, kteří dříve pracovali v misijním křesťanském zařízení pro postižené děti Aisha Project italské misijní charity v Chennai, kde jsme také několikrát hráli. Žije tu asi sto dětí. Některé z nich jsou sirotci, některé přivedli rodiče ze slumů, protože již nebyli schopni je uživit, některé – a těch je většina – žily na ulici, kde je zakladatelé sirotčince objevili. Každý rok tu pořádáme divadelní a žonglérské workshopy. Děti už se na nás těší a ukazují hercům, co si zapamatovali z minula.

Opakovaně se vracíme také do Pathway – školy a internátu pro nedoslýchavé, hluché a hluchoněmé děti v Chennai. Je tu asi 250 dětí od 3 do 16 let. Se zakladatelem a ředitelem školy plánujeme na příští rok projekt pravidelných žonglérských workshopů . Ty jsou pro hluché a hluchoněmé děti ideální příležitostí k osvojení si dovednosti, při níž nejsou vyloučeny z kolektivu slyšících dětí. Zkušenost s žonglérskými workshopy s hluchými a hluchoněmými dětmi máme již z minulého roku z Gazy, kde jsme měsíc učili tyto děti žonglovat v Atfaluna Society – ve škole pro 1 200 takto postižených dětí z celého pásma Gazy.

V Indii také jezdíme za dětmi do slumů v Chennai a do zařízení pro handicapované děti v městě Kánchípuram.

 

**Pracujete také s romskými komunitami u nás i v zahraničí. Představte, prosím, tuhle oblast svého působení.

**Do sociálně vyloučených lokalit romských ghett jsem začala s herci jezdit už v roce 2006, hned poté, co jsem po návratu ze Srí Lanky založila o. s. Artists 4 children. Nejdříve jsme dělali pravidelné divadelní workshopy a hráli představení v Kladně v lokalitách Velvarská a Masokombinát. Poté jsme začali jezdit i do Bíliny a Chánova. To fungovalo dva roky ve spolupráci s Člověkem v tísni. Od roku 2009 jezdíme vždy od jara do podzimu do lokality Dobrá voda u Toužimi na Karlovarsku, kde pořádáme ve spolupráci s o. s. Český Západ divadelní a žonglérské workshopy. Letos v květnu jsme tu spustili náš nový projekt hudebních workshopů pro děti ze sociálně vyloučených lokalit. Workshop vede Mário Bihári, akordeonista, pianista a zpěvák, a skupina Bachtale Apsa. Dohromady dříve tvořili kapelu KOA doprovázející zpěvačku  Zuzanu Navarovou. V rámci tohoto workshopu se děti hravou formou dozvídají o historii Romů, seznamují se s romskými písněmi z jednotlivých zemí a některé z nich se učí.

Následuje bubínkový workshop, při kterém se děti naučí základním rytmům na bonga. V současné době máme k dispozici až sto bubínků, takže se  mohou zúčastnit i dospělí.

S Máriem Bihárim a Bachtale Apsa jsme už hráli a workshopovali také v Komunitním centru Romů v Českém Krumlově, v romské lokalitě ve Větřní a v centru Spirála při Diagnostickém ústavu v Českém Krumlově. Na podzim se chystáme na sever republiky do České Lípy, Rumburku a Varndsorfu.

 

**Děkuji za rozhovor.

**

Ptal/a se:
Redakce Umírání.cz