Zemřel mi doma tatínek, bylo to náročné. Cítím se teď vyčerpaně a slabě, je to normální a dá se s tím něco dělat?

Odpověď na dotaz ze dne 15. srpna 2018 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, před týdnem mi zemřel tatínek. Byl těžce nemocný řadu let, poslední měsíc jsme o něj pečovali doma s pomocí domácího hospice,velmi bojoval do samého konce, u nějž jsme jej všichni drželi za ruce....jeho umírání bylo velmi těžké, být u toho pro mě bylo moc náročné, velmi špatně dýchal, kašlal a zvracel krev...hodně to mnou otřáslo. I když mě sestřičky z hospice ujistily, že nic z toho již nevnímal, tak na to stále musím myslet. Ostatním jako by se ulevilo, ale já jsem nějak “zaseklá”. Mám pocit hrozného prázdna, jakoby to stále nebyla pravda, cítím se strašně vyčerpaně a slabě, vůbec nechci chodit ven mezi lidi, nemůžu jíst...mám malé dítě, takže je to trochu problém, potřebovala bych nějak fungovat. Již dříve jsem se i v důsledku tatínkovi nemoci potýkala z úzkostmi, s nimiž umím za ta léta dobře pracovat, když se dostaví, cvičím jógu atd...teď nic z toho nelze, jako by se zastavil čas. Nejlépe mi je, když spím...je to normální a dá se s tím vůbec něco dělat? Mohu si sama nějak pomoci? Mám se přinutitk nějaké aktivitě, pomůže to? Děkuji, H.
Hana

Dobrý den, Hano,

je zřejmé, že i když tatínek nemusel mít těžké a bolestivé pocity při svém odchodu, pro Vás, jako svědka a pozůstalou mohlo jeho umírání být velmi traumatické. Je zcela normální, že se cítíte unavená, slabá a nemáte chuť na mezilidské kontakty, zcela to odpovídá situaci, kterou jste sice jako rodina dobře zvládli, byla však velmi náročná a stresující.
Ptáte se, zda se nutit k nějaké aktivitě. Z mého pohledu je nejlepší dopřát si co nejvíce odpočinku a zároveň se neuzavírat, což je ovšem to nejtěžší řešení. Není dobré se úplně nutit a přitom si úplně neuzavřít cestu k druhým lidem, které můžete nyní vnímat jako zátěž a přitom by pro Vás časem mohli být oporou a průvodci na cestě z Vašeho trápení. Samota a odpočinek jsou tedy zcela na místě a kontakt s lidmi, kteří Vás chápou, nebo se o to alespoň snaží, je taktéž velmi potřebný. Pokud by se Vám podařilo občas mluvit s někým, kdo Vás vyslechne a Vy mu můžete povědět o svých pocitech a zážitcích kolem tatínkova umírání, bylo by to dobré. Nebojte se, když se budete opakovat. Nebojte se, že to druhé nezajímá. V tuto chvíli by tu pro Vás Vaši blízcí mohli být, a kdyby se to nedařilo, neváhejte kontaktovat psychoterapeuta. Hledat lze také např. v tomto seznamu.
Jde o to, abyste měla jak dostatek soukromí, tak lidské blízkosti pro zpracování Vašich traumatických zážitků. To, co jste prožila, potřebuje čas i podporu pro zvládnutí.

Zuzana Vondřichová