Starám se o těžce nemocného tatínka, který chce ale zůstat u sebe doma. Já mám špatný pocit, že s ním nemůžu být tak stále, jak by potřeboval.

Odpověď na dotaz ze dne 24. července 2012 zobrazit původní dotaz
Mám prosbu,jestli byste mi mohli poradit.Mám tatínka 80roků,kterému byl diagnostikován inkurabilní karcinom hltanou.V sučasné době nelze zavést NGS pro příjem potravy a navíc trpí další nevylečitelnou Huntingtonovou choreou. S tatínkem nebydlím,dojíždím za ním 2x denně,abych mu podala sama léky,vozím mu stravu(dnes již mix.),kdy dohlížím,aby se vůbec najedl.protože nemá pocit hladu.Když mu na večer připravím kokteil nebo jinou lehčí pochutinu,ráno se s tím shledám na stejném místě. Ještě před třemi týdny,kdy oslavil 80.nar.,jsem si ho brala na víkendy k sobě,kde byl v celku spokojený,že si i vyšel sednout na zahrádku,nyní už jen leží v posteli měl i proleženiny,které jsem zdárně vyléčila.Ke mě už nechce,chce být doma u sebe,že je mu tam nejlépe.Já mám,ale špatný pocit,že nemohu s ním být stále jak by bylo třeba.Pan Dr.Klempíř(neurologie)mu zajistil home-care službu,kterou odmítl,že nic takového nepřipadá v úvahu.Odmítl i nabídku hospitalizace k rehydrataci na ORL.Jsem přesvědčena o tom,že jakékoliv přemístění tatínka,by mu neprospělo,už jen proto,že chce být doma u sebe a že je tam spokojený,že mu nic nechybí.Po každé,když přijdu,tak mi chytá za ruku a dlouze ji drží,jako by se loučil, jestli už necítí konec všeho utrpení a že chce zemřít sám se sebou.
Zdeňka Kotková
Píšete o těžké situaci, ve které jste – staráte se o svého vážně nemocného tatínka, a máte špatný pocit, že s ním nejste stále.

Vážená paní Zdeňko,

myslím, že děláte vše, co je ve Vašich silách a co je možné – a že Váš tatínek to velmi dobře ví. Sama píšete, že chce být doma, je mu tam nejlíp a nic mu nechybí, odmítá být u Vás, a odmítá i služby, které mu nabízel lékař. Vypadá to, že tatínek je smířen se svou situací a v klidu přijímá její vývoj.

Je to samozřejmě pro Vás těžké, ale zdá se, že to, co se děje, nemůže se dít lépe. Není v ničích silách, aby vývoj zvrátil, sama píšete, že stadium nemoci Vašeho tatínka je neléčitelné. Tatínek zřejmě cítí, že bojovat a odmítat stav, jaký je, nemá smysl. Pro Vás je toto možná v současné chvíli těžší než pro něho.

Myslím, že nemůžete dělat víc, než co děláte. Tatínek se s vámi opravdu zřejmě loučí – můžete s ním probírat a povídat si, o čem chcete, říct mu, co potřebujete, a užívat chvíle, které ještě společně máte. Tatínek ani nic víc od vás nepotřebuje.

V poslední větě píšete, že možná chce tatínek zemřít sám se sebou – vypadá to, že je opravdu smířený se svým osudem – a to je moc dobře, i když je to těžké přijmout. A umožňujete to i vy – tím, že tatínka nenutíte do něčeho, co opravdu nechce, a naopak respektujete jeho přání a potřeby.

Držím vám palce a přeju vám, abyste i vy došla k přijetí toho, co se nedá odvrátit, a abyste prošli spolu s tatínkem tento čas v lásce a klidu.

Ilona Peňásová