Je nějaká šance vyděšeného člověka s přicházející smrtí smířit nebo se nedá nic dělat a protrpí si to ve strachu do konce a my jí budeme do poslední chvíle muset lhát, že se jistě uzdraví?

Odpověď na dotaz ze dne 23. ledna 2010 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, manželka (43 let) mého kamaráda bojuje rok s rakovinou a je již ve vážném stavu. Chemoterapie nezabírá, stále se objevují nové metastázy. Mají 4-letého syna. Kamarád musí chodit do práce, tak u nich bydlí přes týden babička, pomáhá s malým a je jim nablízku. Její zdravotní stav se rapidně horší a ona propadá panice a úzkostným stavům, že zemře. Narozdíl od nás stále věří, že se z toho ještě dostane, takže při každém zhoršení zdravotního stavu nebo nálezu nové metastázy se psychicky hroutí. Nám tedy nezbývá než ji stále utěšovat a vysvětlovat zhoršování zdravotního stavu novou léčbou, špatným počasím apod.. Je nějaká šance takto vyděšeného člověka s přicházející smrtí smířit, nebo se nedá nic dělat a protrpí si to ve strachu do konce a my ji budeme do poslední chvíle muset lhát, že se jistě uzdraví?
Eva
Píšete o těžké situaci v rodině Vašeho kamaráda, která se Vás všech dotýká, snažíte se pomoci, ale zároveň narážíte na hranice vlastní bezmocnosti.

Dobrý den, Evo,

pravdu jakoby říct nejde, zároveň lhát jistě není dobré řešení.

Myslím, že úzkost nemocné je jistě podstatně zesílena faktem, že má vedle sebe malého syna, který jakoby jí neustále připomíná, že by měla žít a starat se o něho, že její životní úkol sotva začal.

V takové situaci je samozřejmě ještě mnohem obtížnější smířit se s přicházející smrtí. Jistě musí být neuvěřitelně bolestivé vědomí a představa, že tady má a musí zanechat malé dítě, které ještě nedávno bylo její součástí, má k ní jedinečné pouto a vnímá ho jako na sobě emočně závislé. Je těžké vyjádřit umírající mamince ujištění, že o dítě bude dobře postaráno, že se může spolehnout, přesto si myslím, že právě to vlastně slyšet potřebuje – samozřejmě to nejde bez bolesti a hluboké lítosti.

Nevím, kdo je nemocné nejblíž – ve smyslu „nejotevřenější“, možná její manžel… Mohl by to být ale i někdo z vnějšku, nějaký přítel anebo i profesionál – psychoterapeut nebo psycholog, pokud by s někým takovým byla ochotná mluvit, kdo by s ní toto téma mohl otevřít. Zní to hrozně, ale ona se potřebuje pomalu přeorientovat na svůj proces umírání, začít se odpoutávat od věcí tohoto světa – pro maminku s malým dítětem jistě jedna z nejbolestnějších situací, kterou si lze představit.

Zároveň je nutné říct, že je to také individuální záležitost, zda a kdy je člověk schopen a ochoten začít přijímat pravdu. A zda je schopen ji sdílet se svými blízkými. Zkuste se poradit s kamarádem i jejich babičkou o tom, co myslíte, že je schopna teď  unést. A kdo by s ní mohl zkusit promluvit, možná jen naťuknout otázku „varianty se špatným koncem“. Pokud máte pocit, že je to neprůchodné a nepředstavitelné, jistě je namístě respektovat její síly – ale alespoň ji nepřesvědčovat o tom, že se uzdraví, ale spíš o tom, že si to všichni moc přejete. Pokud by její úzkost byla pořád stejně silná a nemohla přijmout „úlevu v pravdě“, bylo by určitě namístě nasadit nějakou medikaci na tlumení úzkosti.  

Pro ty, kdo odcházejí – a zvláště takto předčasně – je důležité vnímat a cítit, že ačkoli blízcí prožívají bolest a lítost, přesto jsou schopni situaci v budoucnu nějak zvládnout.

Doufám, že najdete aspoň malou úlevu pro Vás všechny a moc na Vás myslím.

Ilona Peňásová