Tátův zdravotní stav se zhoršil, velmi těžce to nese a propadá depresi. Jak mu můžu pomoci?

Odpověď na dotaz ze dne 12. listopadu 2012 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, chtěla bych se zeptat, co dělat s mým tátou. Nejspíš propadá depresi-nechce se mu žít a odmítá s námi jakkoli spolupracovat. Sám táta je celý život inval. důchodce a moje mamka také. Táta má obrnu a moje mamka mozkovou encefalitidu s tím, že má oslabenou pravou část těla. Mamka se o tátu stará už osm let, kdy ke všemu měl úraz-zlomeninu krčku. Už kdysi nám to v nemocnici vzdal a nespolupracoval ani s doktory ani se sestrami. S ortopedie proběhl všechna nemocniční oddělení a skončil na Jipu a následně na LDN, kdy jsme ho ve strašném stavu vzali domů s proleženinami na zadku a na patách. Ze všeho se dostal a společnými silami jsme ho dali dohromady, ale nikdy už nebyl soběstačný. Před týdnem začal mít špatné myšlenky o tom jak umře a že tady takhle nechce žít, když už nemůže chodit do práce a jezdit autem. Začal být na mamku i dost zlý. Snažím se mamce pomoci jak to jde, ale také bydlím v jiném městě a mám dvě malé děti a práci, takže to také někdy stačí. Dnes nám ho dovezli z nemocnice a absolutně nechce s námi spolupracovat. Sehnala jsem mu polohovací postel a nový vozík a nic ho nezajímá. Neví jak u něj vzbudit zájem o cokoli. Je mu jeno jestli bude doma nebo jestli by byl někde jinde, což nechceme připustit. Nechce respektovat žádná pravidla, přece ani otec nemůže využívat moji mamku, já to nějak překoušu, ale mamce je z toho oprvdu těžko a nemám ráda, když si dělá těžkou hlavu. Když si usmyslí, že se nehne tak nic neudělá. Chtěla bych poradit jak na něj, něco co by mohlo zabrat. Jezdím i se svými dcerami, které mu trochu zvednou náladu, ale je to jen na chvíli. A také má svoje představy. Když sedí na vozíku a kouká z okna tak tam má svoje příběhy. Prosili jsme paní doktorku o zklidňující prášky, ale zatím nic. Zítra mám ještě schůzku s paní z asistenční služby. Chtěla bych to nějak ulehčit mamce, která opravdu nemůže tak jak by chtěla. Nechci ani, abych já se honila jak běžecký kůň. Nedá se stihnout vše. Byla bych ráda, kdyby byl jakoby doposud, ale jeho zdravotní stav mu spíš dovoluje spíš leže než sedět na vozíku. Kdyby jste měli nějaký nápad jak zaujmout jeho pozornost tak nám prosím pomozte. Předem Vám děkuji a spozdravem Lenka Volemanová, dcera
Lenka Volemanová
Píšete o nelehké situaci, v které se celá Vaše rodina ocitla: tátovi se zhoršil zdravotní stav a nemůže být tak aktivní, jako dřív. Tuto ztrátu těžce nese, píšete o depresi a nespolupráci s okolím.

Dobrý den, paní Volemanová,

říkám si, jak je to těžké pro něj i pro maminku. A i pro Vás – máte o ně starost, asi je Vám líto, že to táta takhle vzdává, možná se na něj v duchu zlobíte, zažíváte silný pocit bezmoci, únavu, vědomí omezenosti vlastních možností. Přesto se snažíte jim ze všech sil pomoci. Oceňuji, že jste to ani v minulosti nevzdali a dostali jej z vážného zdravotního i psychického stavu. Smekám před tím, jak dnes vedle kolotoče starostí s rodinou a prací zvládáte shánět postel a vozík, jezdit k tátovi a hledat způsoby, jak ho podpořit a jemu i mámě ulehčit. Požádat o pomoc asistenční a pečovatelské služby považuji také za velmi moudrý krok.

Ptáte se, jak u táty vzbudit zájem, jak ho přimět, aby spolupracoval a respektoval pravidla. Bohužel neexistuje jednoduchá rada. Zkouším si představit, jak se asi táta cítí: „uvázaný“ na vozíku, bez vidiny, že bude moct zpátky do práce, že by se mohl rozjet autem, kam si přeje… Vypadá to, že na něj tato velká ztráta dolehla právě v posledních dnech. Připadá si nejen omezený a bezmocný, ale možná i zbytečný, bez budoucnosti, na obtíž. Soudím, že si nic takového nemyslíte, ale on sám se tak může cítit. Pokud má tendenci propadat pocitům marnosti, je pro něj těžké se naladit na jakoukoli světlou myšlenku. Tím nechci říct, že ho máte v těchto temných prožitcích podporovat. Je tu někdo, kdo mu v tom může porozumět? Být s ním chvíli v jeho temnotě – a potom spolu hledat cestu, jak dál… Možná to je úkol pro Vás, možná pro někoho dalšího – tátova kamaráda, známého s podobnou zkušeností, duchovního…

Můžete hledat, v čem konkrétně je pro Vás táta i nadále potřebný, důležitý, jedinečný. Všichni víte, že si cení setkání s vnučkami. Toto pouto je možná silnější, než by se zdálo. Říkejte tátovi i o dalších věcech, i maličkostech, kde má své nezastupitelné místo. Měl něco v oblibě? Nějakého koníčka, oblíbené oblečení, jídlo, místa…? Můžete udělat něco, aby se s nimi mohl opět setkat? Třeba prohlédnout si fotografie, chvilku si o tom vyprávět, vytvořit kroniku, zajet někam? Možná je to teď předčasné, ale mohl by doma opět plnit nějaký úkol, který dřív zastával? Něco připomínat, navrhovat (jídlo), zkontrolovat…

Pokud se tátova deprese nadále nezlepší, mohla by mu ulevit antidepresiva – léky proti depresi. Ty základní může předepsat i obvodní lékař; zkuste ho požádat o spolupráci. 

Ve Vašem dopise mne zaujala ještě jedna drobnost: jako červená nit se jím vine rozpor mezi přáním a realitou, mezi tím, co byste si pro rodiče i pro sebe přála, a tím, jak jsou naše možnosti omezené. Unést toto omezení a bezmoc a naučit se s ní žít, to je velmi náročné. možná to je téma, nad kterým by stálo za to se zastavit, prožít ho, odsmutnit.

Paní Volemanová, chci Vás povzbudit, abyste v tomto těžkém období myslela také na obnovu Vašich vlastních sil. Pro Vás a Vaši rodinu je důležité, abyste doplňovala pomyslnou studnici energie, aby prameny nevyschly. Dopřávejte si něco, co Vás povzbudí nebo potěší, co Vám vrátí rovnováhu, může to být i drobnost, zvlášť poté, co jste byla u rodičů nebo jim telefonovala.

Za zvážení by jistě stál i respitní pobyt pro tátu – tedy krátkodobý (cca 1-2 týdny) pobyt v pečovatelském domě nebo jiném zařízení, kde by o něj bylo postaráno a Vy i maminka byste mohly pár dní oddechnout a načerpat síly. 

Paní Volemanová, držím Vám palce a moc Vám přeju, abyste našla – našly – cestu, jak se k tátovi přiblížit a mohli jste ještě všichni spolu prožít mnoho dobrých chvil. Budu na Vás myslet. 

Petra Hálková