Pečuji o maminku a partnera, dřív i o tatínka, který v červenci zemřel. Jsem vyčerpaná. Co dělat?

Odpověď na dotaz ze dne 21. srpna 2018 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, nevím odkud začít, tak to zkusím takto : Můj tatínek byl po celý můj život invalidní , chodil o berlích a vzdoroval amputaci . Ke sklonku života byl těžký kardiak a stále v něm pracoval hybridní zlatý stafyl. Máma se od jeho nehody po svatbě starala o mě, docházela za tátou 5 let nepřetržitě do nemocnice, a nakonec spolu prožili 52 let krásného manželství. Já jsem kvůli zdravotní situaci zůstala jedináček. I mamka měla velké potíže s páteří,a s nohama, nakonec šla do invalidního také. Považuji se za milující a vděčnou dceru. Před čtyřmi měsíci se tátovi naplno projevila rakovina slinivky, která už v něm asi dlouho hlodala. Protože jsem jediná dcera invalidních rodičů, bylo pro mě vždy samozřejmostí, že jsem rodičům obstarávala drobné nákupy, uklízela, starala se o zahradu, objižděla s nimi autem pochůzky, které by nemohli absolvovat, nastavovala ovladače, vyřizovala úřední věci na PC a pod. Mělo to vliv i na volbu zaměstnání, věděla jsem, že za mě tyto drobné úsluhy nikdo neudělá a tak jsem se omezila na uklízečku na zkrácený úvazek. Když jsme se dozvěděli tátovu diagnozu, shodly jsme se, že bude doma, že ho v nemocnici nenecháme. Tak se také stalo. Zhruba ve stejnou dobu měl můj partner infarkt, a jezdila jsem za ním do Prahy do nemocnice. Když ho pustili domů , měl malou nehodu, stoupl na připínáček, ale kvůli diabetu a horkému počasí se mu rozjela flegmona a následně diabetická noha, a od května je v nemocnici na vozíku a až do současné doby mu stále víc hrozila amputace nohy. Je tam už deset týdnů, je to v sousedním městě. Jezdím za ním obden, protože od táty vím, co znamená amputace nohy, jak trpí dlouhodobě hospitalizovaný pacient a také organizuji konzultaci v IKEMU.Během této doby jsem zároveň jezdila s tátou sanitou do nemocnice, v té době už několik týdnů nedokázal jíst ani pít, měl už jen jednu nohu a byl ležící. Byl neuvěřitelný bojovník ale v letošním horku se ztrácel před očima.Ještě jsem stihla vypátrat Fenixovy slzy a koupit je, ale spíš už jen tátův odchod z tohoto světa usnadnily. Byla jsem tam prakticky pořád, vlastně jsem spíš vybíhala vybavena od mámy úkoly, nebo odskočit si do nemocnice za Jirkou, nebo domů nakrmit naše kočky. Na nic víc jsem neměla čas, a přiznám, se, že v červenci,kdy už u mě v bytě bylo v podkroví nesnesitelných 30 stupňů ve dne i v noci, trvalo to už dva měsíce, venku bylo kolem 33 stupňů, a Jirku mi pouštěla nemocnice na víkendy domů, ale my bydlíme ve 4.p bez výtahu, tak trávil opuštáky na zahradě ve srubu, kde si ale co chvíli do nohy kopl nebo tak něco, přičemž jsem pro něj jezdila a zase ho odvážela, jsem byla skoro u konce sil. Navečer jsem vždy přišla do práce, obvykle už i pozdě, naštěstí mám velice hodnou vedoucí, která tohle zažila, a tam bylo taky 30 stupňů , a v půl desáte jsem bývala doma jako na koni. Nemusím říkat, že u mě doma celou tu dobu kralovaly kočky, já jim jen jezdila dvakrát denně čistit wc a krmit a napájet. Kočky máme tři, jsou to vesměs zachránená zvířata. Doma se mi vršilo špinavé prádlo, protože pračku nenechávám běžet o samotě, spoustu věcí jsem prostě dala k ledu, věčně jsem byla s vybitým telefonem, protože jsem nikdy nebyla tak dlouho na jednom místě, aby se nabil, a k tomu jsem měla ještě vedlejšáky, dělám pár známým ajťáka, protože 5000 měsíčně za úklid by mi nestačilo. Tatínek umřel 22.7. a mě i mámu to hluboce zlomilo. Mě proto, že mi táta byl skoro božstvem, a jeho obětavost pro rodinu, skromnost , slušnost a pokora v jeho nemoci a pomalém umírání byly pro mě vzor, a bojovala jsem s nemocí těmi kapkami a hledáním úlevy pro jeho zmučené tělo. Máma se léčila s depresemi už před tím, nikdy neměla své okruhy zájmů, starala se o tátu a o rodinu, on vše zařizoval, on vedl finance, on věděl, kde co je, a on měl armádu kamarádů , kteří dokázeli zařídit co bylo potřeba. Najednou jsem viděla tak osamělou bytost, jako nikdy předtím. Je to měsíc po pohřbu, a já byla mámě nablízku a přepisovala smlouvy, vyřízovala emaily, pomáhala s tím, co bylo potřeba z bytu odstranit , aby to neměla na očích. Teď jsem u ní přes víkend spala, ale včera jsem už odmítla, protože moje domácnost vyžaduje minimálně týden brutálního gruntování, po tom půl roce, a já se příznám , že kromě všech těch věcí, které potřebuji řešit ze svého bytu , ne od mámy, mi začíná lézt na mozek to neustálé naříkání, že nemůže nic jíst, že jí je špatně, .... je to psychického původu, reakce na stress, aspoň doufám. K doktorovi jít nechce,chce , abych byla u ní , když je Jirka ve špitále, a že bych mohla jen chodit krmit kočky. Odmítla jsem, prostě vím určitě, že by nám to neprospělo, taky jsem ztratila jednoho z top lidí v životě, ale truchlím po svém, jinak, a hlavně, mám ještě pořád v nemocnici v sousedním městě chlapa, který má hrozný strach a neví co bude. musím pracovat, a upřímně, musím se dost ohánět, obzvlášť když mám dohnat půl roku výpadku. Auto nemám, řídit neumím, a všechno to absolvuji běžnou dopravou v těch hrozných vedrech, a už jsem vážně vyřízená. Myslím, že potřebuji klid a trochu zvolnit, ne dál poletovat a domů chodit jako do chléva. A máma je schopná mi zavolat každou půlhodinu, jak je jí zle, a jestli u ní budu přes noc. Nakonec to vygraduje natoilik,že je mi do breku, telefon bych nejraději hodila do kanálu, se včím třísknu a letím k ní. Tam je třeba strýc nebo někdo, a máma se s ním normálně baví. Když jsem teď odmítla život na dvou místech, někkolikrát mi zopakovala, že jí to ale pomáhá , když ta, jsem, a když jsem si stála za svým, nasadila vyčítavý ton a trucuje. Cítím se provinile, ale všechno ve mě se bouří dál sedět u ní a hýčkat si žal, musím dál žít a sakra se ohánět, a ona mě do depresí uvrhá taky. Jsem opravdu bezcitná a sobecká,l když odmítám dělat křoví, aby se cítila líp? Podotýkám, že tvrdošíjně odmítá kamkoliv vyjít s kýmkoliv z rodiny, kdekdo se snažil ji trochu přivest zpátky do života, marně. Ani kočičku nechce, jakéhokoliv mazlíčka striktně zavrhla. Na vyšetření s tou nevolností taky nepůjde a k psychoterapeutovi tuplem ne.
Marcela

Dobrý den Marcelo,

děkuji Vám za důvěru. Píšete o své péči o invalidního tatínka, který v červenci zemřel na rakovinu slinivky, o invalidní maminku a v posledních týdnech i o partnera, kterému po drobném úrazu hrozí amputace nohy, což jste rovněž zažívala se svým tatínkem. Po tatínkově smrti by si maminka přála, abyste byla stále u ní, aby se necítila tolik sama. Lékařskou i terapeutickou pomoc odmítá. Vy jste už vyčerpaná, potřebujete zvolnit, dohonit resty ve vlastní domácnosti, zaměřit se na sebe a truchlit tak, jak Vám je vlastní.

Chtěla bych Vás ujistit, že rozhodně nejste sobecká a bezcitná, když potřebujete mít čas také na sebe a svůj život. Vaše maminka do něj jistě patří a Vy jste pro oba rodiče dělala strašně moc, ale partnerský vztah mamince nahradit nemůžete a ani by nebylo správné, kdybyste se o to pokoušela. Zůstaňte dcerou – věnujte mamince adekvátně času, pozornosti a péče, ale rozhodně neodkládejte svoje potřeby až za maminčiny. Každý jsme zodpovědný sám za sebe a se ztrátou se taky musíme vyrovnat každý sám za sebe. Vy jste udělala pro oba rodiče, co bylo ve Vašich silách. Nyní jste mamince nabídla odborníky, kteří by jí mohli pomoct, a ona odmítla, na což má jistě právo, jen Vy pak za ni nemůžete nést důsledky a poskytovat jí, co není přiměřené.

Je jistě zcela na místě, abyste po tak náročném období dala prostor sobě, své domácnosti, svému vztahu s partnerem. Bylo by fajn, abyste měla také své zdroje – někoho, kdo Vás podpoří nebo i činnosti, ze kterých můžete čerpat. Zkuste s maminkou promluvit a vysvětlit jí, jak i Vy jste vyčerpaná a potřebujete toto těžké období strávit jinak, než by si maminka přála. Možná by bylo dobré, abyste si vymezila, kolik času mamince chcete a můžete věnovat, aniž byste se dál vyčerpávala, a toto mamince sdělila. V případě, že by maminka pokračovala v nátlaku, kterému by pro Vás bylo těžké odolat, bych Vám doporučovala vyhledat terapeutickou podporu pro sebe.

Přeji Vám hodně sil a brzkou regeneraci.

Alexandra Lammelová