Maminka mi před necelým měsícem zemřela na zápal plic. Cítím bezmoc a vinu, byla mé všechno. Co dělat?

Odpověď na dotaz ze dne 22. ledna 2021 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, je mi 32 let, před necelým měsícem mi zemřela náhle maminka na zápal plic. Nejen, že se nemůžu se ztrátou vyrovnat, ale trpím hroznými pocity viny. Chvílemi mám pocit, že to nejde vydržet. S maminkou jsme měli velice hezký vztah, byli jsme matka s dcerou, ale i kamarádky, spřízněné duše, v podstatě jsme žili jedna pro druhou. Byla pro mě vším, bydleli jsme spolu, trávili spolu v podstatě veškerý volný čas a teď tady není, nevím co si počít. Začala jsem již alespoň chodit do práce, ale nemůžu se na nic soustředit, pořád se mi v hlavě točí tolik myšlenek, hlavně ohledně toho, jak k její smrti došlo. Vyčítám si, že jsem mohla udělat spoustu věcí jinak, a ona by tady byla. Ze začátku to vypadalo to na obyčejné nachlazení. Maminka nejprve chtěla k lékaři, ale protože se k němu nedostala, tak zůstala doma, její stav se však zhoršoval a tak jsme šli do nemocnice, odkud nás poslali domů s léky, druhý den se jí však stav nakolik zhoršil, že jsem musela volat záchranku. Odvezli jí a za 4 dny v nemocnici byl konec. Nemohla jsem být ani s ní kvůli současným protiepidemickým opatřením, nemohla jsem se rozloučit, nemohla se omluvit za neshody, které mezi námi občas byly, nemohla jsem jí říct, jak moc pro mě znamená.. Jen jsem jí první den do telefonu řekla,že jí mám ráda, ať bojuje,protože to bez ní nezvládnu. My, které byli stále spolu, jsme spolu nebyli při sobě v té nejtěžší chvíli. Vůbec si nedovedu představit její pocity, obzvlášť po tom,co jsem jí řekla,že to bez ní nezvládnu, teď mě mrzí i to, že jsem řekla zrovna taková slova, kdybych tak věděla,že s ní mluvím naposledy... Cítím strašnou bezmoc a pocity viny, pořád a pořád dokola. Proč jsem jí nevzala k lékaři dřív, s včasnou léčbou by se to určitě nestalo? Proč jsem netrvala na tom, aby jí už při první návštěvě v nemocnici nechali a nevzala jí zpět domů? Proč se to stalo, když byla předtím úplně zdravá? Proč jsem na ní byla kolikrát nepříjemná kvůli maličkostem? Proč zrovna ona, která říkala,že tady se mnou bude ještě spoustu let a byla i vzhledem spíš jako moje sestra? Proč a stále další proč, mám pocit, že se z těch myšlenek úplně zblázním. Jsem přesvědčená o tom, že její smrt byla zbytečná a kdybych udělala víc, tak se to nestalo. Mám pocit, že bez ní zkrátka žít nedokážu, nedovedu si představit, že už jí nikdy neuvidím, že už mi nikdy s ničím neporadí, nezavolá, nepůjdeme na kávu nebo výlet. Jediné, co mě drží je náš společný pejsek. Už jsem byla i u psychologa, ale návštěva u něj mi nic moc nedala, necítila jsem úlevu ani trochu, nevím tedy, zda tam mám ještě jít. Děkuji předem za odpověď.
Lilly

Dobrý den, Lilly,

z Vašeho dopisu je zřejmé, že Vaše maminka pro Vás byla nejspíš úplně nejbližším člověkem. Není divu, že Vámi její náhlý odchod tak hluboce otřásl. Je velmi dobře, že jste už začala alespoň chodit do práce. Že se nemůžete soustředit, je přirozené, ale to se bude časem lepšit. Ohledně výčitek, které Vás trápí. Víte, je dobré o nich mluvit, a tak je oslabovat. Proto doporučuji pokračovat v návštěvě psychologa, protože tam je ten správný prostor pro postupné vymaňování se z moci všelijak špatných a vyčítavých myšlenek. Necelý měsíc od ztráty maminky je příliš krátký čas, než abyste mohla pocítit úlevu. V tom, jak popisujete průběh posledních dní Vaší maminky, nevidím žádné selhání a žádnou chybu. Těch Vašich „proč“ je hodně. Ale je zcela zřejmé, že jste dělala a rozhodovala se pro to, co jste v danou chvíli viděla jako to nejlepší, a také to bylo to nejlepší. To, že Vaše maminka umřela, neznamená, že jste se dopustila nějakých chyb. To, že umřela, neukazuje na žádné Vaše chybné rozhodnutí. Poskytla jste jí vždy včasnou a odbornou péči, a ona přesto umřela. Je mi líto, že jste neměly na rozloučení víc času, ale to jde na vrub všem těm protiepidemickým opatřením, kterým podléháme všichni.

A podruhé se teď přimluvím za další návštěvy u psychologa, ať už u toho samého, nebo někoho jiného. Váš vztah s maminkou byl hluboký a jedinečný a naplňoval vás obě zřejmě po všech stránkách. Životní cesta Vaší maminky se uzavřela, ta Vaše pokračuje dál. Neskončil váš vzájemný vztah, ten pokračuje dál, ve vzpomínkách, ve vděčnosti za to, co jste si vzájemně dávaly. Na Vás je, aby tahle nová forma Vašeho vztahu k Vaší mamince byla hezčí a hezčí. Aby v té nové podobě Vašeho vztahu k mamince začaly vítězit myšlenky lásky a vděčnosti nad těmi všemožnými výčitkami a sebeobviňováním. Vztah s Vaší maminkou si tuhle krásu zaslouží. S tím Vám může psycholog nebo psycholožka pomoci, dopřejte si tuhle pomoc.

A nakonec jsem moc rád za Vašeho společného pejska. On Vás teď potřebuje a i on Vám má co dát. Svou blízkost, lásku, oddanost, vždyť to znáte. Je mimo jiné takovým symbolem té skutečnosti, že váš společný vztah s maminkou neskončil, že trvá dál, jen jinou formou.

Přeji Vám, abyste co nejdříve nalezla úlevu od toho všeho, co Vás tíží.

Váš Jiří Černý