Po smrti druha, dvou babiček a starostech o lehce postiženého syna beru antidepresiva a nejsem schopná nic dělat. Prosím poraďte, jak být alespoň trochu jako dřív.

Odpověď na dotaz ze dne 8. července 2009 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, před rokem mi zemřel druh se kterým mám 3,5ročního chlapečka, před 3měsici mi zemřela babička a teď mi umírá i druhá. Ke všemu mám lehce retardované ditě, kterýmu zamítli sirotčí důchod. Furt se všechno na mě sype. Beru antidepresiva sertalin, ale zdá se mi že moc nepomáhají. Už je beru půl roku. Furt jsem unavená a bez nálady. Doma mám bordel a nejsem schopná se do ničeho pustit. Poraďte mi prosím. Chci být aspoň trochu taková jako dřív.
Zuzana
Píšete v situaci, kdy se na Vás všechno sype, máte plno starostí s domácností a synkem, který potřebuje intenzivnější péči. K tomu se vyrovnáváte s několika úmrtími Vašich velmi blízkých lidí a blížícím se odchodem druhé babičky. Navíc jsou tu i další praktické záležitosti – běhání po úřadech, starosti o finance a další.

Dobrý den,

je toho skutečně hodně, co snášíte. Představuji si, že zažíváte velké vyčerpání, vnitřní prázdnotu, smutek, obavy, skleslost a zklamání ze sebe samé a z nemožnosti přimět se k vyššímu výkonu. Vypadá to, že poslední měsíce spíš „přežíváte“ než „žijete“, ale zvládla jste to vydržet a nevzdat se – to není málo a velice si toho vážím. Oceňuji, že i v tak náročné situaci jste nám dokázala napsat a říct si o pomoc.  

Z Vašeho dopisu mám dojem, že je třeba začít pracovat nejprve na tom, abyste mohla cítit víc energie a chuti. Dobrou cestou jsou léky – antidepresiva. Brát tyto léky není slabost, ale naopak projev uváženosti a touhy po životě. Zabírají ovšem u každého jinak a někdy jich člověk zkusí několik, než se najdou ty, které právě jemu „pasují“ nejlépe. Chci Vás povzbudit, abyste otevřeně promluvila s lékařem, který Vám antidepresiva předepisuje, řekla mu, jak věci skutečně zažíváte a jak málo zabírají, a poradila se o případné změně léků nebo dávkování. Můžete s ním také probrat možnosti psychoterapie – tedy opakovaných rozhovorů s terapeutem, které by Vám mohly pomoci unést tíhu současných životních úkolů a případně hledat možnosti změny.

Až se Vám s pomocí lékaře podaří upravit náladu a vrátí se Vám síla a chuť, můžete začít řešit i další věci – odpočinek od každodenní práce, truchlení a loučení se zemřelými, možnosti, jak zvládnout nekonečný úklid, případnou pomoc někoho zvenčí, sociální dávky při péči o postižené dítě a další. O těchto věcech nejspíš přemýšlíte už teď, ale půjde to daleko snáz, až se podaří najít odpovídající léky pro Vaši duši.

Chci Vás také povzbudit, abyste nezůstávala sama, ale třeba i opakovaně vyprávěla svým blízkým, co Vás tlačí na duši a co se s Vámi děje. Zažila jste skutečně hodně těžkého a je důležité, abyste mohla sdílet s ostatními a s jejich pomocí také zvládnout další úkoly, které Vás čekají. Domnívám se, že by Vám v tomto období prospěl také odborník – psychoterapeut, kterému byste mohla s důvěrou říct, co se s Vámi děje, a on Vám pomáhal při zvládání, hledání sil a cest, jak být zase sama sebou. Kontakty Vám může poskytnout Váš lékař, linka důvěry ve Vašem okolí nebo psychologická a psychiatrická ordinace. Jde zpravidla o placenou službu, ale lze najít i takové, kteří pracují „na pojišťovnu“ a za jejich služby neplatíte. 

Závěrem Vás chci povzbudit, abyste k sobě zůstala trpělivá a laskavá. Je toho hodně, co se v posledním roce pro Vás událo, a všechny věci chtějí svůj čas, než se usadí a než se s nimi (nebo bez nich) naučíme žít. Vnímám Vás jako silnou ženu a věřím, že se s nepřízní osudu dokážete poprat. Budu Vám držet palce.

Přeji Vám k tomu hodně odvahy, vytrvalosti a štěstí.

Petra Hálková