Babička je po CMP zcela odkázaná na pomoci rodiny, což nikdo z nás nezvládáme. Navštěvujeme ji každý den, je to opravdu vše co můžeme pro ni udělat?

Odpověď na dotaz ze dne 21. června 2007 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, má babička, 82 let, je pět týdnů po mozkové příhodě, která zanechala rozsáhlé poškození mozku. Babička leží v zařízení následné péče, má pravou polovinu těla ochrnutou, nemůže mluvit. Mám problém s tím, že se o ni nedokážeme postarat doma, každý bydlíme sám a nikdo z nás sám péči o nepohyblivou babičku fyzicky nezvládne. Ze začátku to vypadalo optimisticky, babička dělala pokroky - dokázala se sama najíst, napít - ale teď se bojím, že víc už toho nedokáže a domů se nebude moc vrátit. V nemocnici ji navštěvujeme každý den, ale je to opravdu všechno, co pro ni můžeme udělat? Nevím, jak to všechno vnímá babička, nedokážeme se spolu dorozumět. Děkuji za odpověď.
Lenka

Vážená paní Lenko,

děkuji Vám za dotaz. Podle Vašeho dopisu soudím, že jste se již zamýšlela nad alternativami péče o babičku a že jste vzala v úvahu možnosti babičky, možnosti své i ostatních příbuzných.

Nejspíše jste i zvažovala péči o babičku v domácím prostředí za pomoci agentury domácí péče. Nyní se pravděpodobně vyrovnáváte s tím, že za daných podmínek vidíte jako nejlepší řešení, aby Vaše babička zůstala v ústavní péči. To Vás ale možná na druhou stranu znejišťuje a vyvolává nepříjemné pocity. Píšete, že se s babičkou nemůžete dorozumět. Dovedu si představit, že i tento fakt přispívá k Vaší nejistotě a vnitřní nepohodě.

I když Vaše babička nemluví, vnímá Vaši přítomnost. Vaše návštěvy jsou pro ni jistě důležité. Nevím o jaké poškození řeči se přesně jedná, zda Vaše babička rozumí a nemluví, nebo nerozumí ani nemluví, nebo nerozumí a mluví. Pokud Vám babička rozumí, ale nehovoří, lze se s ní domlouvat na základních věcech například stiskem ruky.  Jeden stisk by třeba mohl znamenat „ano“, dva by mohly znamenat „ne“.

Většině lidí dělá dobře fyzický kontakt s druhým člověkem. Pokud  se s babičkou nemůžete vůbec dorozumět, zkuste, zda je jí příjemné, když ji hladíte nebo jí držíte za ruku. Poznáte to podle výrazu tváře, očí nebo reakce celého těla. Dotyk je pro člověka jasný signál, že není sám. Vám se to může zdát málo, ale věřte, že pro nemocného člověka, který si připadá vytržený ze svého prostředí, opuštěný a bezmocný, znamená dotyk mnoho.

Zkuste se také zamyslet nad tím, jak byste mohla babičce zpříjemnit nemocniční prostředí. Jaké zrakové, sluchové a hmatové podněty by upoutaná na lůžko kolem sebe mohla mít, z čeho by se mohla těšit, co by jí připomínalo domov a stimulovalo jí.

Lenko, každý nemá možnosti, aby se o svého blízkého postaral doma. A Vám zcela zřetelně není lhostejné, jak Vaše babička bude dál žít.

Přeji Vám naději,  hodně sil a vytrvalost.

S úctou
Tereza Soukupová