smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
22. ledna 2020
Truchlení

Zhroutil se mi svět

Před měsícem mi umřela moje životní láska,manželka na rakovinu.
Po operaci velké operaci zhoubného nádoru,chemoterapii a ozařování to vypadalo velice nadějně.Každé tři měsíce kontrola na onkologii a lékařka říkala,že je vše v pořádku.
O to větší byla rána z čistého nebe,po roce najednou recidiva a docela veliký nádor,navíc snížená funkce ledvin.Další operace a ozařování nebylo možné.Jediná šance chemoterapie,ale vzhledem ke špatným ledvinám malá naděje na úspěch.Přesto se manželka rozhodla ji podstoupit.
Hned po první chemo jí bylo hrozně zle a do měsíce mi umřela.
Bojovala dva roky.
Snažil jsem se ze všech sil jí ve všem pomáhat,vařil,pral,staral se o domáctnost,dával ji injekce a pečoval o ni 24 hodin denně,bohužel ani to nestačilo a rakovina vyhrála.
Odešla půlka mého já a nevím co budu bez ní dělat.
Byli jsme spolu od 20 krásných 34let.
Myslím že můj život skončil,nikdy už to nebude jako dřív a je to čím dál horší.
Snad už tě nic nebolí a koukáš na mě z nebe.Nikdy na tebe nezapomenu.

183 lidé vyjádřili účast.
PETR
  (kontaktovat autora příběhu)
1. září 2020
Dobry den chapu vasi bolest i utrpeni sam prozivam to same manzelka mi umřela 16 07 2020 mela v březnu infarkt ale vypadalo to velmi dobre zacla chodit do prace a vse nasvedčovalo tomu že se zapoji zpět do života jenže po čase ji začli bolet nohy svaly na
stehnech jenže jsme prožily vikend u vody tak jsme myslely že je to jen zvyšena namaha jenže v pondeli už nevstala a tak jsme navstivyly praktickeho lekaře jenže ten diky cov 19 na manželku ani nesahl pročetl si předešle zpravy a napsal manželce vytaminy a hotovo sli jsme domujenze druhy den to bylo zase horsi tak jsem manželku naložil a jeli jsme do nemocnice a tam nejdriv po 3 hodinach zjistily ejaky zanet v nohach manželka v pohode jeste laskovala a pak prisla zprava ze ji vynechaly ledviny tak hned na JIPKU ale že vše bude dobre dalši den navsteva na JIP MANŽELKA vypadala strasne spatne nechaly metam max 10 min a pak jsem musel odejit.V 19 00hod prvni telefonat od docenta JIP a vysvětloval my jak zavažny je stav me ženy po hodine druhy telefon že manzelka jde na operaci z brichem a že stav je velmi važny
nemohl jsem spat tak jse chodil se psem mel jsem rano zavolat jaky je stav. Cele rano vpraci jsem se bal že my začne zvonit telefon ale do 5 nezazvonil tak jsem si řikal bude to dobre jenze 5.15 hod telefon a zazvonil a osetrujici lekar mi zdelil ze manzelka nepřežije a timto mi dava možnost přijet se rozloučit takže jsem vzbudil dceru 23 letou a ta pro me přijela a jely jsme se s MÁMOU rozloučit PRIJELY JSME 5.58.HOD a manželka v 6.00.hod zemřela alespon jsem ji s dcerou držel za ruku najhorší den Meho života.Dnes jeto 47 dena stale nechapu proč se to muselo stat mě manželce by bylo za mesic 42 LET.V prosinci by sme oslavyly 20 vyročí naší svatby není to spravedlive je to věc co se neměla stat.



Michaela
12. února 2020
Dobrý večer... vím jak to vše bolí...před rokem jsem přišla o milovaného muže, nečekaně zemřel a já s ním nemohla být,ani se rozloučit.Stále to bolí ,ale žít se musí...a ikdyž tu už nejsou fyzicky,ta láska tady pořád zůstala.Prožil jste se svojí paní daleko více let než já s mým mužem a ty Vám nikdo nevezme.A sám časem poznáte, že na paní budete vzpomínat s úsměvem a připomínat si krásné chvilky.A ten,, zhroucený svět'' začnete pomaličku stavět.Nic nebude jako dřív,ale lepší je život žít, než přežívat.Držte se, hodně sil a věřím že veškerou tu bolest zvládnete

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
16. února 2020
Dobrý den,
velice děkuji za Vaši povzbuzující reakci.
Pravda je,že momentálně jen přežívám snažím se nějak zabavit a vyplnit čas.
Nedovedu si to do budoucna vůbec představil,čekal jsem že se bude bolest nepatrně utlumovat,ale opak je pravdou.
Pocit prázdna a viny že jsem nebyl na doktory tvrdší,nechali ji rok bez odběru krve a vyšetření CT nebo sono.Vím že nic zpátky nevrátím,přesto mi to pořád vrtá v hlavě.
No,nedaří se ale snad to nějak zvládnu.
Zizi
30. ledna 2020
Upřímnou soustrast. Kdysi mě potkala podobná rána, zemřel mi poměrně nečekaně manžel a já zůstala sama. Byla jsem zoufalá, můj život skončil a nic nepomáhalo. Jednoho dne jsem uviděla inzerát, kde muž hledal pomoc se zahradou a já si řekla, že by mě to bavilo starat se o víkendech o zahradu a na inzerát odpověděla. Nakonec z toho byl vztah, který trval asi dva roky. Pomáhali jsme si, jezdili jsme spolu na víkendy, svoji minulost jsme neřešili, ale pomohlo mi to se se ztrátou manžela smířit a vyrovnat. S novým partnerem jsem poznala jiné prostředí, názory, obzory a pochopila, že svět je mnohem větší, než jsem původně myslela. Píšu vám to proto, že ani mně nepomohli původní známi, rodina, spolupracovníci apod. Pomohlo mi až to, že jsem najednou byla tak trochu bez minulosti, sama za sebe. Zejména, když jste se pár roků o manželku staral, vyplnilo to celý váš čas a žil jste za ní a doufal. Teď byste potřeboval nějaký impulz zvenku, vzpomenout si, co jste třeba chtěl kdysi dělat a nestihnul. Ivan Skála napsal takovou báseň - Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami....Vaše paní s vámi bude vždycky a to by vás mohlo v životě hodně posílit. Myslete na to, prosím. Přeji vše dobré.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
2. února 2020
Děkuji a projevenou soustrast a také za krásný příspěvek.
Jsem rád že se Vám to povedlo.On kdo si to neprožil,tak neví přesně jaké to je.
Já si myslím že se mnou to bude jinak,nechci jiný vztah ani partnerku.Většinu svého života jsem strávil se svojí manželkou,byli jsem naprosto sehraný jeden člověk.Při spoustě situací nebylo potřeba ani mluvit,stačilo se na sebe podívat a hned bylo jasno jak situaci řešit.
Musím si zvyknout,že jsem na to sám a žádného parťáka nemám.Nějak to už na tom světě doklepu.I tak děkuji a slova povzbuzení.Jan

In reply to by Anonym (neověřeno)

Pája
3. února 2020
Znáte to- nikdy neříkej nikdy. Manžela jsem znala od 16let, byli jsme spolu 45let než mi ho vzala nemoc. Starala jsem se o něj do konce a pak bylo hrozné prázdno, smutek a beznaděj. Říkala jsem si- nějak to musím dát, na jiný vztah jsem nepomyslela, ale prosila jsem muže, že chci za ním, že tu sama nebudu. Vyslyšel mě, nejsem sama, nikdo okolo nevěří a nechápe, že zrovna já jsem si někoho našla. Odpovídám, že mi ho poslal manžel a taky mi to tak připadá, dělá vše, co by udělal on a co nestihl, dokonce zapaluje u manžela svíčku- prý poděkování, že jsme se našli. Uvidíte, co přinese další život, ale věřte, že paní je s Vámi a nechce, abyste se tak trápil

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hartigová Zdenka
  (kontaktovat autora příběhu)
4. února 2020
Každý kdo prožil tuto ztrátu zná jaké to je, když se zhroutí svět. Nevzdávejte to, zkuste si vzpomenout, čím jste chěl být, ale nemohl, když jste měl rodinu. Realizujte si svoji představu a stanete se nakonec sám sebou. Získáte jiné náhledy, jiný svět a kamarády, kteří vás už budou vnímat jako jednotlivce. Vůbec bych nemyslela,abyste hledal jinou partnerku, protože tu vám jednou přihraje náhoda a bude to překvapivé. Třeba, až půjdete vysypat odpadky. Nerada se svěřuji, ale schválně vám řeknu, jak jsem nakonec našla dalšího životního partnera. Měla jsem těžký úraz, musela na dva měsíce do nemocnice, měla doma psa, rodina řekla - aha - problém. Sousedé by se postarali, ale tak na týden. Až nějaký můj vzdálený známý mi řekl, no - no já bych se postaral, aspoň poznám jiné město.
Dala jsem mu klíče, ze dne na den, a jsem s ním už 15 let. Byla to fakt náhoda a věřím, že i u vás se to stane. Život je opravdu hrozná náhoda...a myslím, že i vás jednou potká. Vaše manželka vás bude na cestě posilovat, věřte tomu, tu cestu půjdete sice sám, ale s podporou a vy to zvládnete, jinak bych tu nepsala. Všichni tady vám věří. Jsou cesty, jak z těchto situací ven a když člověk dává pozor, tak by je měl najít. Dávám vám docela šanci, když se tedy postavíte na svoje nohy, sám za sebe. Všichni my, kteří to zažili, museli tím projít, nejste sám. Nevzdávejte to, Vzdát se není to totiž k ničemu.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
5. února 2020
Děkuji za projevenou důvěru a podporu.
Možná máte pravdu,náhody se dějí.Jen si nejsem jistý,jestli by mě taková nějaká náhoda pomohla.Najít někoho s kým jsme byli naprosto sehraná dvojka,když jsme ani nemuseli mluvit,stačil pohled a hned bylo jasno.Člověka s kterým ani po tak dlouhých létech mě to nepřestalo bavit,žádná ponorka.Samozřejmě občas výměna názorů,ale to je úplně normální.
Člověka se kterým jsem byl v podstatě 24hodin,pracuji doma.To se nikdy nestane.
Naštěstí už mám v 55 většinu života za sebou a stála za to,ten kratší zbytek už nějak vydržím.Jan
Tereza
26. ledna 2020
Moc mě mrzí, že Vás potkala tak rychlá a nečekaná ztráta tolik milované osoby. Ráda bych Vám vyjádřila upřímnou soustrast. Prosím dívejte se na to i z pohledu Vaší manželky. Určitě by nechtěla abyste se trápil. Nebuďte veselý, buďte sám sebou a nebojte se dát najevo, že se Vám něco nelíbí. Mě tyhle sentimentální řeči o žázitkách taky děsně štvou dodnes. Moc na Vás myslím

In reply to by Anonym (neověřeno)

Tereza
26. ledna 2020
Těmi sentimentálními řečmi o zážitkách jsem myslela to, jak naši známí spomínají a často si neuvědomují jak nás to mrzí. Chtěla jsem reagovat na ten vás druhý příspěvek a nevšimla jsem si, kam jsem to napsala.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
2. února 2020
Děkuji a projevenou soustrast,
máte pravdu,někdy lidé co to myslí dobře ještě celou situaci horšují.
Jak se říká přemíra snahy spíše škodí.Netuším co se mnou do budoucna bude,třeba se to zlepší,možná ne.Uvidím.
Henrieta
23. ledna 2020
Úprimnú sústrasť prajem. Je mi veľmi ľúto, že ste prišli o manželku, viem ako sa cítite, možno aj osamotene a smutno Vám je. Mne tiež zomrela mama na rakovinu, takže sa viem vcítiť do Vás. Pre mňa je rakovina strašiakom, má ju skoro každý druhý človek. Rada by som s Vami šla na kávu a porozprávala sa o tom, lenže ja som z Bratislavy, je obdivuhodné ako ste sa dokázali postarať o ňu. Ja na to nemám silu, moja mama zomrela v nemocnici, doma byť nemohla, nešlo to, lebo jej prasklo črevo, musela byť pripútaná k posteli, je tomu už 6 rokov, je to ako keby sa to stalo včera. Ťažko Vám radiť čo pomôže, najviac asi to, keď sme v blízkosti dobrých ľudí alebo rodiny, ktorá Vás má rada. Ja som rada obklopená ľuďmi, hlavne po maminej smrti som radšej chodila na návštevu k rodine ako ostávala doma, lebo by som na to musela stále myslieť (ako mi mama zomiera), tiež som si dávala lieky na spanie, aby som aspoň zaspala a ráno vládala vstávať do práce. Je to ťažké žiť bez milovaného človeka. Držím palce nech sa to podarí. Veľa síl praje Henrieta z Bratislavy.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
24. ledna 2020
Velice děkuji za projevenou soustrast.
Život si s námi zahrává,někdy je to i nespravedlivé.
Mám okolo sebe zbytek rodiny a nějaké přátele,ale pro mě je to ještě horší.
Každý se se mnou o manželce baví a připomíná příhody a zážitky,to mi moc nepomáhá,
naopak,tím víc si uvědomuji jak mi chybí,jako manželka,kamarád a parťák v životě.
Každý se pozastaví nad mojí péčí kterou jsem jí dal,ale já si myslím,že je to naprosto normální věc pomáhat člověku,kterého mám rád.
Je pravda že to bylo náročné,někdy i na pokraji sil,ale pokračoval bych klidně i do padnutí,jen kdyby to šlo.Nemoc a lékaři byli proti.
Také bych na kávu zašel,ale je to opravdu daleko.
I tak Vám děkuji a přeji ať to také zvládnete,držím palce.Jan