smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
1. dubna 2020
Truchlení

Zhroutil se mi svět III. pokračování

Tak a jsem tu zase.
Dnes jsou to už neuvěřitelně dlouhé čtyři měsíce co mi moje láska umřela.
Po pečlivém přečtení všech příspěvků u minulých mojich příběhů,jsem se rozhodl dát na rady a bojovat.Našel jsem si brigádu,navíc ke své práci z domova.Chtěl jsem změnit prostředí a jak se říká dostat se mezi lidi.Zpočátku to trochu fungovalo,byl jsem vytížený a vypadalo to že trochu nabírám sílu.Jenže pak se objevil virus,zákaz vycházení a můj se pozvolna zlepšující duševní stav se propadl na bod mrazu.Brigáda konec,kontakt s lidmi konec,jen si s rouškou na obličeji dojít pro rohlíky a na hřbitov.Na jednu stranu jsem rád,že už tu manželka není.Nedovedu si představit jak bych v této době o ni pečoval,vozil po doktorech,když je většina péče odložena a přednost má boj s virem.Myslím že to není správné,je spousta onkologických pacientů kterým se v současné době odkládá léčba a nádory si vesele rostou.Sice virus nedostanou,ale zemřou daleko dříve na rakovinu.Je pravda,že mi v této době moje opora chybí čím dál tím víc.Už se zase těším až budu opět s ní.Ať dělám co dělám,prostě to nejde a moje trápení nikam nevede,no alespoň jsem to zkusil,jak se říká ono to nějak dopadne.
Závěrem bych uvedl moji zkušenost - pokud člověk prožije s milovaným protějškem celý život plný lásky a pohody,nejde to překonat,zapomenout,nebo přejít.Ani čas nedokáže zázraky a myslím si že nic nezahojí.Přeji všem hodně sil a hlavně hodně zdraví v boji proti virusu.
Tak jsem se zase neudržel a docela rozepsal,snad zase za měsíc.Jan

103 lidé vyjádřili účast.
Lena
8. dubna 2020
Dobrý den Jane, po delší době jsem se sem vrátila a nedá mi to Vám napsat abyste se nevzdával. Můj muž bude pryč už 9 měsíců a mě to přijde, že je to nedávno. Někdy si pobrecim hlavně večer, ale i když jdu třeba se psem do lesa, protože tam chodil taky rád, prostě kdykoliv se mi připomene. A to je často. Stejně se třeba někde setkáme ať to bude za týden nebo 10 let. Nikdo neví co bude, snažím se to tak pobrat, přála bych Vám abyste se vším pomalu smířil. Říkám si to jinak nejde pokud jde o věci, které bohužel nemohu změnit, i když to moc bolí. Přeji hodně štěstí.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
14. dubna 2020
Dobrý den Leno,
nebojte nevzdávám to,jen je ta moje aktivita se s tím poprat,nebo něco změnit utlumená.
Máte pravdu,člověk by se s tím měl tak nějak smířit a žít dál,ale sama dobře víte,není to jen tak.Nejde udělat tlustou čáru i když by to člověk na jednu stranu nejraději udělal.
Než umřela mi na otázku co tu budu bez ní dělat řekla,budeš žít dál a užívat si života.
Tak se pokusím jí to přání splnit.
Díky za příspěvek,přeji mnoho sil a hlavně zdraví Jan

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lena
14. dubna 2020
Dobrý den, Vaše odpověď mě povzbudila stejně jako i zkušenosti ostatních, že se statečně snaží, že v tom nejsem sama. Já jsem v takových vlnách, jednou nahoře a pak zase dole. Když se zdá, že je lépe, šup dolů. Teď se hrabu zase nahoru, nedá se ten pocit ani popsat, nebylo by špatné se občas někam schovat. Na chvilku. Zdravím Lena.
Henrieta
7. dubna 2020
Milý p. Ján je super, že ste si našli brigádu, ja som po smrti mamky chodila k rodine na návštevy, aby som sa nezbláznila a pol roka som brala FRONTIN - na spanie. Je dobré ísť medzi ľudí, tam človek trochu zabudne na svoje problémy. Tento vírus - je to strašné nikde nechodiť, len doma sedieť. Aj môj otec chodí pre rohlíky do obchodu a na cintorín. Teraz pred Veľkou nocou kupoval mame na hrob kvety. Tiež si neviem predstaviť, že by sa s mojou mamou muselo dochádzať do nemocníc na chemoterapie, lebo ona tú rakovinu mala už po celom tele Ale veľmi by ma zaujímal mamin názor na toto všetko. Naši zosnulí sa už toľko trápiť nemusia. Otca stále prosím nech sa zdržuje doma, lenže on má veľa kamarátov, stále mu niekto volá na mobil. On je aktívny človek, nevydrží sedieť doma, bol vždy naučený robiť. Lenže po maminej smrti mal problémy s krvným tlakom a keby dostal vírus, tak tu nemusí už byť. Len on vôbec nemá strach, nikdy sa nebojí, je ako radar. Jeho kamaráti sa smejú, že ho len tak nič nepoloží, len ho treba kladivom klepnúť po hlave. Proste si robia srandu. Vy ste tiež empatický človek - nie všetci ľudia sú takí. Aj môj otec je taký - obetavý, starostlivý, ochotný. Tiež chodí pomáhať u nás na dedine ľuďom. Držte sa p. Ján, myslím na vás často, spája nás tá bolesť za našimi drahými. Lenže každý má svoj čas odchodu iný. Bolesť sa síce po rokoch otupí, ale ja občas aj teraz mávam dni, keď ma prepadne smútok a plač za mamou a to bude už 7 rokov čo tu mama nie je. Je to ťažké s tým žiť, ale pomaly to ide. Hlavne, že máte aj tú mamu, syna a priateľov, takže nie ste sám a to je dôležité. Je super ako pomáhate ľuďom, mňa by to tiež bavilo - robiť dobré skutky - to človeka duchovne obohacuje. Držím palce aby ste všetko zvládli a nech sa vám tiež tento vírus oblúkom vyhne. S úctou Henrieta

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
14. dubna 2020
Hezký den Henrieto,
zdravím Bratislavu.
Tak se tak nějak stále snažím se vším bojovat.Už jsem si myslel,že je to na dobré cestě a najednou virus.No snad se s tím nějak poperu.Také by mě zajímalo,co by na to manželka řekla,určitě by nadávala na nošení roušky,to by u ní neprošlo.Buďte ráda,že je tatínek vitální,je to lepší,než kdyby celý den seděl a koukal z okna.Jsou prostě lidé,kteří neposedí a nutně potřebují se někde pohybovat,i když v době viru to má svoje rizika.Doma to mám stejně,matka sedne na kolo a ujíždí na zahrádku,virus nevirus.Ale na jednu stranu je to dobře i když se také bojím aby to v jejím věku nechytla.Roušku poctivě nosí,tak snad to bude dobré.Když jí to vysvětluji,jen řekne - co se má stát,stane se.Asi má pravdu.
Mějte se fajn a hlavně hodně zdraví Vám i všem které máte ráda.Jan
Michaela
3. dubna 2020
Jene, nejhorší máte za sebou.... první 3 měsíce jsou peklo.Je škoda, že když jste si našel brigádu, začal chodit mezi lidi...je tu opět krůček zpět.Berte to jako další zkoušku vůle.Já jsem už 1,5 roku sama.Mám 20 letou dceru,je zdravotní sestřička v nemocnici a o ni se teď bojim.Vidíte denno denně ve zprávách ty hrůzy po celém světě,bolest rodičů, manželů, dětí...tu bolest co cítíme,cítí tisíce lidí na celém světě....nikdy to nepřebolí,jen se s tím postupně naučíme žít.Za rok bude ta bolest otupena,ale ve Vás je napořád...v této nelehké době Vám ze srdce přeji hodně sil , pevné zdraví...držte se.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
5. dubna 2020
Michaelo,
nevím jestli mám to nejhorší za sebou,spíš bych řekl že se to zhoršuje,ale snažím se na tom pracovat.Našel jsem si náhradní program,pod úřadem roznáším roušky seniorům,dojdu na nákup,do lékárny,co je momentálně třeba.Pomáhá mi to překonat samotu,být zavřený doma a snad jsem i trochu užitečný.Vůbec se Vám nedivím,že máte o dceru strach,ono to v nemocnicích není tak růžové jak na veřejnosti propagují politici.Opravdu v této době obdivuji obětavost pracovníků v nemocnicích i když jejich ochrana není taková jak by měla být.Je to smutné když vrcholný politik s respirátorem té nejvyšší třídy na puse hlásá jak je všeho v nemocnicích dost.
Pevně věřím,že Vaše dcera bude v pořádku a to Vám také ze srdce přeji.Jan