smutný muž
20. února 2020
Truchlení

Zhroutil se mi svět II. pokračování

Tak už to budou skoro tři měsíce co mě manželka umřela.To to letí.
Všichni říkají že čas člověku pomůže a bude to lepší,bohužel to v mém případě nějak nefunguje.
Zítra to bude rovných 35let co jsem manželku poprvé poznal,je to zvláštní,ale věděl jsem že je to ta pravá na první pohled.A to se mi také ve všech směrech potvrdilo.Vzpomínám na první rande,kdy jsme se oba velice nasmáli,vždycky jsem jí dokázal rozesmát.Po čtyřech měsících byla svatba a to nám vydrželo až do minulého roku do Vánoc,kdy mi ji sebrala ta hnusná RAKOVINA.
Samozřejmě občas proběhla výměna názorů,to by ani jinak nešlo ale ve většině věcí jsme byli jeden člověk.
Nemůžu se z toho vzpamatovat a ani přes rady a povzbuzení,kterého se mi tady dostalo,se nikdy nevzpamatuji.Nejde začít nový život a všechno hodit za hlavu.Ráno vstanu a snažím se celý den nějak zabít čas,nějak se zaměstnat a přečkat do večera,až se mi snad zase povede usnout.
To není budoucnost,ale zoufalé přežívání.Hrozně mi chybí posluchačka která mě poslouchala i když jsem plácal kraviny.Vždycky říkala zase tu mám to svoje rádio a pak mě poslouchala.
Prostě osoba,kterou člověk potká jen jednou za život.
Jestli je ten Někdo nahoře,chci se ho zeptat - proč je taková nespravedlnost,proč umírají malé děti a mladí lidé na tuhle hnusnou nemoc,proč musí smrt ukončit super manželství??,
A takových otázek je spousta,které nikdy nebudou zodpovězeny.
Bohužel žijeme v době, kdy rakovina kosí čím dál tím víc lidí a lékaři jsou skoro bezmocní.
Léčba typu ozařování a chemoterapie pacientovy spíše ublíží a celého ho slabí,nikam to nevede a jen to o krátký čas posune smrt.
Všem se omluvám za dlouhý příspěvek,
trochu jsem se rozepsal,ale muselo to ven.Jan

119 lidé vyjádřili účast.
Henrieta
17. března 2020
dobrý deň, p. Ján chcela by som vedieť ako sa teraz máte, akurát je teraz ťažké obdobie tohto koronavírusu, ja sa teraz bojím o otca, ktorý chodí do práce, bude mať v lete 70-tku, on je strašne akčný, snaží sa robiť len to dobré. Viete, aké to je prežívať strach o milovanú osobu, vy ste sa tiež určite o manželku báli. Niekedy mi napadne, že keby som ochorela na tento vírus a zomrela, bola by som so svojou zosnulou mamou. Je to možno šialené takto rozmýšľať, lenže život prináša dosť bolestných situácií. Ja som bola voľakedy veselá, ale v poslednom čase je mi často smutno, mama mi chýba, zaujímal by ma jej názor na kopu vecí - na tieto vírusy a choroby okolo toho. Taktiež mám 2 školopovinné deti a tak musím žiť pre ne. Napíšte mi ako vám je ako prežívate toto obdobie vírusov a čo robieva teraz vaša mamina - som veľmi rada keď si môžem občas s niekým napísať. Zatiaľ sa majte pekne. S pozdravom Henrieta

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
19. března 2020
Dobrý den Henrieta,
dalo by se to napsat krátce,je to na nic.
Matka je celkem v pořádku,dalo mi práci jí vysvětlit že virus je problém a že ve svém věku je nejvíce ohrožená,ona je také hodně akční,sedne na kolo jede na zahrádku atd.Naštěstí to pochopila,nakoupím jí,dojdu do lékárny,má vše co potřebuje,ale ten pohyb jí chybí.
Co se týká mě,žádná sláva,o víkendu jsem jezdil po republice na bleší trhy,kde dost lidí znám a alespoň jsem s někým promluvil,to je teď pryč.Všechno je díky viru zrušeno.
Teď už vlastně ani nemůžeme vycházet bez roušky a hlavně jen vyřídit to nejnutnější,
nákup a postarat se o starší lidi.Ztrátu manželky stále nemohu překonat,je to horší a horší a teď ještě virus úplná izolace.Tak si říkám,když ji každé ráno prosím ať s tím něco udělá,že chci za ní,jestli ten virus není nějaké znamení.Upřímně by mi nevadilo virus dostat a zemřít,přesně jak píšete byli by jsme zase konečně spolu.
Jedno je jisté,nedovedu si představit jak by to všechno bylo,kdyby tu manželka byla se svou nemocí.To co si zažila ona když ji doktoři rok nechali bez vyšetření a nádor si vesele rostl,to teď zažívají stovky onkologických pacientů,s některými si dopisuji,ruší jim vyšetření CT,magnetické rezonance i operace.V podstatě jim říkají že rakovina není akutní stav a že se musí řešit virus.Je to smutné u nádoru jde přece hlavně o čas.
To jsem se trochu rozepsal,ale nějak to naše zdravotnictví nemůžu ztrávit.
Jsem velice rád,že jste mi zase napsala a přeji Vám i celé rodině hlavně zdraví.Jan


In reply to by Anonym (neověřeno)

Henrieta
23. března 2020
dobrý deň, p. Ján máte pravdu, je to strašné čo sa deje. Všetko ešte komplikuje tento vírus (nemôžme ani poriadne von chodiť, ani na návštevy k rodine). Ja som mala 10 dní OČR a potom som nastúpila do práce, mala som ísť 25. marca na sonografiu pŕs a teraz sa to zrušilo. Ľutujem tých onkologických pacientov, tiež si neviem predstaviť ako by vaša manželka takto fungovala a tiež aj moja mama. Pre lekárov sme len ďalší kus, to zdravotníctvo je otrasné, málo lekárov, veľa roboty. Chvalabohu, že nemusím byť každý deň v robote, ako som sa dozvedela, stačí tak 2x do týždňa. Naši zosnulí už majú pokoj a my sa tu trápime sami ďalej. Niekedy by som tu najradšej nebola, lenže fungujem kvôli deťom, mám voči nim kopu povinností, ktoré si musím plniť. Tiež vám prajem všetko naj, len teda hlavne to zdravie aby bolo, aby sme neskončili niekde na uliciach alebo jamách pochovaní ako v Taliansku. Držte sa Henrieta.
Anna
  (kontaktovat autora příběhu)
11. března 2020
Dobrý den pane Jane,
jak já vás chápu,mně odešel manžel,v nedělu 8.března to bylo osm roků.Dosud jsem se s tím nesrovnala.Vím,že ta rakovina,je hnusná nemoc,na kterou odchází hodně lidí a jak píšete,i malých nevinných dětí.Mně však manžel odešel z plného zdraví,vinou lékařů.Je to hrozné,když odejde na banální operaci,nak kterou vlastně jít vůbec nemusel,ale chtěl žít,tak se rozhodl poslechnout lékaře a šel.Operace,jako taková dopadla dobře a potvrdila,že je zdravý,ale vinou nedostatečnou pooperační péči a zanedbání lékaře i sester,už se nám domů nevrátil.To je tak hrozné,že se člověk nemůže utěšovat tím,že už ho nic nebolí,že má klid,protože si uvědomuje,že ho vlastně nic nebolelo a o to je to horší,že si vyčítáme,že jsme ho na operaci pustili.Jenže to kdyby,zkrátka nepomůže,dopadlo to tak,jak to dopadlo.Já,ani syn i dcera jsme se s tím nesmířili.Bolí to moc,manžel byl milionový člověk,manžel i tatínek.Lidé v ulici mu říkali doktor lidských srdcí.Každému uměl naslouchat,každému se snažil pomoct a potěšit vlídným slovem. S manželem jsem prožili spolu 41 roků. Byl to vzácný člověk,na kterého se nedá zapomenout.
Takže vím,pane Jane,jak vám je a jak ještě bude,několik roků,se mně zdálo,že ta bolest je pořád horší.Taky mně příbuzní a známí radili,jak z toho ven,ale záleží na každém jednotlivci,jak se se ztrátou milovaného člověka,dokáže vyrovnat.Mně se to dosud nepodařilo.
Pane,Jane,budu vám držet pěstí i palce,abyste alespoň trochu ztrátu Vaší manželky,překonal a naučil se s touto ztrátou,alespoň trochu žít. Anna

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
14. března 2020
Dobrý den Anno,
Musí to být hrozné,když člověk v plné síle jde na běžnou operaci a už se nevrátí.
Opravdu ta péče našeho zdravotnictví není dobrá.Všude se šetří na lécích,vyšetřeních i personálu.Když byla manželka v nemocnici , byla na noc jedna sestra na dvě patra.Doktor co měl k těm patrům ještě službu na pohotovosti a pendloval sem,tam.Napadá mě,kolik životů by se asi dalo zachránit,kdyby vše fungovalo jak má.
Víte,čím dál tím více jsem přesvědčený,že čím hodnější člověk a spokojená rodina,tím spíš to musí smrt zničit.Manželku měli lidé také rádi.Nejhorší pro mě bylo,když jsem musel desítkám známým říkat že mi umřela a vysvětlovat proč.
Také se mi zdá že je to horší každým dnem.Chodím jak robot,dělám to co musím a nemůžu na ni ani na okamžik zapomenout,nejde to.Pracuji doma přes internet a manželka byla mojím parťákem,oporou a hlavně vděčným posluchačem a to prostě chybí a navždy bude.
Děkuji Vám za příspěvek a podporu a přeji hodně sil a zdraví Jan
Hety
  (kontaktovat autora příběhu)
8. března 2020
Dobrý den pane Jane, už dlouhou dobu navštěvuji tyto stránky, ale ještě nikdy jsem na žádný příběh nereagovala. Je to 13 měsíců co mi odešel můj milovaný manžel, přítel a jediná láska. Byl opravdu má první a jediná láska. Poznali jsme se když mi bylo 17 a prožili spolu dlouhých 42 let. Jeho ochod byl rychlý. Jak píšete - rakovina je hnus a naše zdravotnictví na nic. Nemám sílu ani chuť se o tom více rozepisovat, protože každý kdo si
tím prošel ví o čem hovořím. Píši vám spíše proto, že přesně vím co prožíváte. Jsem na tom stejně. Někdo by řekl, že uplynula dost dlouhá doba, abych se už vzpamatovala. Je to nesmysl. Cítím to co vy. Nikdy, nikdy se nevzpamatuju. Není žádná dostatečně dlouhá doba. Neexistuje. Pokud jste s někým "jedno tělo, jedna duše", pak jeho odchod znamená ztrátu vaší poloviny a s tím se dá velmi těžko žít. Mám někdy lepší dny, kdy dokážu jakž takž existovat, jít do práce, nakoupit atd. Pak přijde den, kdy nemám sílu vylézt z postele. Jediný motor, který mně ještě pohání je náš pes. Zůstal tady se mnou po smrti manžela jediný. Nemáme děti, takže vlastní rodina jako taková v mém případě nefunguje. Mám známé, mám i sourozence a jejich rodiny, měli jsme i přátele, ale kde jsou? Žijí si logicky svůj život. To není výčitka, to je pouhé konstatování skutečnosti. Tak to prostě je. Jistě, nikdo mi nebrání je kontaktovat, navštěvovat. Ale nejste-li zván, stojí o Vás? Proto Vám tak silně rozumím. Otázky typu - proč tady mám stále být - si kladu celých 13 měsíců. Píši Vám vlastně proto, že jsem za tu dobu slyšela mnoho slov útěchy dobře myšlených a nepomohlo to. Takže vaše pocity velmi dobře chápu. Prostě vždycky zůstane člověk na to smutné sám. Jak dál? Není na to žádná odpověď. Dobře myšlené rady jsou klišé. Tu sílu buď najdete v sobě, nebo nikde. Já zatím stále hledám. Omlouvám se jestli jsem se vás nějak svým příspěvkem dotkla, nebyl to cíl, spíš jsem poprve vyjádřila takhle veřejně co cítím. Držím vám pěsti - to je prý štěstí.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
14. března 2020
Dobrý den Hety,
máte pravdu,nemá cenu to rozepisovat,kdo zažil ví přesně o čem rakovina a zdravotnictví je.
Ano,pokud jste s někým dlouhou dobu ve společném životě,je to jako by byl člověk jeden.Jednotné myšlení a souhra ve věcech které život přináší je neuvěřitelná.
Dokonce jsem někde četl odbornou publikaci,že pokud je spolu pár déle než 30let,večer po ulehnutí bijí obě srdce stejně.
O to horší je ta nespravedlnost,proč taková manželství jaké jsme měli musí nemoc ukončit.
V nemocnici nám říkali retro pár,nikdo nechápal že můžeme být spolu 34let.Já zase nechápu jak spolu můžou lidé spolu žít ,lhát si,podvádět a za pár let se rozvádět.
Určitě je pravda,že po čase se okolí od člověka tak nějak odvrátí a myslí si že je v pohodě.
Opak je pravdou a čas na tom nic nemění,budu mít manželku stále stejně rád i když už tu není,je otázka jak dlouho to vydržím než se utrápím.Nemám chuť ani sílu hledat jinou cestu.Můj život byl spojen s jednou osobou,která byla super a jen doufám,že budu mít to štěstí ji brzy následovat.
Po pohřbu mi každý dával rady a útěchu,chtěl pomoct,ale teď s odstupem času je to pryč.
A jsem na jednu stranu docela rád,nemusím vysvětlovat proč a jak zemřela.Dá se říct,že teď po třech měsících/když to přeženu/už její smrt nikoho nezajímá.
Určitě jste se mě ničím nedotkla,jsem rád za každý příspěvek od člověka,který má podobný osud a ví o čem to je.
Také Vám přeji hodně sil a děkuji Jan

In reply to by Anonym (neověřeno)

Olga
3. května 2022
Dobry den, za tyden to budou 3 mesice kdy mi odesel muj manzel, moje srdce a zivotni laska. To co tu popisujete...jako bych cetla svoje myslenky. Nic se nelepsi, bolest neustupuje, naopak. Mame 2 deti( 10 a 14 let), na oko se drzim jen kvuli nim. Rozesmivaji mne a ja se " musim" smat i, kdyz uvnitr umiram. Musim vydrzet nez bude dceri 18, pak uz se jen modlit at si pro mne prijde, uz se nebojim smrti. Olga
Jitka
26. února 2020
Jene, chápu všechny Vaše pocity… zažívám to samé… Můj muž zemřel loni před Vánocemi, bylo mu jen 54, a to po 10 měsících ve vigilním kómatu… 10 měsíců jsem každé odpoledne trávila u jeho lůžka v nemocnici a dělala všechno proto, abych ho přivedla zpět. Nedokázala jsem to, vyčítala jsem si, že jsem neudělala dost. Totálně se mi zhroutil život. On byl můj jediný muž v životě, má první láska, byl můj přítel, má opora, má druhá polovička… Byli jsme spolu 27 let, měli jsme velmi šťastné manželství, naši známí nám náš vztah záviděli… a pak jsem zůstala sama… Dodnes mám všechny jeho věci tak, jak je míval, nevím, jestli kdy dokážu s něčím hnout… Ten první půl rok byl moc špatný, také jsem si nejdříve přála, aby si mě vzal k sobě… ale máme dceru, kvůli ní jsem bojovala… a kvůli svým skvělým rodičům, kteří mi v této těžké chvíli neuvěřitelně pomohli… Moji zlatí rodiče… Jenže život mi vzal i je… Nejdříve tatínka (70), který bojoval s rakovinou 5 let, a tři měsíce po něm i maminku (69), která zemřela teď v únoru jen měsíc po tom, co diagnostikovali rakovinu i jí… Prakticky během jednoho roku jsem přišla o tři své nejbližší… Už dávno jsem se uzavřela do sebe, nemám chuť s nikým mluvit, známí mi už přestali psát a volat… ani se jim nedivím… Až Váš příběh mě přiměl k tomu svěřit se aspoň touto cestou… Možná nám taková forma sdílení našeho zármutku aspoň trošku pomůže… I když naši bolest ze ztráty nejbližších to nezmírní… Jene, držte se...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
28. února 2020
Jitko,ani ve snu si nedovedu představit těch deset měsíců komatu,
muselo to být šílené.Navíc přijít v tak krátké době o tři nejmilovanější je ....nevím co napsat.Víte,možná je to dobře,že jste se rozhodla takto napsat,já to mám stejné s nikým se nebavím a chci hlavně svůj klid.I když to lidé okolo mě asi myslí dobře,někdy si ani neuvědomují,že to celé ještě zhoršují.
Toto psaní mi možná trošku pomáhá,protože lidé co píší komentáře jsou na tom jako já,někteří možná ještě hůře a vědí jak povzbudit.
Mám to podobné jako Vy,manželka byla moje životní láska,poznal jsem ji ve dvaceti a to hezké manželství vydrželo až do její smrti.Její věci jsou také stále jak byly,jako kdyby měla přijít a znovu je používat.Jen se přiznám,když je mi nejhůř,stříknu do vzduchu trochu jejího parfému a hned je to jakoby tu byla se mnou.
Manželka sice bojovala s rakovinou skoro dva roky,ale až poslední týden jen spala,dostávala injekce morfinu,ne kvůli nádoru ale prodělala embolii,tak na bolest hrudníku,která embolii provází.Byl jsem s ní každý den.
Pořád jsem čekal na zázrak,doktoři říkali že stát se může cokoli a pokud dojde k zlepšení,budou operovat.Opak byl pravdou,zhoršilo se to velmi rychle.
Zemřela hodinu před začátkem návštěv,když už jsem byl na cestě,asi si to tak přála.
Přeji Vám mnoho sil a hlavně zdraví a děkuji a příspěvek Jan
Henrieta
22. února 2020
dobrý deň p. Ján, nedá mi zase vám neodpísať. Bolesť bude na duši ešte dlho trvať, viem to podľa seba keď sme mamu pochovávali. Ja som dosť citlivá duša, ťažko som to prežívala. Najviac ma ale trápi to, že mama tiež nemusela zomrieť tak skoro, len ona bola bohužiaľ lajdák na to, aby navštívila doktorov - nechodila moc na preventívne prehliadky a to bola na dôchodku, času mala dosť, mala aj známych lekárov blízko domu. Je mi ľúto toho, že som ju nevtiahla tam aj nasilu, len to bolo ťažké, pretože mama zastávala názor, že "ak pôjdem k lekárom nájdu mi všetky choroby". Občas išla na kontrolu, ale len málokedy a to mala známych lekárov, jeden rodinný lekár (2 atestácie mal) jej chcel vybrať aj maternicu - bolo to nutné, ale mama sa zľakla a nešla tam. Potom pred smrťou jej prasklo črevo, nebolo jej ani tie črevá vidieť (samé metastázy mala) a už bolo neskoro. Trochu som jej vyčítala, že nechodila na preventívky, ale povedala nech jej s tým dám pokoj. Pred 2 rokmi skoro zomrel môj brat (38 ročný) prasklo mu slepé črevo, lekári ho museli čistiť a 3 týždne ležal v nemocnici (zvýšené teploty mal), rana mu mokvala, prišiel k lekárovi v hodine 12.-tej, lebo by bola nastala otrava krvi. Všetci v tom čase sme sa za neho k Bohu modlili, takže to prežil. On má 3 menšie deti a úver na krku. Život je nevyspytateľný, nevieme dokedy tu budeme, ja chodím pravidelne na preventívky, lebo tiež som mala nález v prsníku, ale nebolo zatiaľ treba nič robiť, absolvovala som biopsiu. Chodím každý polrok k lekárom na kontroly, lebo radšej skôr ako by malo byť neskoro. Rakoviny sa strašne bojím, je to ako chrípka, má ju každý druhý človek. Držím vám palce nech všetko zvládnete, ste silný muž, páči sa mi ako ste sa snažili postarať o všetko (a injekcie by nedokázal pichať každý - ja určite nie). Máme aspoň nádej, že sa so svojimi blízkymi stretneme na druhom svete. Veľa síl vám prajem do budúcna. S úctou Henrieta z Bratislavy.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
23. února 2020
Dobrý den Henrieta,
netrapte se tím,že jste nemohla donutit maminku chodit častěji k lékaři,bylo to její rozhodnutí a kdoví,třeba bylo správné.
Manželka chodila pravidelně jako onkologický pacient na kontrolu každé tři měsíce a stejně jí to nepomohlo.Doktoři to zanedbali a přehlédli recidivu rakoviny a pak už bylo na všechno pozdě.Asi to tak mělo být,bohužel.Kdyby k doktorům nechodila,tak by umřela stejně,ale ušetřila by si chemoterapii a transfuze a jiné nepříjemné následky léčby.
Neskončila by s poruchou krvinek,slabá,bez vlasů na vozíčku.Rok mohla žít při síle.
Myslím,že každý má právo se rozhodnout,jestli k lékaři ano,nebo ne.
Proto se netrapte tím jak se Vaše maminka rozhodla.
Po zkušenostech které mám,jsem si jistý,že kdyby mi zjistili rakovinu,podepíšu všechny papíry a utíkám domů,nenechal bych se léčit.
Ještě že to s Vaším bratrem dopadlo dobře,bylo by hrozné kdyby malé děti neměli tatínka.
Velice děkuji za Vaši podporu a přeji Vám pevné zdraví a ať se Vám ta hnusná nemoc vyhne obloukem.
Já pomalu věřím,že se s manželkou nahoře setkám,jen doufám že to bude brzy.Jan

In reply to by Anonym (neověřeno)

Paja
23. února 2020
Po tom , co jsem zažila s manželem, když ho ničila chemoterapie a stával se z něj
nemohoucí stařec -vnímal to, on chlap plný síly a energie-jsem rozhodnuta tak, jako
jste se rozhodl Vy. Raději o měsíc kratší trápení, než zažít tu strašnou nemohoucnost.
Je to těžké, když vidíte milovaného člověka trpět a nemůžete mu pomoci, ale byl jste s paní dokud to šlo a ona byla vděčná. Do poslední chvíle jsem držela manžela za ruku, víc jsem nemohla.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
25. února 2020
Máte úplnou pravdu.
Nejhorší je ta bezmoc,člověk by udělal cokoli aby tomu druhému pomohl a aby se uzdravil.
Bohužel to většinou nestačí.Stále se nemohu zbavit dojmu,že lékaři mohli udělat víc a ne ji nechat rok bez vyšetření a pak jí chemoterapií v podstatě dorazit.Než dostala chemo byla docela v pohodě,pak to šlo rychle.
Proto jsem se rozhodl jak jsem napsal,je lepší umřít o něco dříve a v relativně dobré kondici,než se nechat napustit jedem který nic nevyřeší.
Díky za příspěvek Jan

In reply to by Anonym (neověřeno)

Henrieta
23. února 2020
Ďakujem vám p. Ján za povzbudzujúce slová. Bohužiaľ mojej mame ani nestihli dať chemoterapie, už aj na to bolo neskoro, akurát jej vytiahli vodu z brucha, lebo ho mala veľké, vyzerala ako tehotná a rozpadávali sa jej kosti, takže nemohla ani dolu z postele. Proste strašné toto vidieť. Brat to prežil chvalabohu - nemal rakovinu, takže to nejak šlo. Tá rakovina je fakt zákerná, najhoršie je to asi, že sa stále vracia naspäť. Mala som jednu sesternicu, ktorá zomrela asi pred 3 rokmi, bola slobodná, ona mala len 34 rokov, 2x rakovinu porazila, ale tretíkrát už nie, jej rodičia boli z toho hotoví, bola aj v Austrálii, Afrike a zrazu jej už nebolo (šlo to rýchlo). Ste písali, že by ste rád čo najskôr išli za manželkou, niekedy to naozaj býva, že po roku manželia zomrú, ale nie je to všade tak. Môj otec žije už bez manželky 6 rokov (on je silná osobnosť), moja babka z maminej strany žila bez manžela až 9 rokov. Kolegyňa mala rodičov, ktorí zomreli rok po sebe. Takže ťažko povedať kedy kto pôjde na druhý svet. O otca sa tiež bojím, on bude mať 70 rokov v lete, pýtam sa ho či nezabudol zobrať lieky (na krvný tlak) a ako sa cíti, či mu nie je zle a tak. Som niekedy ako blázon, ale nemôžem si pomôcť. Mám ho rada tak, ako ste aj vy manželku ľúbili. Viem, že to budem ťažko prežívať keď tu už nebude. Ja som dosť citlivá, strašne všetko prežívam a rodičov som milovala, robili všetko pre to, aby som bola šťastná. Držte sa aj vy, myslím na vás. Henrieta

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
25. února 2020
Jako vždy p.Henrieta nádherný příspěvek.
Ono s tím následováním je to zvláštní,můj strýc se zabil při autohavárii u Lipt.Mikuláše ve věku 44let a teta ho následovala o devět měsíců později,umřela na selhání lednin.
Můj otec zemřel na rakovinu plic před osmnácti lety a matka,dělá mi velkou radost, je čiperná,jezdí na kole a spoustu času tráví prací na zahrádce.83 let.
A co víc,bere jen jeden prášek za den na štítnou žlázu,jinak nic ani na bolest hlavy.
Z celého srdce Vám přeji,ať je tu Váš tatínek alespoň do sta let.
Děkuji a příspěvek Jan

In reply to by Anonym (neověřeno)

Henrieta
26. února 2020
zdravím vás p. Ján, je to úžasné ako píšete o maminke, klobúk dole, že sa takto pekne drží. Ja by som žila kvôli nej, musí byť úžasná žena. Moja babka z maminej strany zomrela ako 83 ročná, dostala obojstranný zápal pľúc, no už bola stará, takže mala slabšiu imunitu ako obvykle starí ľudia majú. Mama zomrela v roku 2013 a jej mama v roku 2012. Tam sme v priebehu 2 rokov robili 2 pohreby. Trochu mi pripomínate môjho otca, jemu zomrel otec keď mal len 18 rokov a mama mu zomrela keď mal 40. Otec všetko zvládol, pochovať všetkých - však som písala že je silná osobnosť, ja som presný opak. Otec hovori, že jediné čo by nezvládol je pochovať si dieťa. Ale snáď k tomu nedôjde. Keď bol brat v nemocnici a prasklo mu črevo z toho zápalu, vtedy otec veľmi plakal a bál sa. To už bolo priveľa aj na neho. Teraz je tiež vitálny ako aj vaša mamina (ešte aj pracuje a tiež berie jeden liek na krvný tlak - po maminej smrti začal mať s tým tlakom trochu problémy), takže žijeme aspoň pre nich. Čo iné nám zostáva, nevešajte hlavu - snáď bude všetko dobré, len musíme veriť. Ja čítam teraz aj veľa kníh - hlavne po duchovnej stránke, som tiež veriaca osoba ako bola aj mama. Pozdravujem vás a aj vašu maminku, nech je tu ešte dlho a nech jej zdravie slúži. S pozdravom Henrieta z Bratislavy.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Henrieta
26. února 2020
Ešte by som vám p. Ján rada napísala, aby ste žili pre maminku, ona vás tiež potrebuje a svojho syna, aj keď má vlastný život. To je moc dôležité, oni vás potrebujú a neradi by vás stratili, ste pre nich dôležitý. Vaša manželka by určite nechcela aby ste sa trápili, aj keď je to ťažké. Hlavne mama vás určite potrebuje, ste jej opora. Myslím si, že je dôležité mať pre koho žiť. Mne sa mamu snažil otec nahradiť a potom po roku mi už bolo lepšie. Ten rok bol ťažký, budila som sa ráno s tým vedomím, že už nemám mamu a 2x som mala s mamou hrozný sen, snívalo sa mi o tom ako je chorá a potom to už boli len pekné sny - o tom ako sme chodili na návštevy, alebo ako sme ešte dávno bývali u babky a tak. Možno budete mať s manželkou tiež pekné sny. Prajem vám len to najlepšie. Henrieta

In reply to by Anonym (neověřeno)

Zizi
15. března 2020
Přesně tak.
Lena
20. února 2020
Tak všemu rozumím. Manžela mi vzala rakovina loni v červenci a stačily jí na to 4 měsíce. Snažím se vším vyrovnat kvůli dětem a vnoučatům, ale často si vlezu do skříně kde jsou jeho věci a ještě mají jeho vůni a tam si pobrecim. A zase se dál snažím. Držte se.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
21. února 2020
Stále hledám důvod se snažit.
Vím že je to ještě krátká doba,ale jak to cítím ani za rok,za dva to nebude jiné.
Zajdu každé ráno na hřbitov,řeknu jí co je nového a pobrečím si a je mi nepatrně lépe.
Ty čtyři měsíce je opravdu hodně rychle,je to hnusná nemoc.Snad se Vám to podaří překonat,držím palce a děkuji a podporu.Jan

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lena
21. února 2020
Také děkuji za hezká slova. Vím, že se budu muset se vším vyrovnat. Ale chybí povídání s ním, pusa když odcházím do práce a večer objetí. Taky je těžké dívat se doma na věci, které měl rád. Ale to zažívá každý,kdo o někoho přišel, tak se nechci moc litovat a budu se snažit jako Vy . Také držím palce.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Blanka19
  (kontaktovat autora příběhu)
24. února 2020
Leno, také tomu rozumím. A mám to jako Vy, že dodnes ráda přivoním k manželově bundě, která je v skříni a v létě to bude 5 let co mi náhle zemřel v 50 letech na akutní infarkt při sportu. Stačí, aby hráli písničku, při které jsem se v roce 1983 seznámili a tančili na ní a pláču. Je to bolest navždy, ale dnes už vím, že život skutečně běží dál a tak člověk musí žít.Teď se mi narodila první vnučka, tak je to radost, ale děda ji bude chybět. A že by byl můj muž skvělý děda.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lena
25. února 2020
Dobrý den tak ta vůně z oblečení je stále živá, to pak bulim. Taky mám 2 vnoučata, když manžel zemřel bylo jim 7 a 4 měsíce, takže je viděl, ale už neměl sílu si je užít. Ale byl s námi doma, tak aspoň ten krátký čas. Taky by byl šťastný děda. Už zase brečím. Co se dá dělat, ale až přijdou děti budu zase veselejší.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
25. února 2020
Je to opravdu pro všechny kdo někoho ztratil velice těžké.
Já zas mám problém skoro se vším,manželka milovala ledvinky s rýží,vždycky když jsem je uvařil měla velkou radost,teď když jdu okolo masny a tam ledvinky vidím,je mi do breku.
Vím,že už je nikdy dělat ani jíst nebudu.
Naopak ona uměla perfektní svíčkovou.Každý tvrdí že člověku zůstali jen vzpomínky,
to je pravda,ale když si cokoli připomenu jsou to šílená muka.
Také se tak nějak snažím,ale je to silněší než já.
Děkuji a příspěvek Jan

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lena
26. února 2020
Po smrti manžela jsem tak 2 měsíce brala prášky na nerv a občas příležitostně, ale déle jsem nechtěla. Musím potvrdit, že teď po nějakém měsíci to snáším lépe. Když teď u lékařky kam jsme s mužem chodili, když se mě zeptala jak se mi daří a po upozornění, že jsem hodně zhubla jsem se neudržela a zase brečela, takže mi hned zase navrhla léky. Tak jsem si připadala jako cvok, s brekem jsem ji přesvědčovala, že už jsem docela v pohodě. Prostě jako blázen.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
28. února 2020
Když já už těm doktorům opravdu nevěřím.Buď to nějak zvládnu sám a nebo ne, to ukáže čas.Hlavně jsem rád,že Vám to pomohlo a je to lepší.Jan

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lena
28. února 2020
Taky se mi léky nechtělo brát, ale abych to před mužem zvládla a nesložila se nedalo se nic dělat. Jelikož jsme věděli, že už není žádná pomoc. Ke konci mi pomohla paní z hospice, akorát teď bych věděla, že mohou pomoci dříve. Problém je, že je člověk bezradný a doktoři to někdy berou jako housky na krámě. Tak se ani nedivím, že jim nevěříte.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
5. března 2020
Máte pravdu,pro doktory je člověk většinou jen další kus.
V podstatě až do konce jsem to celkem zvládal,snažil jsem se nic nedat najevo.
O to je to horší teď s odstupem času.I když byla manželka pod morfiem a ke konci většinou spala,stále tu byla.Teď tu není a musím si s tím nějak poradit.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Len
11. března 2020
Je to pravda, i když chápu, že lékař prostě asi časem otupí. Manžel byl hrozně statečný, tak jsem se taky moc snažila, ale pořád mám pocit, že jsem pro něj měla udělat víc, něco a přitom nevím co. Protože v takové situaci kdyby člověk dělal co mohl vi, že nic nezmůže. S tím se mi špatně žije.
Michaela
  (kontaktovat autora příběhu)
20. února 2020
Dobrý večer .. tak na to opět napíšu...Jendo po třech měsících jsem prosila mého muže, ať si mě vezme k sobě... že už tady bez něj nechci být... až po půl roce teprve přestalo být malinko líp....a teď po roce mi pořád stejně strašně moc chybí... zemřel mi náhle, když měsíc bojoval po vážné autonehodě o život.Je mi 47, zůstala jsem sama,smutno doma,ale život prostě plyne dál.A tím jen chci říct, že je nás opravdu hodně co se trapime,ale i s tím smutkem prostě musíme žít.Ale i já vím že to nikdy nepřebolí,a ta bolest,snad časem otupená v nás bude pořád.Ale je dobře, že o tom dokážete psát,svěřit se a nedusite to vše v sobě.Žena, Vaše láska,parťák, kamarád a velký posluchač Vám navždy bude scházet,ale taky navždy bude ve Vašem milujícím srdci.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
21. února 2020
Dobrý den,
je to hrozné,stačí okamžik/nehoda/ a člověku se změní celý život.
U nemoci to má člověk asi nepatrně jednodušší,očekává to nejhorší,ale stejně se na to nejde připravit.Byl jsem v nemocnici celý poslední den,večer jel domů ,spala,měla morfinové injekce.
Ráno telefon,manželka zemřela.I když jsem s tím počítal,stejně to byl šok.Zrovna jsem se chystal,že za ní zase pojedu.Máte pravdu,nejhorší je když člověk zůstane sám,mě je 55 a začínat nový život už je trochu pozdě.Sám bez manželky,bez chuti cokoliv dělat,dělám jen to co je nutné jako robot,žádná energie ani radost.Vím,že je na světě spousta lidí s podobným,nebo ještě horším trápením,některé obdivuji,jak to dokázali překonat.Ale to já určitě nedokážu,není to nízkým sebevědomím,možná ani nechci,tak to cítím.
Věřte,že každé ráno s manželkou na hřbitově diskutuji,ať to nahoře nějak zařídí,aby jsme byli zase spolu.Třeba to dobře dopadne.
Děkuji za příspěvek a podporu.Jan

In reply to by Anonym (neověřeno)

Michaela
21. února 2020
Vidíte... všichni jsme stejní....ale ty naše polovičky co odešly právě toto nezařídí...ale jednu věc Vám ještě napíši... každý den co jste tu jste vybojoval pro ni....zkuste se dívat na věci jak se dívala Vaše paní.Můj muž miloval stromy a když vidím opravdu hezký strom,hned si řeknu,,ten je Peťko krásný",a tak si dělám dny hezké.Je to krátká doba odchodu paní a opravdu prosím neuzavírejte svůj život.. takto by to vážně nechtěla....držte se

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
22. února 2020
Máte pravdu,
opravdu jsem poslední dva roky bojoval za ní proti nemoci.
Ale pravda je také než mi umřela, slíbila že na mě nahoře počká a já jí
že nebude dlouho čekat.
Statistika je taková že většina párů po společném žití nad 30let jdou nejpozději do dvou let a sebou.Snad se má pravdu a budu mít kliku.
Jen bych chtěl ještě napsat že nejsem neschopný zoufalec,kterému chybí chůva,
naopak,já jsem byl ten motor,který vše vyřizoval, o všechno se postaral a hnal kupředu.
Teď jsem bez jiskry,vybité baterie,prostě bez ní nedokážu žít.Jan

In reply to by Anonym (neověřeno)

Michaela
23. února 2020
Nepovažuji Vás za slabocha...to bych si ani nedovolila.Jene,neprohlubujete svůj zármutek tím, že jste stále ,, zavřený'' doma?Pokud pracujete z domu,mezi lidi se asi moc nedostanete.A ty myšlenky se o samotě opravdu v té hlavě honí.Vy se takto utrácíte.Potřebujete se i z toho smutku vymluvit.A není ostuda i vyhledat pomoc,pokud to nezvládám.A klaním se velké lásce k Vaší paní.Omlouvám se za upřímnost.Michaela

In reply to by Anonym (neověřeno)

Zizi
24. února 2020
https://www.youtube.com/watch?v=hVqP73DQBjI

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
25. února 2020
Děkuji pěkná píseň,
snad se také někdy s tou mojí vlaštovkou setkám tam nahoře.Jan

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
25. února 2020
Já vím,že mě nepovažujete za slabocha,asi jsem to špatně napsal.
Chtěl jsem tím říct,že jsem byl plný energie a v podstatě pečoval a pracoval na sto procent,
všechno jsem stihnul a rád.
Jenže teď,když manželka není nemohu najít žádný důvod se znovu nastartovat.
Mám sice syna 35let,ale ten si žije svůj život.
Máte pravdu pracuji z domova už spoustu let a manželka mi pomáhala, o to je to horší.
Není si s kým popovídat,probrat běžné věci,poradit s problémem.
Jestli máte na mysli lékařskou pomoc,tak to určitě ne.Moje důvěra k lékařům se momentálně rovná nule.
Vůbec se za upřímnost omlouvat nemusíte,mám ji radši než nějaké přikrášlené chytrosti.
Děkuji za příspěvek Jan

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hartigová Zdenka
26. února 2020
Michaela má správné obavy. Trpíte poměrně závažnou depresí, i když je to vlastně normální. Já jsem to zažila, když mi zemřela matka, zpočátku to šlo, ale pak, asi po dvou měsících, mi došlo, že se už nikdy nevrátí. A stal se ze mě takový stroj, nic mě nebavilo, nezajímalo, neutěšilo a opravdu VŠE, by mi bylo jedno. Je to hrozný stav a také osobně velice únavný. Také jsem nešla k lékaři, ale řekla jsem si, že to prostě musím zvládnout nebo se něco stane.. Šlo to hrozně pomalu, trvalo dlouho, ale podařilo se mi to. Jsem ráda, že chodíte na hřbitov a povídáte si se svojí manželkou. Třeba vás pak napadne nebo ona vám poradí, jak dál. Ve své bolesti nejste sám, ale cesty ven existují. I když svět nebude už nikdy jak před tím. Moc vás lituji a držte se, prosím.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Michaela
26. února 2020
Zdeni,opravdu jak se všechna ta bolest na člověka navalí,je to konec.Já se složila po 4 měsících.Muž zemřel pár týdnů před naší svatbou,na mé narozeniny nehoda,po pár dnech na můj svátek dostal mrtvici a ochrnul,následovalo pár operací,bojoval...ale nakonec po měsíci byl konec.Zastavilo se srdíčko.I po skoro roce a půl to bolí,ale žiju i za něj...je to jako by tu byl pořád...jak jsem již jednou psala... fyzicky tu není,ale láska tady zůstala.Taky jsem co chvíli na hřbitově,povídám mu radosti,co mě trápí a postupně ho nechávám odejít.Uvnitř mě to je napořád,ale důvod k životu se najde vždy, ikdyž už v něm bude někdo chybět.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Zizi
28. února 2020
Ano, Michaelo, také se myslím, že člověk si musí najít důvod žít dál. Je to vlastně povinost a lehce se to řekne a hůř udělá. Ztráta vždycky v srdci zůstane, ale člověk se tím vlastně stane lepším. Tak posílám song: https://www.youtube.com/watch?v=-GYRKUma7s4

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
28. února 2020
Je to zvláštní,ale po přečtení všech příspěvků jsem zjistil,že to všichni mají podobné.
Já jsem si myslel,že nejhorší je když mi umřela,pak pohřeb vyřízení potřebných věcí,ten první měsíc.
Ale to jsem se spletl,v neděli to budou tři měsíce a neustále se to zhoršuje,je to den ode dne horší.Víc a víc mi chybí a skoro není dne kdy se někdo na ni nezeptá,pořád je dost vzdálených známých kteří to ještě nevědí.Takže zase vysvětluji,občas pobrečím tak to jde do kola.
Máte asi pravdu,že mám depresi a že je to vysilující,ale ono to nějak dopadne.
Buď to zvládnu,nebo ne,to ukáže čas.
Děkuji za podporu a mějte se krásně Jan

In reply to by Anonym (neověřeno)

Zizi
1. března 2020
Ano, všichni to mají podobné. Už jsem si myslela, že by bylo dobré udělat takovou tabulku, aby tam lidé mohli napsat jen jednou větou - 1.týden, 2.týden. třetí týden - třeba, vyzvedla jsem si urnu, hodinu jsme jezdili po městě - naposledy spolu a pak třeba i ten týden 52. - Ach jo.. Aby z toho pozůstalí pochopili, že se to nestává jen jim, že ten prožitek se týká všech, kteří o někoho drahého přišli. Já vám přeji, abyste to zvádnul, podaří se vám to. Věřím a držím palce. Btw i mně se to podařilo. A nejen mně, jak vidno. Určitě se svým žalem nejste sám, ale cestu ven si budete muset najít sám. A vy jí najdete, tak hledejte, jo!

In reply to by Anonym (neověřeno)

Smutný muž
  (kontaktovat autora příběhu)
5. března 2020
Máte pravdu,všichni to mají v podstatě podobné.
Také jsem si vyzvedl urnu a jel na pár míst,které jsme měli rádi.Bral jsem to jako poslední společnou cestu.První měsíc po smrti jsem to všechno docela zvládal,ale jak narůstá čas jen se to zhoršuje.Každý říká čas pomůže,ale já to mám nějak opačně.
Vím že se s tím musím poprat sám,otázka je jestli vůbec chci.Jan