Renča
  (kontaktovat autora příběhu)
7. září 2015
Doprovázení

Z vlastní zkušenosti

Dobrý den, pročítala jsem delší dobu tyto příspěvky a pořád jsem se zdráhala přispět také. Je mi 20 let, jsem zdravotní sestra a momentálně studuji vysokou školu. Před 3 lety mi zemřela maminka, o kterou jsem se skoro rok starala. Ano, bylo mi sice teprve necelých 17, ale musela jsem, život mne totiž postavil do těžké situace. Začalo to zvolna-maminka onemocněla rakovinou a 2 roky se léčila, poté se obkevily metastáze v kostech a játrech, otec to neunesl. Začal pít a vyhýbal se jakémukoliv kontaktu s námi. Já jsem to nesla těžce, skoro rok jsem jen přežívala, ale nežila. Život se mi doslova točil mezi školou a nemocnou mamkou. V té době jsem svého otce nenáviděla...nechal mne na to samotnou, i nejbližší rodina se od nás jakoby vzdálila. Poslední půlrok byl nejhorší, mamka přestala jíst, vše vyzvracela, před Vánocemi zežloutla, zvracela již i vodu a mne bylo jasné, že se blíží konec. V té době jsem nebyla ještě tak informovaná jako nyní a o možnosti hospice jsem nevěděla. Stav se prudce zhoršoval a hospitalizace v nemocnici se stala realitou...za týden zemřela. Dodnes cítím vinu...za to, že jsem ji nakonec fyzicky opustila a nechala ji umírat samotnou v cizím prostředí. O d té doby se touto problematikou dost zabývám a dopředu mě ženou vždy slova, která často používala: pouze život, který žijeme pro druhé, stojí za to. Byla to také zdravotní sestra. A jinak: otci jsem odpustila, ale nikdy mu to už nezapomenu, ani spolu nebydlíme a náš kontakt je minimální. Moc děkuji za tyto stránky a obdivuju všechny, kdo jsou schopni pomáhat

516 lidé vyjádřili účast.
Ludmila
7. května 2011
Ráda jsem chodila na tuto diskusi, moc mě pomáhala ve chvílích nejtěžších, ve chvílích, kdy jsem přicházela o manžela. Dodneška sem ráda zajdu, ale v poslední době mám pocit nebo spíše jistotu, že se z diskuse stává inzerce. Cizojazyčná a dle mého názoru hlavně komerční, což je velká škoda. Myslím si, že toto sem opravdu nepatří.
michal.dacenko
3. dubna 2011
Téměř všechen svůj volný čas věnoval dvaačtyřicetiletý ostravský onkolog Jaroslav Hájek v loňském roce mobilnímu hospicu Ondrášek. Ten se stará o nevyléčitelné pacienty přímo v jejich domovech.
http://www.sedmicka.cz/frydek-mistek/hrdina-roku/83
Prosime o podporu dobre veci
iveta kollertová
16. ledna 2007
Přidávám se k paní Hanákové, přeji hodně síly do dalšího života ,ať vás nikdy nepotká nic zlého a přeji hlavně moc a moc zdraví!!
Marta Hanáková
22. června 2006
Milá Renato.
Nevím, zda si moji reakci přečtete, ale přesto. Váš text mi vehnal slzy do očí - máte za sebou těžkou životní zkoušku, v níž jste obstála na výbornou a klidně se můžete sama sobě podívat do očí. Já jsem zažila něco podobného - ale mnohem méně náročného - nicméně mé poznání, že bych chtěla být lidem nějak užitečná, je stejné. Moc Vám, Renato, držím palce a přeji Vám krásný život, neboť si jej zasluhujete. Marta.
Zdenka.Zajíčková
4. dubna 2006
Milá Renatko, v redakci na Tebe čeká můj e-mail. Těším se. Z.
Renča
4. dubna 2006
Paní Zajíčková, moc mne potěšila reakce, s jakou jste zde přijala můj příspěvek. Na myšlenku pracovat v hospici si myslím už delší dobu, sice ještě studuji, ale je to úplně jiný obor, než ten, o který se já osobně zajímám. Každý den, tady v té škole, mi příjde, že kdybych tady nebyla, tak by se nic nestalo. Také bych s Vámi ráda popovídala, alespoň tedy písemně. Tak pokud jste nezměnila názor, napíšete mi svou adresu? S pozdravem R.
Zdenka.Zajíčková
30. března 2006
Milá Renatko, dovolím si reagovat na Tvou upřímnost. Jsem ráda, že přese vše, čím jsi prošla, máš v paměti vyryta slova Tvé maminky. V oněch slovech je totiž možná Tvá další cesta. Pouze život, který žijeme pro druhé... Mohu-li Ti poradit, vyhledej si nejbližší hospic a nabídni zde svou pomoc. Pro začátek třeba jako dobrovolník. Nehledě na to, že máš již zkušenosti s péčí o svou maminku. Ničeho se neboj, jen si občas připomeň maminčina zlatá slova, psaná životem. Milá Renatko, také Tvé výčitky jsou zbytečné. Málo kdo by v Tvém věku zvládl to, co jsi dokázala. To Ti píši zcela upřímně. Mám zkušenosti z jednoho hospice, kde leží lidé, kteří by mohli ještě být u svých blízkých, ale nemohou. Protože rodina se bojí, nebo nemá zájem o svou maminku, tatínka. Tvůj tatínek situaci nezvládl. Proto ji řešil, jak ji řešil, alkoholem. Ty si se zde ale projevila jako silný člověk. Věř, že Tvého tatínka to mrzí, že nenašel sílu, jako Ty. Možná i zde jednou dáš odpověď takovou, jakou Ti maminka dala do života. Věřím, že i k tomu dospěje čas. Pokud budeš chtít, ráda si s Tebou vyměním korespondenci, popovídám. Srdečně Tě zdraví a do života přeje vše dobré Z. Zajíčková.