Janek
  (kontaktovat autora příběhu)
7. září 2015
Truchlení

SMRT

Když přijde smrt pro někoho nám blízkého, člověk jí většinou nečeká, nečeká jí ani když už ví, že obchází okolo, protože někdo je vážně nemocný a naděje na vyléčení není a ona čeká někde v zákrytu, až přijde její čas, nebo až se rozloučíte s někým kdo odjíždí a on už se vám nevrátí. Je jedno jestli ho zratíte kvůli automobilové nehodě, utonutím, při pádu při lyžování, při zásahu proudem, těžkou nemocí nebo nemocí co se u něj běžně vyskytuje, ale najednou organizmus zradí, nepozorným chováním kdy stačí vteřina a vše je najednou jinak, sebevraždou, drogami, stářím, náhlou mozkovou příhodou nebo za dalších jiných okolností. Nikdo nechce přijít o někoho koho měl rád ať je to kamarád, děda, babička, táta, máma, kamarádka, syn nebo dcera, neteř, synovec, manžel, holka kterou milujeme nebo kamarád přes ulici, s ním jezdíte na závody. Každý blízký člověk je pro nás nějak důležitý, čím víc je důležitější, tím víc vás ztráta bolí.
Není pravda jak se říká, že u starších lidí se to už musí očekávat, naopak každý doufáme, že ti naši nejmilovanější rodiče i prarodiče, tety, strejové, ti naši blízcí tu budou s námi co nejdéle, patří k našemu životu a po každém z nich zbyde prázdné místo. Setkal jsem se s názorem, že pokud někdo umře tak, že si sám vezme život, je to pro lidi, co tu po něm zůstanou lehčí, vědí že tu ten dotyčný nechtěl být, ale opak je pravdou, mají totiž stejnou bolest, pronásleduje je pocit, že tomu třeba šlo zabránit a i když se o to moc snažili nevyšlo to. Mají pocit jakéhosi selhání, že něco udělali v minulosti nejspíš špatně, ale jejich bolest je stejná jako všech, co někoho ztratili. Smrt nerozlišuje na sebevraždu, cizí zavinění, vlastní neopatrnost, nemoc.. Lidi co nešťastnou náhodou zaviní nehodu, při které usmrtí svou blízkou osobou i ti prožívají bolest a výčitky. Každé umrtí je bolestné. Smrt přjide a nemilostrdně vezme. Hodně závisí na povaze, jak se člověk se ztrátou vyrovná, ale většinou každého ta bolest velmi zasáhne. Někdo je tvrdší, někdo to zvládá lépe, někoho to sráží na kolena, bere smysl života. Každý má ale stejnou otázku: Proč odešel, když já ho tak moc k životu potřebuju, co budu dělat, jak žít dál, jak to zvládnout, když to tak bolí, život nemá najednou smysl, radost se vytratila, budoucnost mizí. V hlavě máte skoro pořád tu milovanou osobu, říkáte si tolik jsem mu toho ještě chtěl říct, tolikrát jsem se s ní chtěl smát, povídat si, cítit přítomnost to člověka, človek má pocit, že nic nestihl a už nemá šanci. A jsou i tu výčitky, CO jsem udělal špatně, PROČ jsem ho nezastavil, když odjížděl, mohl jet přece až odpoledne, PROČ jsem ho víc neposlouchala, třeba jsem něco přeslechla, třeba volání o pomoc než začal s drogama, PROČ jsem se s ním v autě hádala a on v nepozornosti přehlédl zatáčku, PROČ jsme se večer dívali na televizi, kdyby šel dřív spát, neusnul by mikrospánkem, PROČ jsem ho tam na tom kole posílala, vždyť jsme to mohli koupit až zítra, PROČ vždyť nikdy v životě nebil bit ani kvůli známkám a že neudělá maturitu se přeci stane, hlavu by mu za to přece nikdo neutrh, tak jak je možné, že spáchal sebevraždu a v dopise napsal že zkamal, jak je možné, že neviděl tu cestu dopředu že nějakou maturitou život přece nekončí, PROČ jsem ho tenkrát pouštěla k rybníku, PROČ jsme nepředvídala, že se má holčička najednou při hrani s kamarádkou rozeběhne k silnici, PROČ jsem nazavřela to okno, PROČ jsem na něho volala a on při ceste přes ulici přehlédl auto, PROČ jsem mu tu cestu do hor nerozmluvil, bylo tenkrát tak špatné počasí, PROČ jsem si nevzala dovolenou a nejela do té nemocnice, mohli jsme se aspoň rozloučit, ale já netušila, že je to až tak vážné, říkali přece stav se lepší.......... Vláčíte sebou tyhle myšlenky jako těžké balvany. Člověk jako by cítil, že možná měl ve svých silách tomu zabránit a on to neudělal. Dříve jsem si myslel, že smrt k životu patří, že se s tím nedá nic dělat, že lidé odejdou bolest časem přebolí, ale dnes už vím není to tak, bolest je trvalá, někdy se zmírní, když mozek zaměstnáte, bolestivé myšlenky jako by na chvíli odejdou, ale stačí potkat někoho, kdo vám připomene třeba podle vlasů, typem obličeje, úsměvem toho, koho jste ztratili a je to tu zase, zase ten nůž v srdci, ta otevřená rána, co se nikdy nezahojí. Připadá vám, jako by se ten váš milovaný člověk rozdělil, někdo má jeho ústa, někdo podobné vlasy, někdo se stejně směje, nebo se stejně pohybuje, někdo má stejné oči. Odborník by vám řekl, že toho člověka jako by hledáte. Máte ho v myšlenkách, v srdci. Vystavujete si v bytě jeho fotky, člověk by dal všechno, co má za to, aby se ten dotyčný vrátil, aby bolest zmizela skončily, pocity viny, smutku, beznaděj. Znám plno lidí co řekli, že ze začátku nechtěli žít, že pomýšleli na sebevraždu, protože bolest byla tak veliká a nekonečná. Někteří to neustáli, odešli za tím, koho milovali, protože neunesli tu bolest. Většina zůstala a bojuje s tím. Všade slyšíte, musíte se s tím naučit žít, nedá se nic dělat je to hotová věc, co nezměníte i kdyby jste si oči vyplakali až do krve. Podle vlastní zkušenosti někdy mě přepadne srdceryvný pláč, to jak ta bolest chce z těla ven. Někdy se mi oči zalijí při pouhé vzpomínce nebo když vidím člověka jako by mu z oka vypadl. Je to pravda člověk se s tím musí naučit žít, ale je to jako by táhl za sebou síť plnou kamení. Nejsem člověk, co by se rád litoval, píšu jen tak jak to cítím. A jen člověk, co to prožil pochopí význam mých slov.

230 lidé vyjádřili účast.
vlasta
2. června 2010
28.5. mi umřel můj tatínek ,vlistopadu dostal nové srdíčko a po půl roce odešel,srdíčko tělo nepřijalo,tolik radosti co jsme prožívali ,když to srdíčko dostal,plánovaly jak si bude užívat vnoučat a dalších věcí co má rád,ale psychika a spousta léků udělalo své,srdce začalo selhávat,tělo ho nepřijalo a vlastně ani tatka to psychicky nezvládl,jeho smrt přišla náhle a já se s tím nemůžu vyrovnat,nevěřila jsem ,že to tak bude bolet,mám malého kloučka a jsem ráda,že ho mám,být sama asi bych to nezvládla,tatku jsem milovala celým svým srdcem,byl to můj nej táta na světě,každý den jsme si volali ráno avečer,ted už nezavolá nenapíše neřekne mi mám tě rád,tolik mi chybí pořád tomu nemůžu věřit,že tu není,říkám si,jen spí.Nemůžu se na nic sousředit pořád na něj myslím jak chtěl žít ,po půl roce čekání vnemocnici se dožil té zprávy máme pro Vás srdíčko a ted je konec.ach jo.
Vzkaz tatko chybíš mi !!!!!!!!!!!!!!!proč??Vzpomínky zůstanou
anet
2. června 2010
Je mi 25let a v nemocnici umírá můj táta. Strašně to bolí, nevím, jak dál, jak být oporou mamce, když já sama jsem v totálních sračká... Jak fungovat v práci, tvářit se, že se nic neděje, být na všechny příjemná. Nejde to, bolí to. Už mě nikdy neobejme, nepohladí, neřekne, že jsem jeho holčička. Řvu tady jak želva, srdce mi puká bolestí a já nechci žít. Před rokem mi umřel děda a já se s tím dodnes nevyrovnala. Jak mám vstřebat další odchod nejbližší osoby?

In reply to by Anonym (neověřeno)

Petr
2. června 2010
Ahoj, prosel jsem si tim pred rokem, ale zemrel nam doma.....
bama
7. května 2010
To je přesně to, co nyní cítím, není třeba k tomu nic dodat, jen to, že jakákoli útěcha je marná a stesk spíše čím dál horší ačím je člověk starší, tím hůře. Věřím tomu, že mnoho lidí se již nevzpamatuje nikdy.
Julie
2. března 2010
Pročetla jsem si s velkým zájmem vaše povídání,je mi moc smutno. Také mě odešel milovaný člověk,bolí mě duše,vím že se s tím musí člověk vyrovnat,ale pro mě už život skončil, teď je to jen o přežívání a útěchou mě je ,že se jednou spolu shledáme,aspoň naše ostatky.
Tereza
20. ledna 2010
Janku, asi sem už nechodíte.. ale mluvíte mi z duše.. před 5 týdny mi nečekaně umřela maminka.. Vaše slova úplně přesně vystihují moje pocity.. nevím, co víc k tomu dodat.
alena
18. ledna 2010
Před třemi lety mi odešel manžel a bylo to kruté se s tím smířit,ale to co mne potkalo před 18 dny se nedá ani popsat.Moje jediná dcera se rozhodla z tohoto světa odejít a mne to zcela paralyzovalo a stále dokola přemýšlím o odchodu za ní. Po návštěvě psychoterapeutky ve mně ten pocit ještě zesílil.Vůbec mi to nepomohlo.Byla jediným člověkem koho jsem měla a pro koho mělo smysl žít.Dnes jsem sama se svojí bolestí a výčitkami,že jsem neodhadla správně její stav a nedokázala jsem tomu zabránit. Ale nic se nedá vrátit a já mám pocit,že z toho zešílím.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Martina
20. ledna 2010
Milá paní Aleno,
všechny Vaše pocity jsou úplně pochopitelné, je to nesmírně těžký čas, v němž bolest a výčitky spíše jen rostou než naopak. Každá pomoc jistě může hojit jen kousíček velké rány. Přesto má určitě smysl ji hledat, vědět, že pomůže jen trochu, ale že je důležité nezůstat s bolestí a výčitkami sama. Prosím, zkuste si o pomoc říci, hledat ji. Můžete napsat na tento portál do poradny (http://www.umirani.cz/poradna.html), můžete zavolat do poradny Cesty domů (283 850 949) nebo přijít osobně (Dukelských hrdinů 54 v Praze 7, od úterý do pátku od 12 do 17 hodin). Můžeme se společně pokusit hledat takovou pomoc, která je potřeba a uleví Vám v těchto dnech. Nevzdávejte se po jedné návštěvě psychoterapeutky, bude to dlouhá cesta. A vy jste udělala první statečný krok: sdělila jste své neštěstí a zoufalství, obdivuji Vás. Myslím na Vás, přeji Vám mnoho sil
Martina

In reply to by Anonym (neověřeno)

alena
25. ledna 2010
Paní Martino,
děkuji Vám za Vaši pomoc,ale mám pocit,že po 25 dnech mého trápení a bolesti ,nemám sílu ani energii hledat pomoc.Výčitky a sebeobviňování jenom narůstají a vede mne to k jediné cestě.. Myslela jsem si,že jsem silnější,ale dnes vidím,že to nemůžu zvládnout a že na to ani nemám právo,když jsem nedokázala zachránit svoji dceru.Prázdnota, bolest,strach a samota z které není pro mne úniku je prostě šílená.Stále čekám ,že se objeví nebo alespoň zavolá,i když vím ,že se to nestane.Stále je tu jenom to proč,a kde jsem udělala tu chybu.
Alena

In reply to by Anonym (neověřeno)

Jana
21. února 2010
Milá Aleno, nemůže se vžít do toho co prožíváte nikdo, kdo to nezažil. I když vnímá, že je to šílená hrůza, i tak to nelze naplno pochopit, až když se ocitnete ve stejné situaci - můžete říci, že s tím člověkem cítíte. Vím, že slova útěchy jsou jen planá slova, bolest nezmírní, i když se to tak říká. Před třemi a půl měsíci se mi oběsil přítel. Byla jsem i u psycholožky... nechci hatit ani zlehčovat jejich úlohu, je to jen můj osobní pocit, že to bylo pro mě naprosto k ničemu. První dny byly hrozné a ty další ještě horší... kolotoč výčitek, co jsem mohla, co jsem možná měla, proč proč proč. Nevím jak dalece jste věřící, je těžké neopustit víru po tomhle, ale mě trochu pomohly různé duchovní stránky na internetu, našla jsem tam podobné příběhy těm svým. Pomáhá mi to trochu přežívat a vím, že ač se necítím vinna smrtí přítele, budu si moci sama sobě trochu odpustit, až najdu nějaký jiný smysl života, až budu dělat něco čím budu moci pomoci byť alespoň jednomu člověku.
Přeji Vám hodně sil a prosím neodcházejte na druhou stranu, tím to nevyřešíte.
Petr
9. prosince 2009
Ahoj lidi zažívám to samé jako vy tu prazdnotu a bolest .Letos v lete mi umrel braska nici vinou ale proto ze toproste chtel bylo to jeho rozhodnuti ale bolest jakou tim zpusobil je vetsi nez si sam uvedomil me je 35 let mam deti rodinu a pripadam si ze zivot tim pro me zkoncil nevim co dal kazdy den na nej myslim a doufam ze ho jednou zase uvidim snazim se myslet na neco jinyho ale nejde to smrt je proste zvlastni vec víme o ni víme ze muze prijit kazdou chvili ale vsichni se ji stejne bojime a jediny co v tu chvili muzem delat je jenom plakat a vzpominat na to co bylo tak super a nebo nato co jeste bude i kdyz je to tezsi nez si dokazeme jenom predstavit ten kdo nezazije nepochopi omlouvam se za svuj pravopis ale pisi tak jak mi to prijde pod ruku .Budte vsichni silni . Ahoj bráško miluju te.
Marka
19. září 2009
Janku ještě to není ani 24h od ztráty blízké osoby,slzy mi tu stříkají na klávesnici jak výstižně jste popsal co cítím.děkuji

In reply to by Anonym (neověřeno)

Marka
19. září 2009
ještě připojím že na tyto stránky jsem narazila před pár dny když jsem hledala co nejvíce informací k apalickému syndromu a v duchu si říkala že tohle smutné téma nás nečeká,pořád tam byla víra a naděje..dnes už není nic
Eva
13. září 2009
Dobrý den , nevím jestli chodíte ,ještě na tyto stránky , napsal jste to výstižně , přesně ze srdíčka , jak to asi cítí každý ,kdo ztratí milovanou osobu.
I mne to potkalo 30.7.09 mi náhle zemřel manžel , který i když měl 5let do důchodu žil aktivně , měli jsme plány -cestovali ,radovali se z dětí , z vnoučat a najednou nic . Mám ve svém srdci prázdno , cítim se hrozně stará ,opuštěná , bez  další chuti do života.Máme hodné děti , které se mi snaží pomoci ,ale ví ,že prožívají přesně to samé co já.Nedá se popsat to co  člověk prožívá, co cítí a nikdo nepochopí, jaké to je ,dokud neprožije to samé na vlastní kůži. Najednou jakoby zkončil i můj život. Vadí mi pohledy ostatních ,otazky, na které musím odpovídat. Kolotoč na úřadech ,kde nic moc neví a posílají vás sem ,tam............. chtěla bych vědět zda toto utrpení někdy zkončí ? Eva          
lucije
13. února 2009
přeji vám všem, kdo trpíte ztrátou blízkého, abyste byli šťastní, pokojní a míruplní...

Míla
20. prosince 2007
Paní Evo,

Váš příběh mi trochu připomněl ten můj. Já v jedné vteřině přišla o tatínka. Bylo mi 23 let a byla jsem v tom autě s ním. Dodnes nechápu, proč jsem přežila. Proč já tu mám být a on ne? Věřte mi, že jsem si prošla peklem a byly doby, kdy jsem litovala, že jsem tam nezůstala s ním. A myslím - kdyby to bylo naopak, že můj tatínek by se cítil podobně strašně. Tak krásný vztah jsme spolu měli! Budou to letos třetí Vánoce, co tu s námi není a mně stále tečou slzy třeba i když jedu autobusem z práce. Je to celá věčnost, co odešel a přesto to vidím, jakoby se to stalo včera. Dodnes jsem se s tím nevyrovnala a nenaučila žít.

Takhle to cítím já - ta, která jen velkou náhodou přežila a pak se musela dívat do očí své maminky a všech, co ho tak moc milovali... Možná jsem dostala druhý život a novou šanci, ale někdy mívám pocit, že to byl spíš trest.

Letošní Vánoce pro Vás budou obzvláště velmi těžké. Zkuste je strávit jinak, než jste byla zvyklá... Nám to tehdy trochu pomohlo. Přeji hodně sil.
Tana
19. prosince 2007
Moc mě pomáhá číst tyhle řádky, uvědomím si, že stejné pocity má víc lidí, kterým odešel někdo hodně blízký. Mě koncem letošního srpna zemřel manžel - na rakovinu. Byli jsme spolu 34 let, meli jsme se moc rádi a skoro 3 roky společně bojovali s touhle zlou nemocí. Věděla jsem, že to tak dopadne, když měl silné bolesti, modlila jsem se, aby už to skončilo, aby netrpěl, ale když to přišlo, moc to bolelo a pořád to bolí. Byla jsem s ním v hospicu do konce, držela jsem ho za ruku a modlila se. Odešel klidně. Ale dosud každé úterý znovu prožívám jeho odchod na druhý břeh, doprovázela jsem ho, vím, že odešel klidně. Strašně mě chybí ve všem. Janku, všude mám jeho fotky, denně svítím svíčkami. Snažím se myslet na jiné věci, udělala jsem si řidičák, mám 2 děti, 2 krásná vnoučata a taky mám naštěstí práci . Já vím, že musím dál, ale je to strašně těžké.
EVA
18. prosince 2007
Před pul rokem jsem v jeden den a v jednu vteřinu ztratila manžela a dceru. V den, kdy jsem se s manželem domluvila na odpolednim programu a dceru jsem před jejim odchodem objala. Na stole mela rozlozene testy k prijimackam na VS, odpoledne se chtela ucit. Oba uz se mi nevratili. Nikdo na svete se nedokaze vcitit, jak je cloveku, ktery najednou ztrati 2 nejblizsi osoby. Ja sama nevim, jak dal, nic nema cenu, nic nema budoucnost. Nic. Dceri by bylo minuly tyden 18.
Clare
16. prosince 2007
Před několika týdny mi zemřela babička, která pro mě byla vším. Se svými rodiči jsem nikdy příliš nevycházela, ona mi to však vždy nahrazovala, byla pro mne matkou, babičkou i kamarádkou. Když si vzpomenu na své dětství, vybaví se mi ona. Je hrozné žít s pocitem, že zemřel někdo, kdo vás tak miloval a koho jste tak milovali vy, když víte, že takovou lásku už nikdy nepoznáte - tak nezištnou, čistou, ona mě neměla ráda proto jak vypadám nebo co umím, ale prostě proto, že jsem. Nejhorší jsou pro mě večery, přes den mám vždy spoustu práce a schonu a nějak na to zapomenu, ale večer když je klid se mi to všechno vrací - co jsem jí neřekla, neukázala, co neuvidí nebo že jsem s ní nebyla častěji. Velmi s Vámi soucítím a prožívám naprosto setejné pocity jako vy, nemám nikoho, u koho bych se mohla vypovídat, jediné místo je pro mne tento web a za to Vám děkuji
roba53
12. prosince 2007
Janku, ano, to je to co cítíme všichni, kdo jsme ztratili někoho blízkého, já ztratila před 2 měsíci manžela, 56 let i když moc trpěl a ke konci jsem mu přála, aby vše skončilo, aby usnul a už ho nic nebolelo, ono se to tak vlastně stalo, protože v nemocnici byl 7 hodin, byl uspán, aby netrpěl, aniž by mu došlo, že je to navždy, tak je to pro mne moc těžké, smutné, a někdy mě to trhá na kusy. Ale musím dál, mám tu 3 hodné děti a vnučku.
Miriam Paštiková
12. prosince 2007
Pan Janek popsal přesně bolest, kterou znám já a všichni ostatní, kteří ztratili to nejdražší co v životě měli-milovanou osobu. Ztratila jsem dcerku a ta bolest ze ztráty je součástí mého života. Cítím ji pořád. Někdy mě rve na kusy, někdy mám pocit ,že už to nevydržím a pak chtě nechtě najdu rezervu a bojuju s životem dál-pro moje další dvě děti. Přeji všem lidem s bolavým srdíčkem hodně,hodně síly. Mirka P.
Lena
2. října 2007
Před pár týdny mi zemřel přítel a kamarád s kterým jsem strávila několik let. Zemřel náhle a sám a je težké tomu vůbec uvěřit. Nemohu vymazat ani jeho číslo z mobilu, zdá se mi tak, že je stále mezi námi. Neustále si kladu otázku proč, proč se to nestalo jindy, kdy mu mohl někdo pomoci. Umíral sám, trápil se? Měl bolesti a snad čekal na pomoc, která nepřišla? Jsou to strašné myšlenky. Jak má člověk pomoci ostatním blízkým, když se s tím sám nedokáže vyrovnat jak vlasně se vším bojovat? Já si s ním povídám, říkám mu, že na něj neustále myslím a vštípila jsem si do hlavy, že mě určitě slyší a že tam někde se na mě usmívá. Vím, že časem se rány zmírní, ale bude to dlouhé. Jak je možné, že mladý člověk nemá právo na život, už nikdy neprožije hezký den po boku své lásky, nikdy nebude mít rodinu, je to tak nespravedlivé.
adelajda
1. února 2007
Jakobys popsal moje pocity. Díky