Lucie
5. května 2020
Truchlení

Smrt sourozence

Dobrý den,
většina přispívajících ztratila partnera, nebo rodiče, já přišla o bratra. Už to budou skoro dva roky a pořád mi strašně moc chybí. Byl to mladý, zdravý člověk, milující, oddaný a strašně hodný. Nikomu nikdy vědomě neublížil, naopak nikdy neodmítl žádost o pomoc. Jeho odchod byl nečekaný a náhlý, pro naši rodinu obrovská tragédie, zůstali tu po něm i děti. Já už jsem dospělá a sama mám dítě, ale nedokážu a asi nikdy nebudu schopna se s takovou ztrátou vyrovnat. Člověk tak nějak počítá, že jednou přijde o prarodiče i rodiče, ale nic vás nepřipraví na ztrátu sourozence. I po této době cítím šok, obrovský vztek, beznaděj, bolest....nechápu, proč zrovna on. Bolest je ještě znásobená tím, že vidím i lidi, které tu po sobě nechal a kteří také trpí....jeho děti, žena, náš další sourozenec a hlavně maminka, které se tímto stalo to vůbec nejhorší, co člověk může na této zemi zažít....přišla o dítě. Neměla jsem ani možnost se rozloučit, je to pořád jako zlý sen, nočnî můra. Někdy je to lepší, hlavně díky mému dítěti, které mi dává obrovskou sílu, taky díky rodině a partnerovi, ale jsou i dny, kdy bych nejradši někam zalezla a nevylezla. Když mám špatný den, tak mě utěší jen myšlenka, že jednou taky umřu a nebudu muset žít v této bolesti věčně. Jsem věřící, ale někdy mám i strašný vztek na Boha, i když vím, že je to špatně. Jsem jiný člověk, jako bych žila dva různé životy, ten co byl předtím, co se tato hrozná věc stala a ten potom. Člověk si musí zvyknout, že už nic nebude jako dřív, že už on sám nebude jako dřív, musí si zvyknout, že ‘normální’ nabylo jiného významu. Že je tu nová ‘normálnost’. Taková, že už navždy budete v sobě cítít obrovskou díru, že už vám navždy bude někdo chybět, že vás z ničeho nic popadne šílená depka a vy jen brečíte, že budete cítít víc strachu z toho, co ještě může přijít a z toho, že si uvědomíte, že tragédie se vám nevyhýbají, ale že jednu žijete. Vím, že na světě jsou miliony dalších lidí, kteří prožívají ještě větší peklo, než já, bohužel mi toto uvědomění nepomáhá, ba naopak, je to hrozné. Omlouvám se za tak dlouhý příspěvek plný sebelítosti, ale pro ty, co jste dočetli až sem, vězte, že v tom nejste sami. A to že čas léčí rány? Kdepak, to se jen s tou bolestí naučíte žít a zvyknete si na ni. I víra vám může pomoct, naděje, že ty dvoje milované přece jen jednou znovu spatříte.

220 lidé vyjádřili účast.
Veronika
  (kontaktovat autora příběhu)
22. května 2023
Dobry den,
mam slzy v ocich, kdyz ctu vase pribehy. Nedokazu domyslet bolest, jakou prozivate, ale musim se zeptat - existuje neco, co vam alespon trochu pomohlo anebo neco, co by vam tehdy pomohlo? Znam jednoho kluka, co zazil neco obdobne a nevim, jak mu pomoct. Jestli byste me vedeli nasmerovat, budu neskutesne vdecna. Dekuji a zdravim vas, Veronika
Lucie - autorka příspěvku
  (kontaktovat autora příběhu)
11. září 2022
Dobrý den všem, děkuji všem, kteří zareagovali na můj příběh. Moc mě mrzí, že prožíváte obdobnou bolest jako já. Už to byly 4 roky, co bratr odešel a pořád to strašně moc bolí. Každý den na nej myslím s ptám se proč, proč zrovna on, proč se to muselo stát… Taky mám pocit, źe jsem se změnila k horšímu, stal se ze mě zatrpklý člověk. Jako kdyby se všechny ty negativní emoce, které jsem cítila, když odešel,
jako hluboký smutek a beznaděj přeměnily jen do jedné a tou je vztek. Cítím strašný vztek, pořád. Kolikrát jsem protivná i na ty kteří si to absolutně nezaslouží. Vůbec nemám ráda tu osobu, kterou jsem se stala. Některé dny jsou lepší a některé opravdu nestojí vůbec za nic. Má rodina mě drží nad vodou, ale vážně přemýšlím o tom, že vyhledám psychologa. Někdy jsou ty psychické stavy až neúnosné. Doufám, že bojujete lépe, než já! Držím všem palce.
Pavlína
16. srpna 2022
Dobrý den, váš příspěvek je stejný jako slova, která mám na srdci. Příští týden to bude rok, co mi zemřel bratr při tragické autonehodě. Začínal teprve žít a zemřel v době, kdy se mu narodila první dcera, která ho nikdy nepozná. Velice je miloval a byl hodný člověk. Mě velice děsí ta skutečnosti, že popírám jeho smrt, zakazuju mamce aby o tom mluvila ve smyslu, že tady už není. Pro mě tady prostě je. Někdy si říkám, že je pořád doma se svou ženou a nebo v práci. Ale citím, že pocity zamykám nebezpečně hluboko a je důležité je pustit ven. Moje naděje je ta, že ho uvidím, tahle část, kteoru žiju může být ještě krásná i bolestná, ale je to jen něco urpostřed před tím co bylo na začátku a co nás teprve čeká. Netvrdím, že existuje nebeské království, ale prostě vím. že jednou budeme zase všichni spolu. Samozejmě se často trápím a pláču a ještě pořád to nechápu. Ale i přes to věřím, že všechno bude v pořádku. Musí být. Beru to tak, že teď se delší dobu neuvidíme, ale jednou po dlouhé době ano a budu mu moct povědět všechno co jsem zažila. Nenechte si bárt naději skeptickými názory. Věřte v to co cítíte.
Lucie
  (kontaktovat autora příběhu)
14. prosince 2021
Dobrý den, je to dnes 17 dní, co mi nečekaně zemřela mladší sestra (30 let). Byla zdravá, plná života, s hromadou plánů, ale bohužel dostala infarkt a prakticky zemřela našim v náručí, když jí oživovaly.
Od té doby mám pocit, že ze světa zmizela radost. Sestra neměla děti, ani partnera a je pro mě těžké připustit si, že tu po ní nic nezbylo. Byla moje nejlepší kamarádka, tak trochu tmel rodiny a nejhodnější člověk, kterého jsem kdy poznala, o to víc je pro mě nepochopitelné, proč musela zemřít zrovna ona.
Mám jestě mladšího brášku a on je asi ten hnací motor, který nás všechny momentálně drží nad vodou. Kvůli němu se snažíme držet Vánoce, i když je rodiče v první chvíli slavit odmítli.
Je to bez ségry strašně těžký.. S odchodem prarodičů nebo rodičů člověk počítá, ale jak se srovnat se smrtí mladšího sourozence?

In reply to by Anonym (neověřeno)

Pavel
  (kontaktovat autora příběhu)
11. ledna 2022
Ahoj Lucie, doufám, že alespoň trochu zvládáš tuhle těžkou situaci, četl jsem na internetu tvůj příspěvek ohledně ztráty tvé sestry, bohužel mám stejnou zkušenost jako ty, když mi bylo 10 tak mi zemřel ve 14 letech brácha, od té doby jakoby něco umřelo i ve mě, navíc to mělo určitě vliv na celkový můj vývoj protože to bylo v dětství kdy mi byl bratr vlastně vzorem a po jeho odchodu, jsem najednou byl sám, prázdný pokoj, nemohl jsem si s nikym popovidat o udalostech ze dne no proste prázdno, a celkove me to jako zmenilo a nebyl jsem to já protoze mi zmizel ten vzor, s ním bych byl i lepsim clovekem, je to uz dávno ale cely svet se zmenil, prijde mi to jako zivot pred a zivot po… treba ti nejaka debata pomůže trochu

In reply to by Anonym (neověřeno)

Kristýna
  (kontaktovat autora příběhu)
3. února 2022
28.1.2021 .i umřela segra :( byla to má nejlepší kamarádka. Už nikdy v životě to nebudu já jako před tím. Strašně se mi stýská.
Veronika Bezděková
  (kontaktovat autora příběhu)
8. prosince 2021
Dobrý den, dočetla jsem váš příspěvek do konce... v srpnu mi odešel milovaný brášin..byl pro mě nejvíc. Odešel tragicky při nehodě v pátek 13. :( Od té doby si připadám mezi všema tak sama.. jakoby mě půlka chyběla. Všichni mi říkají, že zase bude líp...ale já mám pocit, že už nikdy nemužu být zase šťastná. Vůbec nevím, co dál.... co mám dělat, jak mám zase začít žit.....
Katie
8. října 2021
Je mi Vas moc lito.Pred 4 lety mi zemrela sestra, ktera predtim 4 roky o zivot bojovala.Sanitky, jip, jedna druha nemocnice, pak zase doma, nadeje, beznadej :( Jen chci rict, ze skutecnost, ze to nebylo nahle, mi osobne nijak nepomohla (misto 4 let se trapim uz 8) a ani mi nijak nepomaha to, ze nemela vlastni deti a nikoho tu nezanechala. Proste zustalo par knizek a pocitacu a silena bolest. Ani nikdy nepoznala moje deti.Preji Vam, at se s tim poperete lepe nez ja a at trpite co nejmene:/
Michaela Chrupkova
  (kontaktovat autora příběhu)
12. května 2021
Dobrý den tento vas příspěvek, vas příběh, četla jsem a prozivala ho s vámi. Bude to rok co mi zabili sestru, jejího manžela i jejich dceru a nevím jak se s tím vyrovnat jak stim žít jak vše zvládnout a fungovat dal...je mi i vaší ztráty líto ...a chápu co prozivate
Pavla
  (kontaktovat autora příběhu)
10. června 2020
V sobotu se mi oběsil přítel měl zdravotní problémy ale ne tak vážné je to bezmoc sebeobviňování nesnesitelná bolest se vším ve vašem příspěvků souhlasím jsem na antidepresivech a nevěřím že kdy povedu normální zivot

In reply to by Anonym (neověřeno)

Misel
  (kontaktovat autora příběhu)
12. května 2021
Dobrý den, je mi to moc líto...i vaší stratu chápu a jsem na tom obdobně...i já ztratila blízkou osobu, tři milované lidi a nikdy už nic nebude jako driv