Katbar
  (kontaktovat autora příběhu)
2. května 2020
Truchlení

Smrt maminky

Vždycky jsem věděla, že to přijde, ale tohle prostě přišlo moc brzy a mě se s tim stále nejde vypořádat. Tři měsíce zpátky za námi jeli moji rodiče, abychom spolu uspořádali oslavu ročních narozenin mojí dcerky. Namísto veselého setkání se mi rozezvonil telefon. Volal táta, že už nedorazí... Namísto radosti jen očekávání a planá naděje, která se nevyplnila. Den před skutečnými prvními narozeninami své vnučky mi maminka umřela. Umřel mě velký kus, každý úžasný pokrok v životě své dcerky si sice užívám, ale bolí mě, že tu není máma, aby viděla, jak je šikovná. Vnučka byla pro mou mámu ten necelý rok hnací sílou a po dlouhe době zase začala šířit radost a hýřit elanem... Než se stala ta nehoda... A já si prostě nedokážu přestat vyčítat, že jsem mámu s tátou na oslavu pozvala. Chtěla jsem za nimi přijet až další víkend, ale moje mamka prostě chtěla být u každé události se svou vnučkou....
Strašně moc mi chybí...

111 lidé vyjádřili účast.
Lucie
  (kontaktovat autora příběhu)
19. srpna 2020
Je mi vaší ztráty moc líto. Před dvěmi lety mi také odešla maminka. V tě době bylo synovi pár měsíců. Po smrti maminky se mi narodila dcera a je velmi těžké si užívat jejich velké pokroky bez mamky.
Elitě
  (kontaktovat autora příběhu)
6. srpna 2020
Milá Katbar, jak moc vám rozumím. Jsou to 4 měsíce a pár dní co odešel můj nejdražší tatínek. Vždy jsem se bála, že tato rána jednou přijde, ale myslela jsem, že tatínek už bude starý a unavený ze života a ikdyž to bude bolet, řeknu si, už je mu líp, už byl jeho čas. Bohužel tatínek byl ještě relativně mladý a plný sil a mohl mít před sebou ještě mnoho let. Mé holčičce bylo jen pár měsíců, když se to stalo a já místo radosti z jejích pokroků, cítím smutek , že to dědeček nevidí a přemýšlím, co by na to řekl. Často se cítím okradená o čas, který jsme měli ještě spolu prožít. O krásné zážitky a sdílení radosti z naší malé. Je mi líto, že dcera nepozná dědečka. Tatínek mi byl velmi blízký, ani neznám nikoho, kdo by měl tak hezký vztah s otcem. Vše jsem mu svěřovala a máme i stejný smysl pro humor, trávili jsme spolu s ním, mamkou a mým manželem spoustu času po výletech nebo u sklenky vína. Cítím že život už nikdy nebude stejný a vždy tu po něm bude obrovské prázdno. Snažím se ale hodně věnovat holčičce a to mě naplňuje. Říkám si už nejde o mé štěstí, ale převážně o její a pro to udělám vše. Přesně tak jak to dělal tatínek pro mě a pro bratra. Byli jsme pro něj vším a teď je řada na nás ,aby jsme překonali naše bolesti a udělali krásný život těm malým. Jinak by si to děda ani nepřál a to mi dává sílu a to je jistě i váš případ. Hodně sil všem co mají stejné trápení.
Lucie
  (kontaktovat autora příběhu)
23. června 2020
Draha Katbar. Je mi to moc lito. Ja prisla o maminku v dubnu. Bylo ji cerstvych 57 a byla to uzasna osoba. Kdyz pisu "byla", myslim tim JE. Verim, ze jsou stale s nami. Az prejde ta nejhorsi bolest, budete schopna prijimat jeji signaly z druhe strany. Mluvte s ni, myslete na ni, piste ji klidne dopisy. Moc Vam to pomuze. Ona vse vidi, citi. Vi, ja ji milujete. Verte, ze nic z vaseho zivota nezmeska. Dohlizi na Vas. Urcite jeji pritomnost citite...
Kláruš
  (kontaktovat autora příběhu)
4. května 2020
Držte se. Taky mám roční dcerku a syna 4roky a je mi velmi smutno,že už to mamka neuvidí,jací jsou úžasní. Bolet to nepřestane, máma je jen jedna.