Lenka
16. srpna 2021
Truchlení

Sdílení pomáhá

Dobrý den,
je moc dobře, že existuje možnost sdílet svou situaci s těmi, kteří rozumějí nejlépe – s lidmi, kteří přišli o nejbližšího člověka, s nímž navíc žili ve šťastném a láskyplném svazku. Našla jsem tady tolik pocitů a otázek bez odpovědí, jimiž se zabývám i já, snad každý příběh je mi něčím blízký. Hlavně sdělením, že bolest časem neustupuje, jak mnozí neznalí věci tvrdí, naopak roste stejně tak, jak roste prázdno pohlcující vše kolem. Manžel (56 let) zemřel před měsícem a čtyřmi dny. Přestože zemřel doma, naší dceři v náruči, stále jsem, i po pohřbu, měla pocit, že se vrátí z nemocnice, kam jsme ho s dcerou vozily na chemoterapie, že se prostě jednoho dne objeví. Že se z toho hrozného a hloupého snu probudím. Teď už mi dochází, že neprobudím, a to uvědomění strašně bolí!!! Fyzicky bolí. Pláču, řvu (hlavně při jízdě autem), ječím, mlátím rukama do polštáře, snažím se zaplnit volný čas, setkávám se s přáteli, nic nepomáhá. Někdy mám pocit, že je to spíš naopak... Jsem v pasti, ze které není úniku, protože manžel už se nevrátí, ocitla jsem se v šedé, studené, plechové krabici s pevně přišroubovaným víkem. Škrábu na její zdi, nemůžu ven. Protože ten, kdo by ji mohl otevřít, už není.
Někdo tady psal, že je to jako po amputaci končetiny. Je to tak výstižné! Odešla půlka mého já. Pořád ji vnímám, pořád je tady, jen se o ni nemůžu opřít, políbit ji, pohladit, přitulit se. A nemůžu ten pocit ani dost dobře sdílet s někým, kdo ho nezažil. Ať se okolí snaží, jak chce, to prázdno a beznaděj pochopit nemůže!
A tak ještě jednou moc děkuji! Za možnost sdílet své pocity i za příběhy, které mi mluví z duše, a popisují pocity, které v tom prožívám. Nejsem v tom sama. Je to útěcha. Jen bohužel pramení z toho, že i jiné ženy přišly o svou životní lásku. To mě moc mrzí!
Lenka

122 lidé vyjádřili účast.
Jiřina H.
26. srpna 2021
Dnes je to přesně 3 roky, kdy zemřel můj manžel. Šest týdnů předtím začal mít zdravotní potíže a diagnóza rakovina. Bylo mu nedožitých 42, spolu jsme byli 18 let. Nejmladšímu ze tří dětí nebyly ještě 2 roky. Jen díky dětem, rodičům a přátelům jsem dokázala fungovat. Prvních pár týdnů bychom bez mojí mamky asi umřeli ve špíně a hlady. Plakala jsem v koupelně a večer do polštáře, aby mě děti neviděly. Ta prázdnota po něm nikdy nezmizí. Moc mě mrzí, že svoje děti nevidí vyrůstat.
I když to musíte slyšet ze všech stran... držte se a vzpomínejte, jen tak bude navždy s vámi. A nestyďte se za to, když vám lékař předepíše nějaká antidepresiva. Já s nimi překonala to počáteční období.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lenka
26. srpna 2021
Souhlasím. Vyzkoušet antidepresiva, vyhledat pomoc terapeuta, zkusit cokoliv, co člověku pomůže přežít a neutopit se ve všudypřítomném žalu. Hrozně to bolí, ale to, že se budeme snažit jít dál, neznamená, že jsme své manžely milovaly méně. Jak píšete, prázdnota nikdy nezmizí. Souhlasím. Vždycky tu bude. Jen jí nechci dovolit, aby mě pohltila. Teď právě jsem na jejím dně. Ale věřím, že je to příležitost k tomu, abych se ode dna odrazila a začala zkoušet se alespoň trochu znovu nadechnout.
Sabina
17. srpna 2021
Dobrý večer, prožívám něco podobného, jen jsem nepřišla o manžela, ale o milovanou maminku a jedinou a nejlepší kamarádku. Měla 64 let a také bojovala s nevyléčitelným typem rakoviny. Byla jsem s ní do poslední chvíle, ale to mi stejně nepomáhá a pořád dokola si říkám proč zrovna ona, byla ten nejhodnější člověk, každý ji měl rád, vždyť tady mohla aspoň pár let být, měli jsme tolik plánů. Chybí mi čím dál tím víc a není jediný den, kdy bych nebrečela. Když o ní začnu s někým mluvit tak hned vidím jak je mu to nepříjemné a snaží se hned přejít na jiné téma ( a určitě si říkají co jsem čekala, ale já jsem pořád doufala, že to ještě zvládne a ještě tady aspoň chvíli bude), takže i já jsem hrozně ráda za tento portál, kam chodím denně od března a kde jsou lidé, kteří pořád dokola neříkají to chce čas nebo bude dobře uvidíš, protože ví, že to tak nefunguje.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Henrieta
18. srpna 2021
dobrý večer, tiež som prišla pred 8 rokmi o milovanú mamu, keď si na to spomeniem, tak mi je z toho zle, radšej na to nemyslím, prvý rok som poriadne ani nevládala ísť na cintorín, teraz zapaľujem sviečky a na jej hrobe som jej sľúbila, že raz prídem za ňou, ale strašne dlho to trvá, neviem, čo by som dala za to, keby som mohla byť s mamou. Ešte tu môžem byť aj 20 rokov, pretože mama mala 63 rokov keď zomrela a ja 38 rokov. Po jej smrti som musela užívať lieky, pretože by som sa asi zosypala a v tom čase som mala 2 malé deti, s ktorými mi mama pomáhala. Strašne mi chýba, viem vás tu všetkých pochopiť, je to už 8 rokov čo tu mama nie je a môžem povedať, že som sa musela naučiť žiť bez nej, zvyknúť si na to, že tu už nie je. Išlo to ale veľmi ťažko. Držte sa všetci, ktorí ste stratili milovaných blízkych ľudí. Myslím na vás a prajem kopu sily, aby ste to nejako prežili. Henrieta

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lenka
18. srpna 2021
Milá Henrieto, když můj manžel zemřel, dceřina kamarádka, která přišla o tatínka, když jí bylo čtrnáct, mé dceři napsala, že po smrti milovaného člověka zůstane v srdci díra. Nikdy se nezacelí, jen časem se ji naučíme překračovat. A přála jí, aby byla schopná to zvládnout. Přála bych si to samé a přeji to i vám a všem ostatním, kteří sem chodíme pro útěchu a mezi "své". Lenka

In reply to by Anonym (neověřeno)

Henrieta
20. srpna 2021
Milá Lenka, ďakujem za podporu. Máte pravdu, po smrti milovaného človeka zostane diera v srdci, je to ako ťažká rana. Zo svojej skúsenosti Vám môžem napísať, že ten prvý rok je najťažší (chodila som ako robot a pchala do seba na noc lieky, aby som aspoň spala). Pri 2 malých deťoch som potom ani nemala toľko času na to všetko myslieť, ale ten posledný deň, keď som sa bola v nemocnici s mamou rozlúčiť, mám stále pred očami. Je to ako keď vám niekto vytrhne srdce z tela. Zomrela polovica môjho ja. Až s odstupom času sa zvykne tá bolesť otupiť (som rada, že už teraz chodím sviečky páliť, v poslednom čase mám takú mániu kupovať jej na hrob dekorácie - kvety, kamenné srdiečka s textami, anjelikov a upratujem hrob). Čím väčšmi máme blízkeho radšej, tým viac tá strata bolí. Mám ešte 71 ročného otca a keď si predstavím jeho pohreb, že proste raz ten deň príde a budem ho musieť pochovať, tak teraz mi je už zle. Asi preto, lebo som dosť citlivá osoba. Moju mamu mali všetci radi, bola slušná, dobrá žena. Ešte teraz sa mi tisnú slzy do očí. Našťastie som s mamou mávala len pekné sny a keď mi príde do sna, je to ten najšťastnejší pocit. A potom sa zobudím do krutej reality, ale musím fungovať, chodiť do práce, starať sa o domácnosť, tak ako to robila aj mama. Viem, že by to takto chcela a mám nádej, že po svojej smrti sa s ňou opäť stretnem. Držte sa všetci, veľmi s vami súcitím v tejto ťažkej covidovej dobe, plnej prírodnych katastrof a rôznych chorôb. Henrieta
Paja
  (kontaktovat autora příběhu)
16. srpna 2021
Paní Lenko, vypsala jste úplně přesně to, co jsem před 3,5 roky prožívala já a chovala jsem se přesně tak a i po těch letech to bolí, nejsem celá, ale naučila jsem se s tím žít. Někdy to jde lépe, jindy je zle, jako na houpačce. Ulevím si pláčem, povídám si s manželem, jako by tu byl se mnou a někdy vzteky řvu, proč zrovna já, proč my. Pája

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lenka
16. srpna 2021
Tuhle otázku, proč, si kladu stále dokola. Proč zrovna on nedostal od osudu šanci, tolik typů rakoviny lze léčit? Proč onemocněl laskavý mužský, kterého měl každý rád pro jeho pohodovou povahu a neskutečný smysl pro humor? Proč tu zůstávají zlí a arogantní lidé, chlapi, kteří mlátí děti a manželky, a odejde člověk, který nikdy nikomu v životě neublížil, naopak pomáhal, kde mohl? Co jsme udělali, že jsme nedostali víc času, přitom vedle sebe žije tolik lidí, kteří se nesnášejí a potají si přejí, aby se tomu druhému něco přihodilo? A vím, že to jsou otázky, na které nikdy nedostanu odpověď, protože ta prostě není. Děkuju za reakci. Každý řádek, který si přečtu, i každý, který pak napíšu, je terapií. Jsem ráda, že jsem tenhle portál našla. Ještě raději bych byla, kdybych ho ještě třicet let nepotřebovala. Lenka

In reply to by Anonym (neověřeno)

Paja
  (kontaktovat autora příběhu)
17. srpna 2021
Paní Lenko, je to tak. Brali jsme se brzy, měli 6 vnoučat, užili jsme si je
a těšili jsme se ze života, oba v práci , odrostlé děti, čas na své koníčky,
chtěli jsme cestovat jen po republice a poznávat a najednou přišla bez
varování. Manžel zkolaboval a už to šlo, rakovina tlustého střeva, metastáze
a za 1,5 roku jsem byla sama. Zemřel doma, chlap plný života a elánu se ztrácel
před očima. Také mě pomohlo se tady vypsat , psala jsem denně . Byla jsem
vděčná, nikdo tu nesoudil a všichni chápali, protože zažili Pája

In reply to by Anonym (neověřeno)

Ivana Bauerová
  (kontaktovat autora příběhu)
23. srpna 2021
Milá paní Pájo,
děkuji za příspěvek, velice s Vámi cítím a chápu, bohužel mne čeká to, co nyní prožíváte Vy. Kamarádi ode mne odpluli jako mávnutím proutku. Nikdo se mnou nechce být ani mluvit. Neví o čem. Nebýt dětí a manželovy staré maminky, jsem na tu bolest sama. Děkuji za to, že je mám! Vím, že nejsem vůbec sama, co prožívá bolest, smutek a beznaděj, ale faktem je, že člověku nikdo nepomůže, tak jak by si přál, s bolestí a smutkem se každý musí srovnávat sám. Jak? Nevím. Každý to má asi jiné. Jak ale čtu, dobré rady z knih nepomáhají. Strach ochromuje mysl i tělo, bolí a je všudypřítomný. Škoda jen, že nás ve škole místo hloupostí nenaučili, jak se v těchto chvílích chovat, jak zvládat, jak cítit, jak pomoci a jak se tolik nebát, ale přijmout, prožít a pochopit. Děkuji Vám! Iva

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanny
20. srpna 2021
Dobry vecer pani Lenko rada bych se k vam.pripojila s otazkou proc nam osud bere ty laskave ,hodne, milujici partnery v tak krute mladem veku,proc nedostanou sanci od osudu zit dal....stejne jako vy si kladu otazku proc ti ,,spatni a zli,, zustavaji,proc jim osud doprava zit sve spatne zivoty neomezene dlouho....odpoved stejne jako vy nenachazim a nikdy nenajdu ,vim ze nic nezmenim a bolest zustane....presto denne si kladu otazku proc prave nas osud takhle krute potrestal.....

In reply to by Anonym (neověřeno)

Iva
  (kontaktovat autora příběhu)
23. srpna 2021
Milá paní Lenko,
děkuji Vám za to jste napsala, umírá mi manžel, máme jej doma a pečujeme celá rodina. Jak už jsem četla i v jiných článcích, nevím, jak tento fakt přijmout, je to ode zdi ke zdi. Když jsem sama, chvíli brečím, vztekám se, neumím si poradit s bezmocí pomoci více...bojím se, co bude, až zemře, bojím se, že ho už neuvidím, neuslyším, neucítím...co dál? Nevím...,ale bojím se, strach je hrozná emoce...Zdraví Iva

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lenka
23. srpna 2021
Ivo, ten nepřestávající strach, který je všude kolem, zalézá pod nehty, budí ze spánku, děsí při práci i při nákupu, prostě kdekoliv, moc znám. Trval 20 měsíců. Je to šílené. A nejhorší jsou zvraty, kdy se situace zlepší, svitne naděje, s níž usínáte, ale druhý den je všechno jinak, ještě horší... Nevím, jak si od toho strachu pomoci. Odejde až s člověkem, o kterého se bojíte. A hned ho nahradí jiný. Jak bez něj budu žít?! To už ho nikdy neuvidím?! Proč se to stalo?! Proč tak brzy?! I teď to jde nahoru a dolů, dobré chvilky se střídají s pády do hlubin. Terapeutka mi řekla, abych manžela brala jako dar, který mi byl dán na 35 let. Že jsem ho také nemusela vůbec poznat, nebo se mu to mohlo stát o mnoho let dřív. Snažím se k tomu tak přistupovat a být vděčná za to, že to trvalo alespoň tak dlouho. Vděčná za to, že to bylo hezké. Lepších 35 let s ním, než 50 s někým, s kým bych se trápila. Vím, je to jen útěcha, ale jsem tonoucí. A ten se stébla chytá... Držte se! Lenka

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
23. srpna 2021
Milá paní Ivo, přesně vím, co prožíváte. Mám to za sebou. Vím, že se strašně bojíte, ale PROSÍM, žijte okamžikem. Pečujte, držte za ruku, mluvte, mlčte, hlaďte... to co přijde bude hrůza, ale s tím nic nenaděláte. Každý okamžik, každé slovo, každý dotek - to bude to, co Vám pomůže tu hrůzu pak nějak zvládnout. Neumím Vám pomoci, ono to ani nejde, ale vědomí, že jste každou chviličku držela manžela za ruku, že nebyl sám, že jste mu byla oporou - nepomůže to, ale budete vědět, že jste udělala všechno, co bylo ve Vašich silách. Ivo, napište mi kdyžtak přes kontakt, pokud by Vám to pomohlo. Je to těžké, strašně moc, ale buďte s manželem, hroutit se a plakat budete, až to trápení skončí, teď na to není čas! Teď je to na Vás, pomozte mu odejít v klidu, věřte mi, nepomůže to Vám, ale Vašemu manželovi ano, a to je teď důležité! Minuta po minutě, hodina po hodině.... Držte se, manžel si to zaslouží, hroutit se budete až potom. A to co bude potom, budete řešit až potom.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lenka
23. srpna 2021
Světlana má pravdu. Užívejte si každou minutu a všemi smysly. Každý okamžik, kdy ještě můžete být spolu, je dar. Je to těžké až k neunesení, ale pořád ještě si můžete říct, že se máte rádi, můžete se přitulit, můžete na něj kdykoliv letmo pohlédnout a usmát se na něj. Věci, které dřív byly samozřejmé, jsou najednou neskutečně silné, mají až magickou moc. Snad nikdy dřív jsem necítila tolik lásky jako ve chvíli, kdy mi odcházela. Užívejte si ty momenty, vrývejte si do paměti to hezké. Dala bych cokoliv za to, kdybych mohla vrátit třeba jen jedinou z nich. Kdybych mu mohla přinést čaj, převléknout ho z pyžama, kouknout s nim na jeho oblíbený film a vzít ho za ruku.
Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
16. srpna 2021
Dobry den pani Lenko dovolte mi prosim napsat ze sdilim vasi neskutecnou bolest a beznadej....a ano mate pravdu i ja jsem prisla pred tremi mesici a sesti dny o manzela a o me vsechno o moji zivotni lasku a ano mate naprostou pravdu je to horsi a horsi,zoufale mi chybi porad bolest je stale stejna a s prichodem dalsich dnu, tydnu a mesicu vim, ze tahle priserna beznadej z jeho ztraty je hlubsi a hlubsi , trvala a definitivni.A ano mate pravdu nepomahaji zadna setkani s prateli s rodinou,kdo neprozil nepochopi a nerozumi,jediny kdo mi rozumi a je tu pro me je Svetlanka ktera uz vam take vyjadrila podporu a sdili vas smutek,moc mi pomaha v nejtezsich chvilich protoze vi o cem ta bolest je prisla o zivotni lasku mesic prede mnou a verte mi pani Lenko ze kazde pondeli vecer kazdeho desateho je pro me traumatizujici ale to jsou vlastne vsechny dny,hrozna jsou rana navraty z prace vecery, noci,nejhorsi vikendy.....neskutecne dlouhe vikendy plne samoty,bolesti,vzpominek,smutku a prazdnoty....nebudu vam psat ze to chce cas neni to pravda alespon v mem pripade to tak neni, porad placu, porad jsem zoufala,porad mi strasne chybi a nikdy neprestane ........chci vam jen napsat ze pokud budete chtit muzete psat kdykoliv na hansmrk@gmail.com....hodne sil do nasledujicich dnu a mesicu Hanny

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lenka
16. srpna 2021
Moc děkuji za podporu, vážím si jí! Lenka
Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
16. srpna 2021
Dobrý den, paní Lenko, dovolte mi nejprve vyjádřit hlubokou účast s Vaším trápením. Já v tom hrozném a hloupém snu žiju už 4 měsíce a 5 dní, a popravdě řečeno, není to o moc lepší, je to jen jiné než na začátku. I mě manžel zemřel na rakovinu, doma, očekávali jsme to. Nicméně přišel šok, pak neuvěřitelná únava, zoufalství a pocit beznaděje. Pak přišel den, kdy mi ta hrůza došla v plné síle. Ten pocit, že se nemůžete nadechnout, vztek na všechno a všechny kolem, chuť to všechno zabalit a vykašlat se na celej pitomej svět se pomalu ale jistě přetavuje ve všudypřítomný smutek. Smutek se stává součástí mého života, stejně tak jako třeba dýchání, je všude kam se podívám, všude kam se hnu, při probouzení se i při usínání, prostě tu je a pravděpodobně se mnou už zůstane. Začínám si na něj zvykat, ale mluvit o něm moc nemůžu. Snad jen tady, kde se schází ti, kteří chápou. Není třeba nic moc vysvětlovat, tady víme o čem je řeč.
Máte pravdu, okolí se snaží, jenže o smrti nikdo nechce moc slyšet, natož pak mluvit. Ani se nedivím, nebyla jsem jiná - a teď mě to zpětně mrzí. Po pár měsících najednou zjistíte, že si sice můžete postěžovat, popsat svoje pocity, ale řeč se dřív nebo později stejně stočí jinam. Chtějí chápat, chtějí pomoci, jenže nevědí jak na to, bojí se, aby neřekli něco nevhodného, bojí se zasmát, aby se nás to nedotklo. A tak jsme v bludném kruhu a cesta ven je složitá. Každý to řeší jinak, po svém, tak jak se zrovna cítí. Chvíli je líp, člověk si myslí, že je z nejhoršího venku, a pak přijde chvíle, kdy jsme zase úplně na dně. Možná je to vyčerpáním, tělo si asi samo řekne, aby mozek trochu "vypnul", jenže pak se to vrátí a můžete začít zase znova, od začátku. Všichni říkají, že to chce čas, kolik času už ale nikdo neřekne. Asi je to individuální, pokud jde o mě, už nemám stavy kdy se nemohu nadechnout, jen sem tam občas a ne tak intenzivní. Mám manžela doma, a tak s ním mluvím, píšu mu, dřív každý den, teď už každý den ne. Podívala jsem se nedávno na první stránky prvního sešitu a zjistila jsem, že píšu už 4 měsíce jedno a to samé - jak je mi smutno, jak moc mi chybí, jak nejsem schopná tuhle situaci zvládnout, prosím, ať mi pomůže.... nebýt tohoto portálu, řekla bych, že jsem zralá na psychiatra. Našla jsem si tu kamarádku, má stejný osud. Jsem jí strašně vděčná, píšeme si, teď už o všem možném, ale nejvíc o tom co nás potkalo. Ve dne i v noci, když je nejhůř, podržíme jedna druhou. Ještě jsme se osobně nepotkaly, ale je pro mě teď tím nejdůležitějším člověkem, protože mi rozumí, ničemu se nediví, zachraňuje mě jak může.
Chci tím vším říct, paní Lenko, že skutečně v té hrůze nejste sama. Musíme se poprat s tím nejtěžším, co nás v životě potkalo, bude to dlouhá cesta, už nikdy nebude nic jak bývalo, ale snad zvládneme, protože ono nám nic jiného vlastně ani nezbývá.
Přeju Vám hodně síly a odvahy, protože to jediné nás snad může posunout alespoň o kousek blíž ne normálnímu, ale aspoň trochu snesitelnému životu. Světlana

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lenka
16. srpna 2021
Dobrý den, paní Světlano, taky jsem moc vděčná za to, že tenhle portál existuje. Našla jsem ho, když jsem se snažila zjistit, co dělat, až TEN okamžik nastane. Odpověď jsem tu našla a jsem za to vděčná. A dnes jsem se sem vrátila, protože nevím, kudy kam. Máte pravdu, všude se cítím jako bílá vrána. Naši kamarádi se tématu smrti mého muže vyhýbají, a když už se k němu dostaneme, tak proto, že ho načnu já (nevím, proč dělat, jako by můj muž nikdy neexistoval). Ale během chvilky už se mluví o něčem jiném. Asi mě tím chtějí chránit, asi nevědí, co si s tím vším počít. A naopak. Bojím se o manželovi začínat, abych nepůsobila divně. Tady divně nepůsobím. A moc se mi ulevilo. DĚKUJU! Lenka