Sofie
  (kontaktovat autora příběhu)
1. dubna 2019
Truchlení

PROČ!!

Před dvěma měsíci mi odešel manžel...po 22letech. RAkovina střev, jater...nakonec snad všeho.Rakovina Vás sežere za dva měsíce...Máme dvě úžasné děti, díky kterým nakonec ráno vstanu a dělám vše , co se čeká, nebo co musím,abych se nezbláznila...Zemřel doma.V hlavě se nám třem uložila ,nebo možná lépe, vypálila vzpomínka na slepého, vyhublého, slabého muže závislého na pomoci ostatních. Byl to stejný muž, který byl předtím vždy o krok přede všemi,co se týkalo technologií, techniky obecně,jakéhokoliv problému? Milovala a miluju ho tak moc, že se snažím intenzivně na něj nemyslet, protože pak jen pláču a trápím se...Náš společný byt, který jsme měli rádi, je mi najednou nepříjemně velký , prázdný a smutný... Chybí mi doteky, plesknutí po zadku, pohlazení, mazlení,kytky, které mi vždy kupoval, chybí mi jeho láska, jeho smysl pro humor...jeho vůně, jeho všudypřítomnost........a to mám velíké štěstí, že mám děti, přátelé, kteří na mě myslí a snaží se mi organizovat volný čas. Učím se jazyk, cvičím jogu, poslouchám hudbu, pracuju...ale stejně mi chybí půl duše...
Nejdříve to vypadalo, že se jenom někde zapomněl,ale že se vrátí...pak jsem měla pocit,jakoby byl třeba v nemocnici a měl se vrátit každým dnem...pak se dostavil pocit čisté, nefalšované hrůzy, že to je definitivní..že nepřijde už nikdy...že to není jenom jako...už ho nikdy neuvidím, nepohladím,už se nepřitulíme... Má to jen jednu výhodu - těším se, že až umřu, znovu se potkáme. A vůbec se nebojím si to představovat a těšit se...
Pracuji jako zdravotní sestra. Nikdy nezapomenu, že mě prosil,abych mu přitiskla polštář na hlavu a udusila ho, že už dál nemůže...nikdy nezapomenu,jak mi sliboval, že zítra už to bude lepší.Do posledního dne věřil on , já i děti, že má nárok na zázrak...ten se ale nekonal...a tak čekám,až život ukáže, proč to všechno muselo být....proč si k sobě Pán Bůh bere jen ty hodné lidi?

203 lidé vyjádřili účast.
Pavla
  (kontaktovat autora příběhu)
25. srpna 2019
Paní Sofie, přeji hodně síly a přesně jste vyjádřila pocity nás všech, kterým odešel manžel. Chybí nám jeho pohlazení, humor, pohozené věci, smích a je hrozná ta bezmocnost, chtít to alespoň na malou chviličku zažít znova. Všechny jsme věřily, že u nás se ten zázrak uzdravení stane a nestal se, zůstaly jsme se svým smutkem a bolestí a pereme se s tím každá po svém , ale každá těžko.
monika
  (kontaktovat autora příběhu)
2. dubna 2019
...taky se mi navzdy vypalila do hlavy vzpominka na sveho 39leteho partnera leziciho v rakvi.... nikdy to nepreboli,jen stale bojovat...drzim palce...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Eva
4. dubna 2019
Ty stejné pocity jsem prožívala dlouho po smrti svého tatínka, s jehož odchodem jsem absolutně nepočítala a brala jej jako neskutečně hrůzný sen... A také, hlavně po přečtení knihy Život po životě jsem se uklidňovala tím, že se opět shledáme a tak nějak jsem se snad i na smrt těšila. Je to už dva roky, bolest přetrvává, ale jak život běží, tak si člověk i trochu zvyká...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Brigita
  (kontaktovat autora příběhu)
14. dubna 2019
Zdravím Moniko, taky, taky...Ve stejném věku jako Váš muž mi loni umřel můj milovaný manžel, po dlouhé těžké nemoci a doslova v náručí... :´´-(

In reply to by Anonym (neověřeno)

Katka
  (kontaktovat autora příběhu)
16. listopadu 2019
Dobrý den, jsem na tom podobně. 2. listopadu mi zemřel manžel, 37 let. Byl těžce nemocny. Onemocněl 4 měsíce po tom, co jsme spolu začali žít. A když jsme se teď 12.rijna vzali, za 3 dny jsme se dozvěděli, že už ho v nemocnici léčit nebudou a že zbývají dny, týdny.. O manžela já.se celou dobu starala, zemřel doma, držela jsem ho za ruku. Jsem věřící, ale teď vůbec nerozumím, proč se toto stalo..