Hanka
  (kontaktovat autora příběhu)
2. července 2021
Truchlení

Před 3měsíci mi zemřel po 56letém manželství

Také mně zemřel manžel po 56letém manželství. V této době jsme se vždy chránili, dodržovali nařízení.Manžel byl poslán na interní vyšetření do nemocnice. I když ho trápily veliké bolesti s polyneuropatií, statečně s touto nemocí bojoval Čtvrtý den byl propuštěn domů. Bohužel po2dnech začai silně kašlat, i já. Za další 2dny positivní psr test. Byla doporučena domácí léčba, ale stav se zhoršil, tak byl převezen do nemocnice, ve které se nakazil. Po 3dnech propuštěn v zoufalém stavu domů, hrozilo dušení, tak opět RZS do oné nemocnice, kde za 3dny zemřel. I když měl své roky 82let, nebýt táto nákazy mohl s námi ještě nějaký čas pobýt. Nešťastná rodina, stále vzpomínáme a je nám strašně líto, že jeho život skončil takto. Ještě večer před smrtí jsem s ním mluvila telefonem a ráno volali tu zlou zprávu, Já jej stále doma vidím, přepadá mne neustálý pláč, stesk, lítost. Manžel byl velice šikovný, postavil společně s kamarády bytovku, jak to bylo v době našeho mládí běžné. Pak jsme si postavili chatu, na tu vůbec nemohu jet, i když mne sousedi zvou, já ho všude uvidím, je to moc zlé. Dcery mi moc pomáhají,ale mají náročná zaměstnání a také svůj život. Vnučka si dodělává doktorát, děda se tolik těšil, až ukončí léta studií. Vnoučkovi také moc děda chybí, trávili spolu spoustu chvil.I když jsme poslední léta kvůli nemoci manžela bývali hodně doma, na chatu zajeli autem, ale byli jsme pořád spolu. Já se bála každého dalšího roku, protože manžel byl starší o 6let než já. Prožili jsme moc pěkný život s celou rodinou. Samozřejmě každý jednou odejdeme, ale takový odchod si můj manžel nezasloužil.. Co bych dala zato, aby tu se mnou chvilku byl. Nešťastná a utrápená manželka.

73 lidé vyjádřili účast.
Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
28. července 2021
Dobrý den, paní Hanko, dlouho jste se neozvala. Obě máme za sebou tři měsíce trápení a blíží se pomalu ale jistě čtvrté "výročí". Já se necítím o moc líp, spíš bych tedy řekla, že jsem smutnější tak nějak víc a víc. Ta samota a představa toho, co bude je zničující. Nevím, jestli jsem divná, podle toho, co tady čtu je to spíš normální, ale třeba jste už našla způsob, jak se s tou ztrátou vyrovnat. Prý 3 měsíce jsou zlomové, pak už by mělo být trošičku líp. Nevím, mě se to nezdá. Přijde mi, že smutek je teď tak nějak všudypřítomný, hluboký a setrvalý stav, který už bude trvat do konce našich dní. Už tolik nepláču, ale jsme zkrátka a dobře smutná, pořád, celé dny i noci. Úlevu přinese jen spánek, a ani toho není moc. Paní Hanko, myslím na Vás a doufám, že jste na tom líp než já.... (i když celkem pochybuji)

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanka
30. července 2021
Dobrý den paní Světlano, ale dobrý pro nás není žádný a myslím , že pro nás nebude. Zítra 31.7. jsou to 4měsíce, co mi manžel zemřel. Bolest, žal, stesk je snad stále větší, těch slzí, co jsme naplakaly snad trošku přinesou úlevu, ale jenom na chvilku. Zítra jede moje starší dcera na návštěvu se svým manželem k jeho rodičům. Tchán je stejný ročník jako můj manžel a i my s tchyní jsme stejně staré. Nechci být zlá ženská, ale jak já závidím, že jejich manželství trvá, i když mají také vážné zdravotní potíže /kdo je v těch našich letech nemá/, ale jsou spolu. Včera jsem byla u lékařky pro další antidepresiva, ale moc to nepomáhá. Ta lékařka je starší než já a také přišla před 2lety o manžela. Když jsem nanesla moje starosti, říkala, že 4měsíce jsou příliš krátká doba, ale časem, že bude líp. Nej horší je, že já sice díky práškům usnu, ale budím se celou tu zlou dobu ráno kolem 4hodiny. Nejhorší je, že trpím nejistou chůzí, skoro závratí, ale to už jsem měla dříve, mám obavu vyjít sama, ale dcery nemohu pořád obtěžovat. Obě mi říkají, že jsem se neměla nechat vozit manželem, ale on to dělal rád, protože pak už moc ven nechodil, vadily mu schody do 1.patra. Je to hrozné, když dnes celý den myslím na to, že před 4měsíci byl ještě živý, znova jsem oslovila lékařku, která jej ošetřovala, i když je to zbytečné. Ona nám nedala vůbec zprávu, jaká byla příčina smrti, prý byla také překvapena. Já se tím pořád trápím, ale dcery říkají, abych už to nechala, k čemu to je, jen se trápím víc a víc. A to jsme zjistily, že možná počátek té hrůzy byl ve špatné medikaci od ambulantní lékařky, proto musel manžel do nemocnice. Když jsem se zeptala i této lékařky, zda nedošlo ke kontraindikaci 2léků a proto následovala hospitalizace, odpověděla, že vůbec neví, že ten lék byl užíván, přesto je ve zprávě uveden.Ale to vše jsem vyhledala na internetu, nemám zdravotnické vzdělání, tak se dlouho už zbytečně trápím, uvažovala jsem obrátit se na lékařskou komoru nebo ombudsmana, ale ještě víc se budu trápit a život to manželovi nevrátí. Ale je strašné pomyšlení, pokud jsem našla informace pravdivé, nemusel manžel do nemocnice a nebyl by se nakazil. Jsou to dlouhodobé úvahy nešťastné , utrápené manželky.
Před několika dny jsem jako každý den seděla u počítače/je to moje záliba z dob, kdy jsme v kanceláři všichni museli zvládnout informační systémy/, také pro to jsem moc nerada odcházela do důchodu, ale koupila nás anglická firma a kdo měl léta na důchod, tak musel odejít. Proto jsme si hned počítač pořídili domů. A já jsem našla zajímavou informaci a jako dřív říkám : Stando, hele- úplně jsem se vyděsila, proboha to už z toho blázním? Říkala jsem to lékřce, ta ale říkala, to se stává, zvlášť u lidí ,kteří byli stále spolu. Když tak nemohu spát, přemýšlím o všem možném a zjišťuji, kolik našich kamarádů během ani ne jednoho roku odešlo, bohužel se musíme s tím smířit, ale jde moc těžko. Hrůza pomyslit, že ještě v únoru jsme spolu sledovali televizi, byli jsme nároční čtenáři. Je hrozné, jak kdejaká maličkost mi manžela připomíná a brečí, brečím. Ještě k tomu čtení, mnoho let jsme měli zavedený rituál, číst před spaním, někdy mi kniha vypadla, když jsem začala usínat nebo jsme dlouho neobracela stránku, Standa říkal, ty to čteš důkladně. A to se mi i nyní několikrát stalo, že jsem měla pocit, že leží vedle. Stejně dcera říkala, že byly na farmářských trzích, nakoupili a ona chtěla jít koupit něco pro dědu, jak to dělali vždycky. Jak je to v tom uloženo, to je hrozné. Vím, že dcery tou ztrátou moc také trpí, ale musí do práce, obě mají náročná zaměstnání, proto bych chtěla jim troch ulehčit, abych se "sebrala", al nejde ,nejde .
Tak budu končit, omlouvám se, že píšu , co mne právě napadá, ale i to trochu pomáhá. Bohužel radu pro ta naše trápení neznám, snad přec jen ten čas trochu pomůže. Zdraví Hanka.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
2. srpna 2021
Zdravím Vás, paní Hanko, máte pravdu, žádný den není dobrý. Vy máte 4 měsíce za sebou, mě tohle smutné výročí čeká 11.8., neuvěřitelně zoufalé, smutné a vyčerpávající 4 měsíce. Připadá mi to jako věčnost, přitom je to tak málo. Dny se nekonečně vlečou, úlevu přináší jen spánek, a toho také není moc.
S tím pátráním po příčině to chápu, na druhou stranu mají možná dcery pravdu. Ať už vypátráte cokoliv, manžela Vám to nevrátí a budete se třeba ještě víc trápit. Na téhle situaci je nejšílenější, že je to konečné, nic se nedá změnit ani vzít zpět. Zbývá se jen nějak snažit přežívat dál. Nejde se "sebrat", to snad přinese čas. Aspoň to všichni říkají, pořád jen čas, čas... jenže kolik času, to už nám nikdo nepoví. A jak to vydržet a nezbláznit se, aspoň trochu fungovat, tak na to taky žádná rada není.
Mě hodně zachraňuje práce, doma na mě všechno padá a nejhorší jsou víkendy. Vím, člověk by se o sebe měl starat, chodit někam ven, mezi lidi - vy moc nemůžete ze zdravotních důvodů, já se zase nemůžu donutit. Prostě jen sedím a koukám. Občas si říkám, že takhle už to dál nejde, ale zatím to zůstává jen ve formě myšlenky. Všechno mě strašně vyčerpává, cítím se unavená, nemám chuť jíst, špatně spím. Já na manžela mluvím dost často, možná proto, že mám urnu stále doma a zatím to tak chci nechat, i když nevím, jestli je to dobře. Ale tady na těchto stránkách člověk zjišťuje, že se nemá trápit tím, jestli něco je nebo není normální. Každá se s tím "pereme" po svém, ale je to hodně podobné.
Je tu tolik smutných příběhů a zdá se, že nakonec to ti před námi nějak překonali, a v tom může být malinký kousek naděje. I když už nikdy nic nebude jako dřív, snad jednou přijde chvíle, kdy se aspoň dokážeme usmát. Myslím na Vás paní Hanko. Světlana

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanka
  (kontaktovat autora příběhu)
4. srpna 2021
Zdravím Vás paní Světlano, u mne bohužel veliký smutek dále, téměř se mi zdá, že je někdy i větší. Někdy si říkám, že když jsem též prodělala Covid, sice mírnější formu, nákaza z té nemocnice, proč jsem raději neodešla za manželem. Ale když vidím dcery, zetě, vnoučata i přítele vnučky, jak jsou moc hodní, okamžitě jsem se za tu myšlenku zastyděla, to by pro mé blízké už bylo moc. Nápad přišel proto, že bych chtěla být s manželem, to se v tom zoufalství stává.
V pondělí 2.8. měla starší dcera narozeniny. Když jsem hned ráno podle našeho zvyku poslala "přací" SMS a napsala přeje máma, přepadl mne takový pláč a lítost, protože už nikdy to nebude s tátou. Naštěstí odpoledne při předání dárků jsem situaci zvládla a snad v tom zlém období udělala i malou radost, protože jsem zvládla sama jít dárky koupit bez doprovodu. Začínám chodit sama ven, jde to pomalu ale musí, musí, jinak to není možné.Když jsem si nedávno stěžovala, jak mi manžel stále víc a víc schází, stesk je někdy k uzoufání, tak mi připomněly, abych si uvědomila, že nejen já přišla o skvělého manžela, ale ony o skvělého tátu a vnoučata o dědu. A hlavně takto by takové trápení pro nás nechtěl. On byl rázný a energický člověk se smyslem i pro humor, často mne při svých nemocech ještě uklidňoval, když věděl, jaký mám o něho strach. Když byl před 2lety dlouho v nemocnici, v propouštěcí zprávě psal lékař, jak dobře spolupracuje a je positivně naladěn. Na pokoji byl nejstarší ze 4pacientů a při odchodu říkaly sestřičky- alespoň tu s Vámi v té nelehké situaci byla i legrace.
Často jsem si v poslední době vzpomněla na pohřeb mé maminky, řečníka jsem moc nevnímala, ale jedno si zapamatovala. Přijde čas, kdy budete na maminku vzpomínat s láskou a bez pláče. Tak se stalo, jenže to jsem byla podstatně mladší, měla mnoho starostí, manžela, dobrou práci a očekávali jsme narození vnučky. A navíc mi manžel řekl, to si pamatuji jako dnes- máš mne, hodné dcery a přibude vnouče, máš pro koho žít.
Celé dny mi běží v myšlenkách jako film náš společný život včetně těch nejposlednějších detailů - a tase pláč, pláč, lítost a veliký smutek.
Samozřejmě člověk si uvědomuje, zvlášť v pozdním věku, že pro všechny život jednou skončí. Možná, že některé pisatelky nebo jen čtenářky i napadne, že můj muž měl pokročilý věk - co když odejde mladší člověk, zůstalou malé děti. To je pravda, ale já pořád musím myslet na to , že přece jen alespoň nějaký čas tu mohl být. S odchodem partnera se nelze smířit v žádném věku. Tak jsem toho zase napsala, trochu se mi ulevilo, bohužel návod na zmírnění trápení stále neznám. Přeji , aby se nám všem ulevilo, i když to bude cesta asi moc dlouhá, snad ta bolest někdy poleví. Zdraví Hanka.
Anna Hawliczková
  (kontaktovat autora příběhu)
9. července 2021
CHTĚLA BYCH VÁM POSLAT ÚTĚCHU A TO TAKOVOU, ŽE NAŠI ZEMŘELÍ JSOU V TĚCH NEJLEPŠÍCH RUKOU NAŠEHO BOHA A OTCE. ŽIVOT NA DRUHÉM BŘEHU JE JIŽ BEZ NESNÁZÍ A BEZ BOLESTI. NETRAPTE SE, PROSÍM.
ZASÍLÁM VÁM PÍSEŇ O NADĚJI.
AŽ ZAJDE SLUNCE A V NOVÉ RÁNO, S DRAHÝM SVÝM PÁNEM SETKÁM SE SÁM, KDE MIZÍ BOLEST, KDE VĚČNÁ SLÁVA, AŽ ZAJDE SLUNCE, ODEJDU TAM.
AŽ ZAJDE SLUNCE A RUKA PÁNĚ POVEDE DÁLE K OTCI MNE BLÍŽ. V NEBESKÉM STÁNKU NA BŘEHU NOVÉM AŽ ZAJDE SLUNCE SLOŽÍM SVŮJ KŘÍŽ.
AŽ ZAJDE SLUNCE, JAKÁ TO RADOST, SPOLEČNĚ ZPÍVAT, CHVÁLIT VŠE JEN.
VE VLASTI PÁNĚ, VE VLASTI KRÁLE, AŽ ZAJDE SLUNCE, ZAČÍNÁ DEN.
Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
7. července 2021
Dobrý den, paní Hano. Máme stejnou zkušenost, za pár dní to budou 3 měsíce, co i mě zemřel manžel. Bylo mu 64 let. Jsou to nejhorší 3 měsíce v mém životě, a nezdá se, že by bylo nějak líp. Spíš naopak, smutek a zoufalství se prohlubují, všechno je těžší a těžší.
Prožili jste krásných 56 let, a to rozhodně není málo. Máte spoustu vzpomínek, tak jako my všichni tady. Ale tohle nepomáhá, nepomáhá vlastně vůbec nic. Chvílemi vítězí rozum a říká, musíš jít dál, i když se ti nechce, máš tu děti, vnuky, ještě něco máš asi udělat, když tu pořád jsi. A pak přijde moment, který nás vrací do zoufalé reality a člověk tu už nechce být. Možná je to zbabělé a slabošské, ale byla by to ohromná úleva. Stále se ptám, asi stejně jako Vy, PROČ?! Proč nás tohle potkalo, proč se to stalo tak brzy, proč odešli oni a ne my. Odpovědi se nedočkáme, tak já alespoň prosím o znamení, že tam někde je, že na mě čeká, že se sejdeme. Ani znamení ale nepřichází, nepřichází nic, žádná naděje, žádná radost. Každé ráno zase přijde nový zoufalý prázdný den a nemá to konce. Říkají že to všechno spraví čas, nevím, asi to tak bude, ale kolik času je potřeba, kolik se toho ještě dá vydržet?
Asi jste tohle nechtěla číst, doufala jste, že najdete nějaký návod, jak se s tím vypořádat. Já taky hledám způsob jak dál, a popravdě, nenacházím. Snad Vám tedy alespoň pomůže vědět, že v tomhle průšvihu nejste sama, že se všechny potácíme mezi zoufalstvím, pláčem, smutkem a osamělostí. A naděje, že to překonáme tady je. Zvládly to miliony žen a mužů před námi a budou to muset zvládat miliony lidí i po nás. Tak to snad zvládneme i my, protože prostě musíme, nic jiného nám ani nezbývá. Myslím na Vás paní Hano, a zase napište jak se Vám daří. Možná si navzájem pomůžeme, byť i jen tím, že chápeme...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanka
  (kontaktovat autora příběhu)
9. července 2021
Paní Světlano, děkuji za vaši reakci na můj smutný příspěvek. Mám za sebou další uplakané ráno, jakých bylo mnoho a ještě bude. Včera se u mne sešly obě dcery, popovídaly jsme a já dokonce promluvila o manželovi bez pláče. Ale o to horší bylo večer a dnes ráno. Já nechci dcerám přidělávat starosti, ale mám pocit, jak plyne čas, je to stále horší. Také je mi líto vnoučka, který v prvních dnech po odchodu, přišel a ptá se: Jak se máte. /síla zvyku/. Já se samozřejmě rozbrečela a on chudák říká " babi promiň, mně se po dědovi také moc a moc stýská, vždyť už jsem měl jen jednoho. /druhý dědeček zemřel, když byl vnuk malý. To jsou všechno moc smutné věci a bude ještě mnoho. Kamarádky radí, nepoddávej se tomu tak, ale vůbec netuší , co říkají, zvlášť jedna, která má už manžela třetího. Já jsem takový úzkostný typ, snad od doby, kdy mi zemřel v mých osmnácti letech otec, jsem jedináček, bohužel, a tak jsme zůstaly s mamkou samy. Toho strachu, aby se jí nic nestalo, to bych zůstala sama. Za nějaký čas jsem začala chodit s mým budoucím manželem, který respektoval můj strach o moji mamku. Za dva roky se nám narodila první dcera a mami tak získala nový smysl života. Ale ja nemám vlastně cíl žádný, přežívám den po dni, nevěřím, že se to změní. Sama mám určité zdravotní problémy, už několik let mám problém sama někam dojet kvůli závratím a nejisté chůzi. A právě manžel mne všude dovezl, i když měl problémy s chůzí, ale auto směl řídit. Před dvěma roky se mu vrátila polyneuropatie, nemohl chodit ani o francouzských holích. Pobyl celé léto na neurologické klinice a rehabilitačním oddělení. Díky péči zdravotníků a své pevné vůli začal chodit o holích nebo s chodítkem, jezdit autem. Já jsem byla každý den v nemocnici, vyjeli jsme do blízkého parčíku.A právě teď jsou tomu 2 roky, proto je to pro mne tak citlivé období. Zvládl také lázeňskou léčbu v Třeboni ještě před první vlnou Covidu. Bohužel léčba spočívala v užívání kortikoidů, nic dobrého pro organismus, ale nic jiného nezabírá. Proto je mi tak strašně líto té námahy, pravidelného cvičení, jízdy na rotopedu, masáží, když skončil tak hrozným způsobem. Užívám již delší čas antidepresiva, nyní silnější, ale moc nepomáhají. Lékařka říká, že si mám vážit let společně prožitých, že ne každému páru se to podaří. To je pravda, ale snad o to je to bolestivější. Na odchod partnera ,pokud není nevyléčitelně nemocný se nedá připravit v žádném věku. Včera jsem viděla souseda, kterého jsme potkávali na procházkách, jde špatně, ale nevzdává to. A je mu 89roků. Zase slzy, proč tu můj manžel nemohl být ještě nějaký čas. Tak jsem rozepsala trochu víc ,omlouvám se, ale mně to psaní i do deníků trochu pomáhá. Zdravím všechny, kteří píší, nebo jen čtou tyto příspěvky a přeji všem zvládat toto těžké a moc smutné období, které asi potrvá dlouho. Hanka.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
9. července 2021
Paní Hanko, ani nevíte, jak Vám rozumím. Uplakaná rána, dny i večery důvěrně znám. Pravděpodobně se to stane nedílnou součástí našich životů. Najít smysl toho, proč tu máme být dál bude hodně těžké, a já si skoro myslím že nemožné. Přesně jak píšete, člověk se před detmi snaží byt statečný, aby nepřidělával starosti , jenže se to pak obrátí proti nám. Každá potlačená emoce se přetaví do ještě většího smutku a zoufalstvi. Měla jste veliké štěstí, že jste s manželem prožila tolik šťastných let. Není to útěcha, tim jsem si jistá, každopádně máte určitě spoustu krásných vzpominek.
Rady kamarádek typu že to chce čas, nepoddávat se tomu .. jsou nanic. Ten kdo to neprožil, nemůže pochopit. Proto jsou tyhle stránky tak moc důležité. Tady si nikdo na nic nemusí hrát, nedává, byť dobře míněné, nesmyslné rady.
Mě manžel zemrel po krátké těžké nemoci. Byl doma, věděli jsme co přijde, byl cas se rozloučit a v tu chvíli jsme měli to obrovské štěstí, ze jsme byli spolu. Věřte mi, není ta bolest menší. Je to hrůza, se kterou se musíme nějak vyrovnat, jenže jak to udělat, to zatím nevím. Paní Hanko, myslím na Vás a doufám, že to nějak nakonec přece jen zvládneme. Světlana

In reply to by Anonym (neověřeno)

hanka
  (kontaktovat autora příběhu)
17. července 2021
Dobrý den paní Světlano, dovoluji si opět si postěžovat s mým trápením, které Vy moc dobře znáte. Jako každou sobotu a neděli je mi daleko hůře, to jsem se viděla naposledy s mým manželem Stáňou, než ho odvezla záchranka do nemocnice. Stále si vyčítám, zda jsem neměla více prosit záchranáře, aby jej nevezli do této soukromé nemocnice, která má velice špatnou pověst. Ale i praktická lékařka řekla, že tam spádově patříme, tak se nedá nic dělat. Každý den se mi zdá, že smutek, žal a bolest jsou stále větší. Snažím se v různých situacích zvládnout pláč, ale nejde to. Mám zdravotní problémy, dcera mne doprovodila, lékař, ke kterému chodím spoustu let/ dříve mne dovezl manžel/ mne ani nemohl pro můj pláč řádně vyslechnout. Nedokázala jsem pláč zadržet a tak je to pořád. Dnes jsme byly s dcerou na pravidelném nákupu, jezdíme do nákupního centra, kam jsme s manželem jezdili méně často. Protože v tom "našem" bych opět celý nákup obrečela, když vidím věci, které jsem manželovi kupovala. Někdy si připadám, že už to není normální, ale když přečtu trápeních ostatních žen, tak vidím, že každou trápí něco, co nemůže pochopit ten, co takovou ztrátu neutrpěl. Dnes jsem si říkala, že jsem to zvládla, ale najednou jsem zahlédla pána ve stejné košili, jakou nosil manžel a byla jsem zase smutná. Dcery se moc snaží, už mi i domlouvají, ale mně je i líto času, který mi věnují, protože to nepomáhá. Dnes se mi vrátily detaily těch posledních zlých dní, které prožil manžel doma. Sám řekl, abych záchranku zavolala, že stejně není doma nic platný, no to byla hrůza, on se snad za to své trápení ještě omlouval. Taková hrůza mne přepadla. Pokazilo se mi doma několik věcí, co se běžně stává, naštěstí si s tím umím poradit, nerada někoho obtěžuji. Vzala jsem si manželovo nářadí a opět pro slzy neviděla. Často si říkám, že snad je dobře, že už jsem stará, ale zase bych nerada byla rodině na obtíž. Jak byl ten obyčejný život s běžnými starostmi krásný. No myslím, že už jsem se vypovídala dost, zdravím Vás a přeji zvládnutí těžkých chvil, které prožíváme. Hanka
m

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
17. července 2021
Milá paní Hanko, jsem ráda, že píšete, mě moc pomáhá sdílet tu hrůzu s těmi, kdo mají, bohužel,stejnou zkušenost. Mě se chvílemi zdá, že to nejhorší je za mnou, užuž si říkám, tak snad bude líp, protože už je to k nesnesení, a pak to přijde! S ještě větší intenzitou, jakoby ta chvíle aspoň trochu snesitelná, musela být vyvážena daleko větším zoufalstvím. A stačí obchod, košile, situace - a člověk je zase až na úplným dně.
Píšete že se snažíte zvládat pláč, to já jsem už definitivně vzdala. Copak doma, to je asi jedno, ale pro mě odejít do práce je nadlidskej výkon. Dvě! hodiny se přemlouvám, abych se oblékla a šla... pak to v práci trochu jde, mám štěstí na lidi kolem sebe, takže tam prostě brečím když se mi chce a oni mě buď zkusí z toho "vytáhnout" a nebo, když to nejde, tak mě nechají být až to samo přejde. Horor ale je návrat domů... to brečím už v tramvaji a je mi tak nějak jedno, co si kdo myslí.
Vy to máte trochu horší, nebo možná lepší, že nikam nemusíte. Já mám Stanďulku doma (i můj muž se jmenuje Stanislav) a nejraději bych se s nám tady zavřela, sedla si s ním někam do koutku a počkala, až budu zase s ním. Jenže to nejde, tak jak píšete, děti, vnouček.. nevím, co ze mě budou kdy ještě mít. Ani to malý dítě tě mě nerozveselí. Mám strašný strach, že jim budu viset na krku, mí synové se snaží jako vaše dcery. Jen jednou jsme řekla nahlas, že chci za Stanďulkou, ale pohled mýho mladšího syna nikdy nezapomenu, a jen zašeptal..tohle neříkej.
Pochopila jsme z toho, že dětem se nejde svěřit, protože jim jen přiděláváme starosti. Říkám si, co jsem to za matku, když se synové musejí starat o mě. To já bych se měla starat o ně, i když jsou už dospělí. Myslím, že to cítíte stejně, aspoň mi to tak připadá. A tak jediná cesta jak z tohodle průšvihu ven je snad podpora těch, kteří mají stejnou zkušenost.
Je zvláštní, že i já si poslední dobou promítám tu hnusnou dobu, ale mám to všechno tak nějak v mlze. Vím ale jedno, že před 3 měsíci si člověk nemohl moc vybírat, kam ho odvezou. Já Stanďulkovi taky volala záchranku... byl to den, kdy se mu špatně dýchalo, smlouval se mnou, byla neděle...prý počkáme do 13 hodin. Před 1 hodinou sundal snubní prstýnek, že ho nechce do nemocnice, a řekl, zavolej. Kluci přijeli hodně rychle, změřili mu doma co změřit šlo a pak nám vysvětili, že do nemocnice ho klidně odvezou, ale že tam na něj nikdo nebude mít čas a že tam ještě chytí kovid. Tak zůstal doma a byli jsme oba strašně šťastní. Ten prstýnek už si na ruku nevzal...zemřel na rakovinu plic za tři týdny poté.
Paní Hanko, klidně pište, prosím. Světlana
Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
3. července 2021
Dobry den je mi velmi lito ze jste musela timto zpusobem zazit ztratu a odchod vaseho manzela.Neznam zadna,slova povzbuzeni protoze pro zadna nenachazim,i ja jsem pred 7 tydny hledala slova porozumeni a utechy na techto strankach,i ja 7 tydnu prezivam den za dnem tyden za tydnem a ptam se jak mam zit dal,jedine co dokazu je chodit do prace kde je mozne na chvilku odpoutat svoji bolest a myslenky z odchodu meho manzela.Po navratu domu me prepada zoufalstvi,samota a beznadej,nejsem schopna fungovat,neustale placu a realita zivota se pro me meni v trauma ktere nezvladam.Chapu ze nechcete jezdit na mista ktera vam manzela pripominaji na mista kde jste spolu travili krasne chvile,kde jste byli stastni.Rozumim i tomu, ze mate hodne dcery ,a ano vsechny nase deti maji sve zivoty a i kdyz se hodne snazi nase milovane partnery nam nahradit nemohou.Muj manzel odesel velmi nahle a necekane uprostred hovoru,zemrel mi v naruci ,bohuzel jeho nahly odchod s nejvetsi pravdepodobnosti zapricinila pracovni prihoda ,skryta a zakerna....krome velke bolesti a smutku mam jeste vycitky ze mozna vsechno mohlo byt jinak....sluvka povzbuzeni nemam ale myslim na vas nasla jsem si na techto strankach,Svetlanku ktera ma stejne zly osud jaky potkal nas,se kterou jsme v kontaktu pres email,vzajemne se podporujeme v tech nejtezsich chvilich, ve dne v noci, pokud by jste mela nekdy pocit ze by vam par sdilenych radek pomohlo alespon na chvilicku moje email adresa je hansmrk@gmail.com....

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
7. července 2021
Haničko, děkuju, i ty jsi pro mě strašně důležitá, bez tebe bych tohle fakt nezvládla.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
10. července 2021
Svetlanko moc ti dekuju,nas kontakt pres email je pro me nesmirne dulezity jsou chvile a ty vis, kdy se me zmocnuje hystericke zoufalstvi kdy si preju nebyt bez Vladika uz ani minutu,kdy to nezvladam a smutek me srazi na kolena,jsi pro me tolik dulezita v tech hroznych i nejhorsich chvilich ,protoze vis a rozumis mi,dnes jsou to dva mesice,dva nejhorsi mesice meho doposavadniho zivota a vim,ze vy se Standulkou mate zitra mesice tri....je to tak zoufale smutne a nefer..Svetlanko myslim na tebe.....

In reply to by Anonym (neověřeno)

vanda
29. července 2021
Je mi velmi líto, ztráty Vašeho milovaného manžela. Prosím, přejte mu klid a vězte, že odcházet měsíce v bolestech, nebo zůstat dlouhodobě ležící ke sklonku života by bylo pro něj i vás o hodně těžší. Člověk se nechce smířit s odchodem blízké, nejbližší bytosti, ale tak to je ve vesmírných zákonech, že jsme tady na omezenou dobu a pak pokračujeme dál, opět se jinde setkáváme. Bolest a stesk jsou přirozené, musí tento proces proběhnout. Chybět bude stále, ale zachováte si krásné vzpomínky a máte rodinu, která Vás miluje a podrží. Hodně sil...