verka
  (kontaktovat autora příběhu)
23. března 2019
Truchlení

Popření

Drazí čtenáři těchto řádků, velice Vás prosím o pomoc. Radou, návodem nebo zkušeností ...
Můj životní partner zemřel a už je to dlouhá doba, ale popřela jsem v sobě, že zemřel, nerozloučila jsem se s ním (v sobě) a odmítla to přijmout. Nyní stále narážím na to, jak velká to byla chyba. Nedaří se mi žít dál, trpím depresemi (nikdy před tím jsem je neměla) a jsem zcela nevyrovnaná. Vím, že za mou životní nespokojeností je právě to popření skutečnosti, že zemřel. Chybí mi v životě to uzavření našeho společného života. Ale poraďte mi někdo, jak to mám uzavřít? Jak se mám rozejít a rozloučit s někým, koho jsem vždy milovala a asi milovat budu stále? Jak se rozchází s někým, kdo už nemá možnost reakce? Jak se rozchází s někým, za koho byste dýchali a spíše ho ochraňovali?
Když jsem odmítla přijít na jeho pohřeb, lidé mi řákali, že je to chyba, ale já je nevnímala. Nejen, že jsem se pohřbu neúčastnila, ale nechala jsem i raději celý pohřeb připravit jeho sestru a já sama jsem odcestovala na místo, kde jsem dělala, že se nic nestalo. Na jeho hrob se sice přijdu podívat, ale odmítám tam zapalovat svíčky a nebo měnit věnce, popírám, že je to jeho hrob. Jeho věci doma jsem sice dala do krabic, ale odmítám je někam dávat pryč. Nedokážu to. Prosím poraďte mi někdo, jak se dostat z téhle vlastní pasti ... Velice Vám děkuji za jakoukoliv reakci.

145 lidé vyjádřili účast.
Eva
26. března 2019
Jsem na tom podobně jako Vy. Také jsem nemohla na pohřeb, také jsem nebyla schopná dát věci mé milované holčičky z domu. Na hrob jdu, protože tam jsme chodily s mojí dcerkou. Ale nepřipouštím si, že ona tam je. Odešla mi v roce 2009, v květnu a v červnu to bude deset let, a je to jak včera. Odešla tragicky, bez svého zavinění. Ve 23:00 s ní ještě mluvím, a ráno už se dovídám, že ji nikdy neuvidím. Nevidím to jako past, beru to, že jsem si zachovala vzpomínky na mojí živou Barunku. Stačilo mi pět dní, kdy ležela v nemocnici a v umělém spánku a den po dni se mi vzdalovala. Mám ji ve svém srdci stále. Hovořím s ní, radím se s ní, jen jí nevidím fyzicky. Každý to máme prostě jinak. Nemusíte nic uzavírat, milujte stále, mějte ho ve svém srdci. Jak mi napsala jedna paní: " Možná, že jste každá jinde, ale duchovně jste stále spolu. Láska přesahuje čas i prostor a nice nevyžaduje."
S láskou Eva

In reply to by Anonym (neověřeno)

Pavla
26. března 2019
Vracím se sem po delší době. Po smrti manžela jsem zvládla vše vyklidit,
ale v srdci ho mám stále. Také mě řekli, že je tu se mnou ,ale v jiné podobě a to
mi moc pomohlo k tomu, abych se vrátila zpět do života. Popláču si, když to potřebuji ,
povídám si s ním, prosím o radu a cokoliv pěkného mě potká, tak mu poděkuji.
Věřím, že nade mnou drží ochrannou ruku a tak je tu stále se mnou, i když ne fyzicky.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Vlaďka
  (kontaktovat autora příběhu)
27. dubna 2019
Přesně tak to cítím i já. Manžílek mi umřel před 5 roky a cítím, že drží ochrannou ruku nade mnou. Ona bolest časem otupí, ale v srdci je stále a stále vzpomínám a říkám si, jaké by to bylo, kdyby tu bylo se mnou...................................................
monika
  (kontaktovat autora příběhu)
24. března 2019
prestat s tim bojovat, prestat i bojovat s tim ,ze jste se nerozloucila. Vsak se muzete rozloucit i nyni, udelejte si svoje vlastni rozlouceni, cokoliv,kdekoli, nekdo pousti na vodu lodicku, nekdo lampion ve vzduchu, nekdo tise u hrobu, nekdo zapali svicku, tise v sobe mu reknete sve duvody, proc jste nebyla pripravena se rozloucit drive, ale ted uz jste, mluvte s nim, jako by vas slysel a reknete vse, co vy sama mate na srdci, rozlucte se a berte to tak. Uzavrete to a nebojujte s tim, co bylo.......

In reply to by Anonym (neověřeno)

Vlaďka
  (kontaktovat autora příběhu)
27. dubna 2019
Moniko, moc hezky jste to napsala, napsala bych to tak i já....................................