Hany
  (kontaktovat autora příběhu)
30. července 2018
Doprovázení

nevím......-

Nevím...... a mám spoustu otázek, pochybností a výčitek. Rakovina tlustého střeva v terminálním stadiu. Metastázy v játrech, plicích, uzlinách...... strašné, lékaři mou lásku propustili po 5 denní hospitalizaci domů, prý už pro něj nemohou nic udělat. Nikomu nepřeji to utrpení. Ani nevím, jak jsem to přežila, stále nesmírně trpím, je to skoro 5 měsíců, nedokážu se s tím vyrovnat, je to kruté, neumím žít dál..... ani nechci, každý den bez něj je jenom přežívání, beznaděj a nicota. Noci ještě strašnější, co mám dělat?????

226 lidé vyjádřili účast.
Blanka
  (kontaktovat autora příběhu)
12. srpna 2018
Milá Hany, je to surové, ale nemůžeš dělat nic. Vím, jak to bolí, já tenkrát před šesti lety navíc měla výčitky: do poslední chvíle jsem se tvářila, jako že bude líp. Nepřipustila jsem, abychom mluvili o tom, že se blíží konec. A když ten konec přišel, uvědomila jsem si, že jsem mu nedala možnost se doopravdy rozloučit. I když jsemn ho držela za ruku, s tím balvanem žiju dodnes... Drž se a snaž se vzpomínat na to dobré. Já si taky dodnes vybavuji jeho "miláčku, udělej ni kafe..."
Pavla
  (kontaktovat autora příběhu)
1. srpna 2018
Zažila jsem totéž před 6 měsíci i nemoc byla stejná. Mám pocit viny, že jsem neudělala vše
co jsem měla, že jsem nestihla říci, co jsem chtěla. Ale byla jsem strašně vyčerpaná
z nevyspání, z péče o manžela. Dělala jsem to vše z láskou, ale
mám to neustále před očima. Není před tím úniku. Bojím se, že všechny kolem obtěžuji
svými náladami, ale říkám si, že mám nárok se vybrečet, nemluvit, chodit na hřbitov
a dělat, dokud nepadám únavou. Práce je to co mi pomáhá, každý den si něco naplánuji.
A taky psaní, snažím se z bolesti vypsat. Je to všechno moc těžké a žádné rady nepomáhají
Musíme si to každá nějakým způsobem odžít .Pavla
Monika
  (kontaktovat autora příběhu)
31. července 2018
Hany....delat se neda proste vubec nic. Mrzi me to...jen to prezit,preckat,mluvit o tom,vyhledat pripadne odbornou pomoc,kdyz ma clovek pocit,ze uz to nezvladne,cokoliv co jakkoliv jen na vteriny muze ulevit....
Jinak nic a nikdo nemuze nijak zasadne pomoci.
Stale hledat varianty a zpusoby jak si i jen na moment ulevit....
Nic si nevycitat,vse je normalni. Dva dny v posteli,plac,krik,opit se,prospat vikend,s nikym nemluvit nebo naopak mluvit porad,smich,zoufalstvi,zast,smutek,negace. Vse je v pohode,pokud to jen na minutu ulevi vam....
Pak uz jen cas ,cas,cas a neustale hledani ulevy a smyslu....
I ja ho uz rok hledam
......

In reply to by Anonym (neověřeno)

Anna
  (kontaktovat autora příběhu)
5. srpna 2018
Děvčata,já už s odchodem manžela bojují 6 roků.Někdy jsou světlé chvilky,že si říkám,tak snad bude líp,ale přejde to a zase v tom lítám.Na hřbitov chodím skoro denně,ale stejně to nepomáhá,Zdá se mi,že s odchodem manžela,odešlo i půlku mého já.Hlavně je strašné,když si musím říct,že je to napořád,že se nevrátí,už nikdy