Majka
  (kontaktovat autora příběhu)
6. února 2022
Truchlení

Nemohu bez manžela žít.

Dobrý den.
Jsem ráda,že jsem objevila lidi,kteří sdílejí stejný osud jako já.Bude to už 11 týdnů ,co mi po těžké nemoci zemřel manžel. Byli jsme spolu 47 let.Mám děti a vnoučata ,kteří se snaží za mnou o víkendech jezdit,ale když odjedou ,tak to na mě všechno padá. Nedokaži vůbec přijmout manželovu smrt.Vím že ho již nic nebolí a je to pro něj lepší,ale moje hlava to nechce přijmout.
A čím déle to je ,tím je to horší.Připadám si jak na nějakém cizím nádraží,nevím kam,nevím jak,
nevím co dělat.Připadám si úplně ztracená.
Mám pocit, že již nežiji,ale přežívám ze dne na den.Všude pusto,prázdno až mě to někdy děsí.
Mám pocit , že můj život ztratil smysl,stále jen brečím, moc mi schází.
Snažím se z toho vypsat,píši mu nekonečný dopis a to mi hodně pomáhá .Mluvím tu na něj,mám vystavené fotky z doby ,kdy jsme spolu chodili.Na ty jediné se mohu dívat,ty z nedávné doby mi vadí a nedělají mi dobře.
Nejraději bych vše prospala,je to čas kdy na to nemyslím,spím ale jen díky práškům,jinak to zatím nejde.
Ráda to tu pročítám,brečím u toho a říkám si ,proč lidé kteří za něco stály,celý život pracovaly musí takto odejít. Majka

127 lidé vyjádřili účast.
Jiřina
  (kontaktovat autora příběhu)
28. prosince 2022
Dobrý den,paní Majko.8.12.2022 mi zemřel manžel.byli jsme spolu 40 let a z toho rok bojovali,bohužel jsme dobojovali a já nevím co teď dál.Prostě nevím jak žít co dělat a pořád brečím.Na konci jsem ho měla už doma a vím,že to pro něj bylo vysvobození,ale ani to mi nějak nepomáhá.Děti mi neustále říkají,že jsme už víc udělat nemohli a že to musím přijmout,ale oni mají svoje životy a ten můj skončil.Jsem úplně bezradná a když čtu jak dlouho může smutek trvat,tak nevím jak to dám.Snažil se celou dobu i léčení bylo hrozné.Ale když mu doktor řekl,že je konec,že už léčit nejde,tak začal plakat a to bylo nejhorší.Máme chvilku po pohřbu,což byla také hrozná rána a ještě nás čeka uložení urny.Prostě mám pocit,že můj život je už u konce a nic nepomůže.Jiřina

In reply to by Anonym (neověřeno)

Jan Peřík
  (kontaktovat autora příběhu)
24. dubna 2023
Paní Majko v březnu mi zemřela manželka taky Marie.4 roky jsme bojovali s rakovinou žaludku. Ty 2 měsíce celé dny probrečím, nevím už jak dál. Rodina mi pomáhá, ale to nestačí na tesknění. Byli jsme spolu 45let.
Jana
  (kontaktovat autora příběhu)
4. října 2022
Dobrý den, já jsem zatím v trochu jiné, ale také hodně bolestné situaci. Můj milovaný manžel, se kterým jsem 30 let, před rokem a půl onemocněl rakovinou slinivky. Hrozný ortel. Já jsem se po vyslovení diagnózy nejdříve držela a snažila se především zajistit vše ohledně léčby. Manžel nastoupil do nemocnice na složitou operaci k vyjmutí nádoru, byl covid, ani jsem za ním nemohla. V té době jsem se už složila, nespala, nejedla, zhubla jsem za měsíc 10 kg. Podržela mě naše hodná dcera, které v té době bylo 23 let. Donutila mě jít k psychiatrovi, abych se vzpamatovala a mohla být manželovi oporou, až se vrátí po operaci domů. Manžel byl v nemocnici něco přes měsíc. Když se vrátil, vážil 63 kg z původních 80. Můj smysl života byl jen v péči o něj. A tak to pokračuje. Manžel pak podstoupil ještě chemoterapii, všude jsem ho doprovázela, doma jsem o něj pečovala jako o miminko. Všechno jsme překonali, tak jako všechny starosti, které život přinesl. Vždy jsme si stáli pevně po boku. Tenhle boj nás ještě více k sobě přimknul. Víte, ještě o to víc se trápím. Nemůžu myslet na nic jiného, než na to, kdy TO přijde. U nás nejde o to jestli, ale kdy, protože lidé s touto diagnózou přežívají vyjímečně 2 až 5 let. I tohle je zázrak, že je manžel ještě s námi. Máme za sebou od stanovení diagnózy rok a půl, manžel se dostal do formy, že můžeme společně dělat věci, které jsme dělali dříve, samozřejmě v omezené míře, ale já nesmírně trpím. Manžel je ten nejhodnější člověk, tak statečný. Za celou dobu si nepostěžoval a vůbec si nepřipouští, že by se nemoc vrátila. To je dobře. Ale já trpím psychicky jako zvíře. Pořád se mi honí myšlenky, kolik času nám ještě zbývá, protože vím od odborníků, na které jsem se obrátila, že tato nemoc je nevyléčitelná, jen někdo přežije déle. Jsem tak smutná, nemůžu se ale ani vybrečet, protože se snažím být před manželem veselá a vytvářet mu stále hezký domov, tak jako to bylo před tou hroznou nemocí. Tolik moc ho miluji. Stále si říkám PROČ?? Proč my???Mám strašný strach, jaký bude konec a co bude po tom. Proto čtu tyto stránky, jak se Vy ženy, které jste již zůstaly sami, vyrovnáváte s odchodem nejbližšího člověka. Chodím ještě do práce, mám skvělou kolegyni, ale nechci ji pořád zatěžovat stejnými řečmi a brečet v práci. Víte, nevím, co je lepší, jestli když Váš nejbližší zemře nečekaně nebo rychle neboť tohle žití je také nesmírně vysilující. Manžel chodí každého čtvrt roku na pravidelné kontroly na onkologii, vždy se klepu, jaký bude výsledek. Při každém jeho banálním onemocnění jsem pod hrozným psychickým tlakem, než se situace vyjasní, že se nic neděje. Čas nezastavím a ten je proti nám. Moc se snažím užívat si každou chvilku s manželem a myslet pozitivně, ale je to tak těžké. Mojí kamarádce zemřel manžel v lednu tohoto roku. Byl od ní starší o 24 let, ve šťastném manželství byli přes 20 let. Byla jsem jí oporou a ona mně. Ale kamarádka to smutné období po smrti jejího manžela brala tak nějak celkem v klidu a nyní si našla po 7 měsících přítele. Moc jí to přeju, je veselá, zamilovaná, ale zaskočilo mě to. Rozum mi říká, že každý se vyrovnává se zármutkem jinak, ale citově mě to zatáhlo ještě do většího smutku. Možná snad i žárlím nebo závidím, že ona už se netrápí a mě to nejhorší ještě čeká. A je mi teď, když to vím, že má přítele, trapné se jí svěřovat se svými nářky, což jsme samozřejmě před tím oboustranně dělaly. Sama v sobě si to všechno neumí nějak srovnat. Ale jedno vím jistě. Moje srdce bude navždy patřit jen mému manželovi. Jen s ním má všechno smysl. Děkuju, že jsem se mohla alespoň takhle svěřit ženám, které jsou na tom ještě hůř, ale určitě mě chápou. Jana
Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
11. února 2022
Dobry,den pani Majko,sdilim vasi bolest a hluboky zarmutek,verte ze vam rozumim vcera to bylo devet mesicu co mi nahle behem male chvilicky zemrel manzel v naruci,bylo moje vsechno...neni jediny den ktery bych neprotrpela, neni jediny den ktery bych temer cely neproplakala,nezvladam udel opustene zeny,mm problemy se spankem ,temer nespim,nasla jsem si na techto strankach kamaradku ktery stejny osud potkal jen o mesic driv nez me,jsme pisemne v kazdodennim i nocnim kontaktu,stala se soucasti meho smutku protoze ona vi a rozumi,moc mi pomaha vypsat se ji z mych pocitu a vzajemne se drzime ,,nad vodou,,kazdy to proziva jinak a po svem,nekolikrat denne mluvim s manzelem a prosim ho at mi da silu...vim co by jsme mely a co musime,jen jsem jeste nenasla odpoved jak...verte ze i ja jsem psychicky na uplnem dne a nic od smutku a bolesti z te obrovske ztraty nepomaha,chybi mi cim dal tim vic...drzte se prosim a verte ze je nas hodne ktere na vas mysli....pokud budete chtit muzete me kdykoliv kontakatovat pres email...sdileni bolesti pomaha....

In reply to by Anonym (neověřeno)

Majka
  (kontaktovat autora příběhu)
19. února 2022
Děkuji hanny za Vaši nabídku na ten email.Nějak to poslední dny nedávám.Připadám si jak na
houpačce,jednou se zdá některý den trochu lepší a pak jsem zase úplně na dně. Snažím
se,ale moc to nejde. A protože jsem už v důchodu,tak jsem tu celé dny sama,je to náročné.
Dík Majka
vera
  (kontaktovat autora příběhu)
9. února 2022
Dobrý den Majko, když jsem přišla o partnera, začala jsem velmi intenzivně hledat cokoliv, co by mi jen trošku ulevilo od nesnesitelné prázdnoty, bolesti a vzteku na život. Co by mi pomohlo, abych se necítila tak neuvěřitelně zraněně a ukřivděně. Občas jsem měla pocit, že pod tíhou bolesti snad polezu po čtyřech místo chůze nebo že z té prázdnoty doslova vyschnu jako studna. Ztrácela jsem naději a víru, že bych snad někdy zase byla "normální" a kvůli něčemu se usmála. Bylo pro mě nereálné si představit svůj smích nebo svůj mír a klid. Hledala jsem a hledala, co by mi pomohlo. Kupovala jsem ve velkém knihy na téma smrt, poslouchala nejrůznější rozhovory o smrti a nemocech, navštěvovala setkání pozůstalých, psala deník, vytvářela fotoknihy z našich fotografií a u nich se snažila vybrečet "z podoby", žádala jsem o mnohahodinová povídání s blízkými, kterým někdo zemřel, snažila jsem se ze všech sil pochopit, v čem je ten klíč zvládnout tuhle situaci.... Ať jsem však hledala sebevíc, nenašla jsem, co jsem hledala. Došla jsem postupně k závěru, že na svou bolest je každý sám a musí si ji zcela sám nést, ať má jakkoliv velkou a milující rodinu, přátele a i to nejlepší zázemí. Před truchlením, žalem a zármutkem se nejde schovat, ani mu utéct, ani ho ignorovat. Člověk se mu musí "podívat do očí" a být trpělivý a silný, protože není jiná cesta. Můj závěr mi nakonec po dlouhém truchlení přinesl diagnostikovanou depresi. Sotva jsem překonala jeden boj ze ztráty partnera, čekal na mě další boj a to o své duševní zdraví. Cítila jsem v té době, že jsem si naprosto sáhla na dno, byla jsem na nule a tak můžu dnes už říct, že od nuly se začalo lépe budovat a kráčet vpřed. Hlouběji už jsem být nemohla, takže mě čekala jen cesta výš, vstříc novým zítřkům. Přijala jsem smrt partnera, přijala jsem břemeno, které mi život naložil a každý den si sama sebe vážím za to, co jsem dokázala a mám se za to ráda. Našla jsem nového partnera, se kterým jsem se rozhodla začít novou kapitolu svého života a už vím, že můj konec to zatím nebyl.
Když to dneska takhle píši, zdá se mi to shrnutí velmi jednoduché a prosté, ale trvalo to dost let, ve kterých jsem den za dnem a minutu po minutě intensivně prožívala, co tu dnes shrnuju v pár větách.
Ze srdce Vám přeji mnoho sil, ať se nikdy neopustíte a naleznete zasloužené smíření.

In reply to by Anonym (neověřeno)

majka
  (kontaktovat autora příběhu)
11. února 2022
Dobrý den Vero.Díky za příspěvek.Já vím ,že je to hrozně těžké se s tím vyrovnat.Já už jako
desetiletá holka přišla během půl roku o oba rodiče a bohužel nemám ani žádné sourozence.Dítě tu bolest vnímá jinak a časem to přebolí.A já si myslela,že už mám tak zvaně
vybráno.To jsem se šeredně zmýlila. Opět přišla nemoc a vzala mi toho nejdůležitějšího člověka.,bez kterého je tak těžké žít.Manžel mi říkal,že se s tím srovnám a on že bude mít klid.
Já mu ten klid přeji a už kvůli němu to musím dát, ale bude to asi hodně naročné. Majka

In reply to by Anonym (neověřeno)

Verča
17. února 2022
Dobrý večer Majko, kdo nezažil ztrátu někoho milovaného nepochopí co je to za bolest, i já jsem byla s manželem 47 let, máme 2 děti, vnoučata. Jsou hodní, pomáhají, je to již 4 roky kdy mě během 2 měsíců manžel zemřel. Vrátili jsme se z dovolené a šlo to hrozně rychle. Děti přijdou a když odejdou je hrozně prázdno, pokaždé i po čtyřech letech mi tečou slzy jen někdo něco povídá a nebo si na něco vzpomenu. To nikdy nepřebolí jen trochu otupí čas. Utíkám z domu, přestože mám celý dům na úklid práci a také zahradu. Děti mají svoje nové domky. Partnera žádného nechci, nikdo mého manžela nemůže nahradit. Přeji hodně sil a věřte jak to tady my vdovy píšeme je nás hodně, bolest máme všechny.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Majka
  (kontaktovat autora příběhu)
18. února 2022
Dobrý den Verčo,zrovna dnes mám den na houby,pořád brečím a říkám si jestli to všechno vůbec dám.Je to jak na houpačce,jeden den nebrečím a když je mi smutno tak si pouštím
písničky .které jsme spolu když jsme byli mladí poslouchali.To mi hodně pomáhá.No a druhý den mě sebemenší blbost rozbrečí.Nevím jestli nejsem zralá na pomoc nějakého psychologa.Už to budou 23.2. tři měsíce co manžel odešel a mě to připadá,ze je to
horší a horší.Majka

Blanka19
  (kontaktovat autora příběhu)
8. února 2022
Milá paní Majko, ano i já Vám chci vyjádřit hlubokou soustrast. Jak Vám všem, převážně ženám moc rozumím, máme to opravdu velice podobné, když ztratíme toho milovaného chlapa. Já jsem na tyto stránky občas chodím už 6 let, můj muž zemřel náhle při sportu - infarkt a bylo nám 50 let.
Na píšu to takto, přesto, že máme děti 3 tak v prvních chvílích se mi chtělo umřít, je to taková bolest, konec všeho, kdo to neprožil, nemůže pochopit. Víte, ono to trvá u každého jinak, než to příjme. Mně to trvalo cca 3 roky, nežli jsem se dokázala s tím nějak srovnat. Z počátku jsem vyhledala i psychložku, člověk si projde peklem. Taky jsem si vyčítala, co jsem měla a mohla udělat a jako to celé zvrátit atd. Majko, ono nic nefunguje z počátku, fakt se nejde radovat. Okolí si myslí, že když uplyne třeba půl roku, že je to za Vámi, ale tak to většinou není. Já nedokázala o svém muži ani mluvit v minulém času. Ale víte, vy musíte jít dála, my všechny, mě uklidňovalo, že nejsem sama a mám děti. Říkala jsem si co prožívají ženy, které děti nemají a možná ani přátelé. Dnes se už dokážu radovat a příjmula jsem to a život si užívám, ale řeknu Vám i teď se doma rozbrečím jak mi moc chybí. Blanka

In reply to by Anonym (neověřeno)

Majka
  (kontaktovat autora příběhu)
9. února 2022
Paní Blanko,moc Vám děkuji za reakci na můj příběh.Já vím,že je těžké,když přijde konec nečekaně v tak mladém věku.Já i když jsem věděla ,že ten konec přijde,stejně na to člověk
není připraven,nebo alespoň já nebyla.Také jsem uvažovala o nějaké lékařské pomoci,ale teď
když jsem objevila tyto stránky,tak už ne.Když si tu pročítám ty všechny příběhy ,které jsou si tak stašně podobné,zjišťuji že mi to dává víc než nějaké léky.Díky Majka
Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
7. února 2022
Milá paní Majko, přijměte, prosím, moji hlubokou soustrast na odchodem Vašeho manžela. Vím o čem mluvím. Před necelými 10 měsíci mě potkalo totéž. Manžel odešel po dvou měsících vážné nemoci, byla jsem s ním do poslední chvíle. Věřte mi tedy, že přesně vím, co teď prožíváte. Nelituji jedné jediné vteřiny života s ním, nelituji ani jedné jediné vteřiny z těch posledních dvou měsíců. Proč Vám to píšu? Protože zpočátku jsem cítila vztek, smutek, zoufalství a beznaděj. Nechtěla jsem žít dál, sama, ztracená a zoufalá. Ani děti ani vnouček nemohli a ani nikdy nemohou zacelit to prázdno, které mi zůstalo.
Nesnášela jsem, jak tomu teď říkám, "zaklínadlo času" . Čas se změnil v nekonečno. Jediný smysluplný čas byl, když se mi povedlo usnout. Za těch 10 měsíců vím, že čas všechno mění. Z hysterických záchvatů pláče a zoufalství se stane smutek. Smutek všude, v mozku, srdci, v okolí. Nic nedává smysl, člověk zůstane sám.
Nakonec, a bude to trvat hodně dlouho, přijmete manželův odchod, protože Vám zkrátka nic jiného nezbývá. Budete i spát, protože budete tak strašně vyčerpaná a unavená, že ani prášky nebudou potřeba. Snad jednou přijde den, kdy i Vy začnete být vděčná za každou vteřinu. Budete smutná, budou Vám téct slzy, ale nebudete ztracená. Dostaly jsme dar, dar žít s člověkem, kterého jsme milovaly a on miloval nás. Nic v životě není víc. Už nikdy nebude nic tak, jak bylo, ale Váš muž by jistě chtěl, abyste se s tím poprala a zvládla to. Máte děti a vnoučata... možná se někdo bude zlobit, ale je to v téhle situaci "málo", ale prostě musíme. Musíme za sebe, za naše životní lásky, protože nic jiného nám prostě nezbývá.
Přeju Vám hodně síly to všechno zvládnout, věřte že máte daleko víc sil, než si myslíte!
Určitě napište, tady najdete hodně podpory od lidí, kteří zažili to co Vy. I když to teď tak nevypadá, pomůže Vám to, věřte mi. Světlana

In reply to by Anonym (neověřeno)

Majka
  (kontaktovat autora příběhu)
9. února 2022
Paní Světlano, moc děkuji za Vaši podporu. Je to hrozně těžké se s tím vyrovnávat.Někdy se zdá ,že jsem o krůček ve předu a pak přijde chvilka ,která mě srazí zas úplně zpět.Včera jsem
viděla jak paní čekala na zastávce na svého muže,stářím asi jako jsme byli my.Tak jsem si uvědomila,ze toto už nikdy nezažiji.Nebyla to závist ,ale strašná lítost nad tím vším.A já byla úplně v háji a začalo znovu vyčítání a obviňování zda jsem všechno udělala jak jsem měla.Zda to bylo všechno jak mělo být.Nakonec jsem s brekem skončila tady na stránkách.
Majka

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
9. února 2022
Paní Majko, je to velice těžké, a vůbec netuším, jestli se s tím člověk nějak dokáže vyrovnat. Žijete v té hrůze velmi krátce; možná jednou přijde chvíle, kdy pochopíte, že nic víc jste udělat nemohla. Starala jste se o manžela v době jeho nemoci a jistě jste dělala všechno tak, jak jste cítila, že je to nejlepší. Některé bitvy se prostě vyhrát nedají. I já cítila výčitky, jestli jsme něco neudělala špatně. Nakonec mi tak nějak došlo, že když všechno děláte s láskou, špatně to být nemůže.
Té lítosti rozumím, nedávno jsem jela tramvají a se mnou jel starší manželský pár. Ta paní neustále vykládala manželovi, jak celý život chtěla zahrádku, jak teď nemají kam jezdit, jak on se o nic nepostaral - bylo mi z toho úzko. Bojovala jsem s touhou té paní říct, ať je šťastná že ho má, že všechny zahrádky a peníze světa nakonec vůbec nic neznamenají. Neudělala jsem to, měla jsem strach, že souvisle nedokončím větu. Teprve když tohle člověka potká, zjistí, že nic nedává smysl, když zůstane sám.
Paní Majko, je před Vámi dlouhá bolestná cesta. V pátek to bude 10 měsíců, co mi manžel odešel. Prázdnota se stala součástí mého přežívání, zoufalství se přetavilo na všudypřítomný smutek, po večerech stávám v otevřeném okně a koukám tam někam nahoru, tečou mi slzy a s vděčností vzpomínám na každou chvilku, kterou jsem měla to štěstí po bodu manžela prožívat. Vím, že už nikdy nebude nic tak, jako dřív. Přemýšlím, jak by bylo jemu, kdyby se situace obrátila. Upřímně říkám, že bych mu tohle nepřála. Snad to tak mělo být, odešel klidně, smířený, držela jsem ho za ruku. Také bych chtěla takhle odejít, ale to on měl to štěstí. Mě nezbývá, než s tím nějak žít dál a utěšovat se tím, že on už netrpí. Nějak to zvládneme, jak ukazují tyhle stránky. Musíme, nic jiného nám nezbývá.
Držte se, Majko, přeju nám všem tady hodně hodně sil, budeme je potřebovat. A jednou přijde den, kdy se snad zase sejdeme. Jen snad můžu mít přání, ať to netrvá moc dlouho...
Paja
  (kontaktovat autora příběhu)
7. února 2022
Paní Majko, je to krátká doba, ale přesně jste popsala to, co jsme tu prožily
a prožíváme všechny. Já si sem chodím také poplakat a moc mi pomohlo se
vypsat. Z bolesti, vzteku a smutku. Už jsem psala, že jsem nenáviděla větu, časem to
přebolí. Nepřebolelo. ale člověk se s tou bolestí naučí žít. Pište , tady všichni chápou, čím
procházíte a snaží se alespon trochu ulevit. Pája

In reply to by Anonym (neověřeno)

Marta
  (kontaktovat autora příběhu)
18. ledna 2023
Dobrý den všem NÁM. Nevím jak jinak to nazvat. Je to hrozně těžké ztratit milovaného partnera. V dubnu tento rok to bude "pouze " jeden rok, co mi odešel manžel. Nekuřák, nepiják, velký sportovec. Jeho odcházení trvalo pouze 3 týdny, rakovina jater, kdy už nebylo žádné východisko, žádná možnost cokoli změnit. Byla jsem s ním do poslední chvíli, do poslední vteřiny. Jak už spoustu lidí co zažili odcházení toho nejbližšího, říkají, že byli v posledních chvílích s milovaným člověkem jako ve snu, jako "v rauši" tak i já mohu říct, že si vše z posledních momentů vše nepamatuji. Spoustu věcí vám začne docházet až později. Ale pamatuji si posledních 5 minut, kdy jsem manžela držela za ruku a věděla jsem, že se blíží konec. Najednou se usmíval a řekl mi - "já jdu". A já - i když jsem věděla, že se blíží konec, jsem pořád mlela to moje "to bude dobrý". Takže jeho poslední slova byla - prosím nech mě jít. Myslím, že ti naši odcházející asi vědí kam a proč jdou. Nikdo z nás to nebude vědět, dokud nás to nepotká. Ale něco musí takto existovat. A i já jsem stále úplně mimo, stále mi čas nepomáhá, brečím, koukám na fotky atd. Kromě toho, 20 let jsme žili a já stále daleko za mořem, kde nemám jedinou kamarádku, rodina dětičky atd v Čr. Takže jsem tu sama jako kůl v plotě. Ale snažím se. Ale je mi hodně smutno. Proboha - jak já teď vzpomínám na ty chvíle, kdy jsem nadávala, že třeba neuklízí ty svoje šroubováky ?? Jak ráda bych je teď sbírala. Ale kdyby se vrátil čas, stejně bychom to dělali stejně.
Jsem úplně "v kopru" jako vy. Mám tu doma jeho fotku i jeho. A není mi do smíchu, každý den s ním vstávám a připomínám si, jak mi ráno donesl kávu a večer jsme šli k počítači na film. No je to na houby.
Ale moc mi pomohly všechny vaše příspěvky, které tu píšete, ani nevíte jak. Jako že v tom nejsem sama.
Budu vám teď citovat text z filmu. Jmenuje se " Zimní příběh". Je to skvělý film a mě to moc pomohlo a pomáhá. Mimo jiné citace z tohoto filmu:
" CO KDYŽ V DÁVNÝCH ČASECH NEBYLY NA OBLOZE ŽÁDNÉ HVĚZDY. CO KDYŽ HVĚZDY NEJSOU TÍM, ZAČ JE POVAŽUJEME.
CO KDYŽ JEJICH SVIT, KTERÝ DOPADÁ NA ZEM, NENÍ SVĚTLO VZDÁLENÝCH SLUNCÍ, ALE ZÁŘE NAŠICH KŘÍDEL, DUŠÍ, JEŽ SE PROMĚNILI V ANDĚLI.
CO KDYŽ JSME VŠICHNI JEDINEČNÍ A VESMÍR NÁS VŠECHNY MILUJE STEJNÝM DÍLEM.
TAK MOC, ŽE KAŽDÉMU Z NÁS POMÁHÁ.
A MY MÁME OBČAS TO ŠTĚSTÍ, ŽE SI TO UVĚDOMUJEME.
NIC SE NEDĚJE BEZDUVODNĚ, NIC.
A JEDNOU, JEDNOHO DNE, AŽ VYKONÁME TO, CO MÚŽEME VYKONAT JEN MY, VYSTOUPÁME VZHÚRU A SPOČINEME VE VĚČNÉM OBJETÍ S TĚMI, JEŽ JSME MILOVALI NEJVÍC.
CO KDYŽ SE STANEME HVĚZDAMI ????
Já se vždycky každý večer kouknu na na oblohu a tam on je. Je fakt že brečím, ale vím že by mi řekl, ať to nedělám. Vůbec nejsem frajerka která to zvládá. A hrozně hrozně moc bych si přála, aby tu byl. Dala bych za to vše. Ale.....
A moc děkuji všem za vaše příspěvky, mě to moc pomohlo. Ale stejně budu brečet dál.
Pokud budete chtít komunikovat jsem na fac. Marta Venzhoferová (fotka šortky a červené triko na pláži)
A děkuji. A držte se. Budu se snažit i já. Marta