Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
28. září 2021
Truchlení

Nekoncici smutek

Vracim se na tyto stranky ,vracim se casto ve snaze ze najdu odpoved nebo radu jak zmirnit bolest ze ztraty manzela.Ani jedno z toho nenachazim a tak mam otazku jsem na tom tak spatne psychicky jenom ja ?4 mesice a 19 dni kdy me manzel nahle opustil je to pro me v mem dosavadnim zivote to nejtezsi s cim se dnes a denne probouzim a ,,usinam,,...usinam s myslenkami na moji lasku ktera tu uz se mnou neni,nedari se mi rozumem oduvodnit proc prave on a neumim si zduvodnit ze stejne jako ostatni ktere to potkalo,se s tim musim nejak vyrovnat..nejde mi to,vsechno co delam ,delam protoze musim ,delam to automaticky,ale vzdy za vsim,navrat z prace,z venceni,z nakupu odkudkoliv nasleduje neskutecne zoufalstvi nekonecny plac bolest a smutek a popravde cim vice se vzdaluji 10.kvetnu tim vic to boli a citim se hur,nemyslim si ze cas je to co pomaha,mozna jsem hysterka,mozna jsem neschopna ale mam pocit ze bez sveho manzela neumim zit...zivot bez neho mi nedava zadny smysl a pocit cehokoliv,citim jen prazdnotu a smutek....

133 lidé vyjádřili účast.
Zuzana
  (kontaktovat autora příběhu)
10. října 2021
Hanny, mě před 2 měsíci odešel tatínek. Psala jsem tady také své trápení, a mám to podobně. Svět už není jako dříve, smysl v mém životě už nenacházím , a řeči typu"to chce čas", nebo "to je život" na mě absolutně neplatí. Naopak, čím více čas ubíhá ode dne , kdy tu tatínek ještě byl, tím je to horší .
Omlouvám se, že Vás nemůžu jinak utěšit, možná Vás utěším aspoň tím, že to vidím velmi podobně. Mě totiž právě neutěší Ti co mají ty řeči "to chce čas" , ale Ti, kteří to vnímají stejně jako já. Tak snad je Vám
aspoň malou útěchou to, že nejste sama. A snad po smrti naše duše přežívají a jednou se znovu setkáme, prtž pokud je Láska ta největší síla , musí to tak být .
Přeji hodně sil !

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
11. října 2021
Pani Zuzano,dekuju,ne za utechu ktera stejne neexistuje ale za to ze nejsem sama kdo vnima tu bolest a smutek s odstupem casu hur ...vubec to neni o tom ze bych vam to prala to v zadnem pripade ale o tom ze si pripadam zcela vysinuta kdyz to tak citim, vcera jsem prozivala po pate
to smutne datum 10. a uprimne vcera to bylo tak zoufale a neskutecne bolestne...ano mate pravdu je to horsi a ja zacinam mit pocit ze uz snad na dalsi 10. v kalendari nemam silu a predevsim odvahu....nevim co pomaha na zahnani smutku a bolesti ze ztraty milovane osoby ,jedno vim jiste, cas ne....
Henrieta
30. září 2021
Milá Hanny, všetci vieme aké to je keď odíde milovaný človek. Mne zomrela mama, môj manžel moc času na mňa nemá, moc sa mi nevenuje. Mám ešte otca, ktorý sa mi vždy snaží pomôcť keď potrebujem. Moja svokra (tchýne) mi nikdy nijak nepomohla, mama bola pre mňa moje slnko. Strašne sa bojím času keď tu nebudem už mať ani svojho otca, keďže má 71 rokov. Stále sa pýtam čo bude ďalej. Najradšej by som odišla za mamou. Toto tu je teraz len také prežívanie. Počítam dni kedy sa s mamou stretnem a nie je nič horšie ako pohreby. Nenávidím pohreby. Tiež niekedy nevidím život ružovo, ale mama ma vždy podržala keď som potrebovala a nie každý má také šťastie mať dobrého manžela, ktorý je oporou. Málokto takého muža v živote stretne, naozaj neviem čo pomáha na takéto bolesti. Ja prídem z práce a stále spím, som psychicky vyčerpaná. Keď žila mama, vždy sme si mali čo povedať, vždy ma čakala, kým prídem z práce domov, aby sme spolu pokecali, ale teraz nemám s kým. Mame som mohla všetko povedať. Nemám už takú spriaznenú dušu a to mi veľmi chýba. Držte sa a robte aj maličkosti, možno to trochu pomôže. Henrieta.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
3. října 2021
Dobry den pani Henrieto dekuji za vase slova a vyjadreni podpory,rada bych vam napsala ze je mi lito vasi ztraty a vim ze vas ztrata maminky boli,neznam slova utechy protoze proste podle me neexistuji,pisete ze by jste nejradeji odesla za ni,ale co vas otec co vas manzel,prozivali by stejnou bolest jakou prozivate vy ,nevim kolik vam je let a jestli mate deti ale verte mi ze prestoze jsou pro me dny po odchodu meho manzela neskutecne bolestne,prazdne plne samoty,a zoufalstvi vim ze stejnou bolest nechci pripravit sve dceri a vnukovi a musim si to nejak pretrpet a odzit,mate otce a manzela zkuste zit pro ne,myslim ze si to zaslouzi a ze vas otec vas potrebuje vic nez kdykoliv predtim....

In reply to by Anonym (neověřeno)

Henrieta
5. října 2021
milá Hanny, máte pravdu vo všetkom. Môj otec by prežíval ťažko keby som tu nebola, on tvrdí, že jednú vec, ktorú by nezvládol, je pochovať si dieťa. Ale sú rodiny, kde aj deti zomrú. Stáva sa to, mne zomrela 34 ročná sesternica, ktorá sa dlho trápila s rakovinou a jej rodičia žijú, ale dosť ich táto jej smrť rozdelila, každý môže v sebe prežívať smútok, zlosť, bolesť - je to normálne. Deti mám 2 - sú v puberte (ktovie čo by teraz mama na nich povedala), oni skôr riešia svoje veci, o manžela sa veľmi nestrachujem, viem, že by zvládol život aj bezo mňa, on je tvrdá povaha. Ja som taká labilná a citlivá - ja všetko strašne prežívam. Niekedy si želám byť menej citlivou, možno by sa mi prekážky ľahšie prekonali, ale môžem vám povedať, že smrť mamy ma dostala na kolená a to som nebola zrovna mamin maznáčik, ale mala som ju rada a ona to vedela. Ja som v tom čase mala 38 rokov (dnes 46) a deti mali 7 a 11 rokov (dnes 15 a 19). Otec sa mi všemožne snažil nahradiť mamu a aj sa mu to darilo, on bol vždy obetavý človek a tak žijem najviac kvôli nemu. Plne vás chápem, že smútite za manželom a 4 mesiace sú krátka doba, to bude ešte trvať, kým sa s tým zmierite, to nejde tak rýchlo, ja tu už mamu nemám 8 rokov a najviac mi chýba, že si s ňou nemôžem zdeliť pocity alebo jej povedať čo som mala v práci. A ako slová útechy vám môžem povedať, že sa snažte tráviť veľa času ak to ide s rodinou, oni vás tiež potrebujú, je výborné, že na ten smútok nie ste sama - toto je veľmi dôležité, mať rodinu, ktorá vás má rada a prípadne dobré kamarátky, je dobré si zájsť na kávu, alebo písať si. Určite to zvládnete, nebojte sa. Raz sa budete aj šťastne usmievať a manžel by si to určite prial, aby ste si život užili, nechcel by aby ste stále boli smutná, čas otupí bolesť a postupne sa začnete aj zaoberať inými vecami. Je dobré si prečítať knihy, pozrieť dobré filmy, proste robiť veci, ktoré sú vašimi koníčkami, ktoré ste robili keď ste boli slobodná. Je veľa možností a nikdy neviete kto sa vám pritrafí do cesty a hlavne sa obklopovať pozitívnymi ľuďmi. Mne zo začiatku pomáhali aj lieky na spanie, pretože som nemohla zaspať a ráno som musela ísť do práce a prvý rok je najhorší, to vám hovorím z vlastnej skúsenosti. Držte sa a hlavu hore. S pozdravom Henrieta
Paja
29. září 2021
Hanny, jsem na těchto stránkách často. Jsou to skoro 4 roky, co manžel zemřel a já si
kladu otázky, jako Vy. Po smrti manžela, jsem nesnášela větu, že čas zahojí bolest, ale
je pravdivá. Nezahojil, ale otupil. Bolí to pořád, ale naučíte se s tím žít . Mě je třeba 26 v měsící vždy špatně, brečím, nespím. Někdy se stane, že si ani neuvědomím, že je zrovna toto prokleté datum. V neděli jsem brečela od rána a švagrová mi povídá, podívala jsi se na datum. Bylo 26. Asi jsem nepomohla, ale chtěla jsem napsat, že vaše chování a pocity jsou
normální, nejste ani hysterka, ani neschopná. Jste jen ženská, která přišla o milovaného
člověka a snaží se s tím nějak vyrovnat. Pája

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
3. října 2021
Dobry den pani Pajo moc vam dekuji ....nevim i ja mam pocit ze vety ,, to chce cas,, nesnasim a nenavidim ,mam.pocit ze den ode dne je to horsi a horsi a bolestivejsi....nenasla jsem v sobe silu cokoliv udelat snazit se neco zmenit,a vratit ale alespon castecne tam kde jsem byla pred 10.kvetnem,nezvladam to....dcera mi rika ze se s tim musim naucit zit....zatim nevim jak....boli to,moc to boli,byl moje vsechno byl pro me vsim... ale to mame asi vsechny stejne....
Hanka
  (kontaktovat autora příběhu)
28. září 2021
Dobrý večer Hanny , bojuji od 26. května a je to strašně těžké. Manžel zemřel náhle , bez varování a šok který následoval byl tak velký , že mi snad i zachránil život . Vše jako v mlze , jak jsem tu dobu přežila vlastně ani nevím. Jediné co si uvědomuji je ,že jsem pořád něco dělala ( to v podstatě trvá), protože když jsem si sedla ,přišla hrůza , panika , strach a beznaděj. Teď na začátku pátého měsíce cítím malinko úlevu a pocit , že pláčem nic nezměním a že musím dokázat jít dál. Sama bez té nekonečné a bezmezné podpory kterou mi celý život dával. Pro mě bylo důležité si uvědomit , že pláču jenom sama nad sebou ,že on odešel a už nemá žádné trápení a starosti. Když jsem o tom přemýšlela ,tak mě napadlo, že byl vlastně šťastný chlap který odešel sice strašně brzy ,ale rychle a bez týdnů nebo měsíců bolestí . Dlouho jsem si říkala , že jsem něco měla udělat , všimnout si ,že něco není sakra v pořádku , ale potom jsem si představila , že by přežil, ale třeba s následky a to by pro něho bylo tak strašné , že by to určitě nechtěl.
Musíme to překonat , udělat cokoliv aby na nás mohli být pyšní.
Vybudovali jsme firmu, byli jsme spolu 24 hodin denně , dům byl plný štěstí a najednou to bylo z ráje do pekla. Dal mi tolik, že mu nikdy nepřestanu být vděčná. Dal mi lásku , štěstí , naučil mě milion věcí a neustále mi dodával odvahu . Každý den mi nezapomněl říct ,že jsem jako panenka a jak moc mě má rád . Zkrátka nádherný život . Když takový člověk odejde , tak je samozřejmé, že to strašně bolí , to je zcela jistě i Váš případ. Musíme si říkat ,že jsou určitě na lepším místě a čekají tam na nás.
Abych se úplně neubrečela , začala jsem jsem s pejskem chodit na jiná místa, vezmu ho do auta a jedu raději do lesa , někam kde mi to úplně nepřipomíná tu hroznou ztrátu. Stejně občas procházku probrečím ,ale je to lepší. Vyhýbám se obchodům kam jsme chodili spolu , snažím se moc nepřemýšlet o minulosti , žiju z minuty na minutu a snažím se všímat si běžných krásných věcí .
Nejste sama hysterická , já například asi 6x vyndala z lednice vajíčka abych vnoučátkům upekla oblíbený koláč ,jak jsem je vyndala , tak jsem je zase ubrečená schovala , protože přiblížit se ke sporáku bylo nemyslitelné . Tento víkend jsem dokázala upéct vánočku ,zalitou slzami ale nakonec jsem to zvládla. Doslova bobřík odvahy. První měsíc jsem si neuvařila ani kafe , to přece vždycky vařil ON , večer zhasnout , to byla čirá hrůza to přece vždycky dělal ON ......a milion takových drobností které ve mě vyvolaly takovou paniku ,že jsem si myslela , že jsem vážně blázen Nakonec jsem zhasla , začala jsem si vařit kávu a teď dokonce i ta vánočka..... Musí to jít , musí a i když jsou to drobnosti , tak je přece jasné , že k posunu dochází a jednou ,snad , bude zase svět v pořádku i pro nás.
Teď společně utřeme slzy a řekneme jim , že jsou pěkný syčáci když nás tady nechali napospas. Jedno vím jistě. Kdyby byla jakákoliv ,malinkatá a úplně neviditelná cestička kterou by se mohl vrátit ,tak ON by ji našel , nenechal by mě takhle trápit a přišel by za mnou, ale protože taková cestička neexistuje , tak čeká nahoře a drží mi palce, abych to ustála. A to je povinnost moje , Vaše a všech ostatních smutných dušiček. A MY TO DOKÁŽEME ,žádné velké cíle , třeba jenom zhasnout , uvařit kávu ,dýchat a snažit se vidět hezké věci. Hanny ,držím palce Vám ,sobě a všem kteří se perou s neštěstím.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
3. října 2021
Dobry den pani Hanko dekuji za vasi podporu,obdivuji vase odhodlani to zvladnout ,obdivuji vasi silu se s tim poprat,nevim kolik vam je,o veku pisu jen nahodne protoze nase osudy jsou si tak hrozne podobne,vam odesel manzel nahle a bez varovani v kvetnu stejne jako muj milovany manzel ,mozna se mylim ale myslim ze i ve stejnem veku,mame stejne jmeno....a presto je to tak rozdilne,vy tu silu se s tim vsim poprat nachazite,ja zatim ne...vracim se na mista kam jsme chodili spolu, mam pocit ze to je spravne,ze by si to tak pral,po odchodu manzela nezhasinam,nevypinam na noc televizi,temer nespim,potykam se s realitou na hranici moznosti,co.musim udelat delam automaticky,nenachazim jediny zachytny bod o.ktery bych se oprela,citim jen samotu,prazdnotu,bolest ,smutek a z toho
neskutecnou unavu , vycerpani a beznadej....preji hodne sil ve vasem odhodlani..

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanka
  (kontaktovat autora příběhu)
6. října 2021
Milá Hanny.
Odhodlání mám a snažím se jak to jenom jde , ale smutku je pořád tolik, že nevím jak ho zvládnout. V mém případě je to vážně jako na houpačce. Jsou dny , kdy dokážu myšlenky na manžela trochu vytěsnit a navrch má pocit , že to nejhorší je za mnou , ale pak stačí úplná maličkost a všechna ta hrůza a strach je zase zpátky. Je mi 59 a manželovi bylo 62. Podle mého strašně brzy na to odejít . Před pěti lety se nám narodil první vnouček a my jsme měli pocit , že život nemůže být krásnější. Ale byl ,když přišla ještě holčička. prostě nádhera . Jak my jsme si užívali takovéto " ahoj babičko, ahoj dědečku" Bože jak moc mi to chybí. Z celé duše a s pokorou jsme si uvědomovali jak jsme šťastní a měli jsme pocit , že teď si budeme užívat ten pravý ráj. Během chviličky je všechno jinak . Z plného slunce do absolutní tmy. Z prvních dnů si moc nepamatuji , jenom ten hrozný pocit marnosti : na co mám tolik hrnků , na co talíře, proč to všechno tady je , proč jsem tady já .....
Zdrcený syn , uplakaná snacha a vnouček , který nechápal co se stalo . Zmatení a zoufalí jsme byli všichni . A tady já vidím ten posun, kdy se to absolutní zoufalství přetavilo ve smutek ze strašné jistoty , že tady není a nebude. Obklopená rodinou ,stejně se cítím sama , ale nezbývá nic jiného než to přijmout . Unavená , spíš totálně vyčerpaná se cítím taky. Abych neměla čas na přemýšlení o osobním životě , pracuji jako o život , ve firmě i doma . Tento víkend jsem například začala malovat . jedna stěna, druhý den další ... co fyzicky zvládnu. Opravdu mi to moc pomáhá. Nemůžu si sednout , okamžitě přijdou chmurné myšlenky. To že chodíte na stará místa je určitě dobře , když to tak cítíte. Každý z nás se to snaží překonat po svém a tak jak to nejlíp umí. Pan Vítek v klidu přemýšlí, mě by to utrápilo , vy chodíte na stará místa a já se jim raději vyhnu. Každý hledáme tu svou cestičku jak z toho ven a určitě ji najdeme , i vy stoprocentně najdete tu svojí. Milovali jsme je a milovat budeme napořád , a to tak moc , že i v téhle situaci stále přemýšlíme o tom , co by je potěšilo. Nezhasínáte . I u mě svítí žárovka v digestoři nepřetržitě déle než čtyři měsíce .
Nevypínáte televizi. To bylo pro mě taky strašně těžké. Je k nevíře , jaké maličkosti vyvolají hrůzu a paniku u úplně normálního ,racionálního člověka. . Kdo to nezažil, asi nemá vůbec šanci rozumět . Proto se neustále vracím sem , kde všichni ví ....Musíme jít krůček za krůčkem ,žádné velké cíle , stačí maličkosti. Hanny , z celého srdce Vám přeji abyste zase zažila něco hezkého, protože když už se to stane , přijde s tím i naděje , že jednou ty hezké chvíle převáží ty zoufalé , a s tím už se dá žít. Držme se , a určitě to vybojujeme .

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
9. října 2021
Dobry den pani Hanko dekuji za vase slova,na trosku dele jsem se odmlcela,par dnu bylo velmi narocnych pracovne i psychicky.Napsala jste mi ze je vam 59 me je o rok vic,jsme tedy v temer stejnem veku,muj manzel me opustil 11 dni pred svymi 63 narozeninami,byl to ,,kluk,,plny zivota a planu od posledniho slova ktere mi rekl do jeho odchodu zbyvalo jen velmi malo minut.....ted v nedeli to bude uz dlouhych 5 mesicu,bojim se nedele ,vsechny,dny jsou zoufale vikendy nejzoufalejsi....hrozne jsou navraty z prace,vecery,probdele noci....po peti mesicich mam pocit ze jsem na zacatku o hodne vic vycerpana,zmatena a unavena,a ano jsem ve veku kdy bych mela nektere veci chapat nebo se snazit jim porozumet,jenze ja nechapu a nerozumim,mozna nechci pochopit proc prave on nedostal druhou sanci na zivot,s manzelem odesla vic nez polovina meho ja...