Ciganka
  (kontaktovat autora příběhu)
21. června 2022
Truchlení

Můj život

Ahoj je mi pouhých 18 let a to co píšu se mi nepíše lehce když sem byla malinká vyrůstala jsem u babičky a dědy nestěžuju si byli hodný a chtěli nám dát vše vyrůstala jsem z bratrem o 3 roky starším bratr je povahy nedáš mi něco nic neudělám pro tebe do první třídy jsme žili u babičky a dědy můj bratr vždy měl vše ale já si přála jen svoji maminku a tatínka ve školce si pomatuju že jsem brečela učitelkam kde je maminka můj táta je řidič kamionu takže jedno za měsíc na víkend tehdy byl pro mě zázrak abych ho viděla jednou přijel na víkend v pátek odpoledne vizvedl mě ze školky a bratra ze školy ukázal nám paní na fotce a řekl že ji miluje jestli se s ním k ní přestěhuje ale jestli nechceme tak nepůjde ani on já přemlouvala svého bratra ze i táta si zaslouží být šťastnej ale to jsem nevěděla co zapeklo mě čeká svoji maminku jsem neznala a tak jsem byla upla na tatovi nakonec jsem bratra přemluvila ale tátovo nová přítelkyně chtěla jen jedno dítě a bratra začla týrat táta nebyl vůbec doma takže to nevidel a bratrovy nevěřil já byla moc malá na to abych to chápala a tak jsem to moc nevnímala ale můj bratr se moc změnil Žáček být ptazitej a agresivní vůči mě asi mi to dával za vinu že chtěla v tu chvíli mě a ne jeho po době co měl všechno on jsem měla na 2 roky já bratr byl strašně jinej a jednoho dne mě znásilnil já sem to řekla tátovi a jeho přítelkyni ta mě i přes moji vůli přesvědčila mluvit u policie soudu a všude kde sem musela bylo mi pouhých 9 let a tehdy se objevila máma žena kterou jsem neznala a nevěřila mi moc jsem ji neměla ráda protože jsem se cítila odhozená a ponížená a ona mi nevěřila že to udělal ale soudy to prokázali tehdy máma zažádala o střídavou péči s tátou se domluvili na 14 dnech na víkendy sodné sem musela jezdit k ní bylo mi to celou dobu vycitano že jsem to řekla o bratrovy ale snažila jsem se jí chápat a dávala jsem si to časem za vinu sama mezi tím tátovo přítelkyně otěhotněla její vysněné miminko já sem děti měla moc ráda tak jsem se na něj moc těšila ale tehdy jsem ji začla být na obtíž já začla na mě v jednom kuse řvát a dávat jídlo o hodně malich porci a to že hodně táta mi nevěřil a říkal že jsem lharska to mě vedlo k dalším blbostem jako začít kouřit oblíkat se vyzivave a podobně ve škole mě začli šikanovat za to že jsem tmavší a že nemám značkové oblečení začli mě mlátit a předstírat že mám nemoc která je nakažlivá dotekem takže jsem byla opět sama proti celému světu ale tentokrát úplně sama tátovo přítelkyně mě chtěla dát do ústavu a začla mě mlátit a vše podobné zanikat v pokoji bez jídla a pití to bylo na mě v mých 11 letech už moc chtěla sem se zabít tehdy to bylo poprvý ale už to bylo častěji řezala jsem se na zápěstí a krku když mě o 2 hodinech ráno budila a nutila chodit věšet prádlo do sušárny v paneláku kde jsme bydlí chtěla jsem se objesit na šale od mojí mami moc jsem se nenáviděla a nechápala co sem udělal ze to musím zažívat já můj táta mě začal mlátit protože mu jeho přítelkyně nalhavala že jsem ji chtěla zabít i jejího půl ročního syna mého brášku co jsem nadevše na světě milovala táta mě chtěl dát do ústavu do výchovného ústavu nechápala jsem to ale moje máma si mě vzala k sobě nechtěla jsem moc jsem brečela tu ženskou jsem vidělaacimalne 50krat za svůj život pro dítě je to málo aby se k nikomu nastěhovalo a žilo s tou osobou jenže můj táta měl od své přítelkyně podmínku buď já nebo oni ona a její syn táta si vybral odpoledne jednoho dne přijel zabil všechny věci do pytlů na podpatky odvezl do města kde žila máma a nechal mě od 2 odpoledne čekat do 7 večera než máma přijde s práce máma se začla kemne chovat špatně od dobu co jsem našla papíry že umírá a že nejde její nemoc vyléčit něco jako rakovina kostí ale já jsem neměla kam jít nějakou dobu se to dalo ale pak jsem byla už na dně už asi 5 pokus o sebevraždu pořád se to nepovedlo ale nikdo o tom nevěděl začla sem utíkat pít fetovat když sem poprvé utekla bylo mi 13 let utíkala sem neznámo kam ale daleko od všech bála jsem se lidi a raději sem chtěla umrznout nikde v příkopě než se vrátit ale vždy mě našli a vrátili matce po x pokusech o sebevraždu to jednou zjistila máma a začla chápat že ji potřebuju dlouhý noci SME si povídali jak to bylo že mě neopustila ale že můj táta hodně pil a že ji brutálně mlátil a že když skončila v nemocnici na jipce tak nás sebral a odvezl k babičce a tam nás nechal mama s tím nic nemohla dělat protože byla cizinka ale věděla že seme v pořádku a že nám nic nechybí krom ji ale to nepomohlo byla jsem na celej svět moc naštvaná a hlavně jsem nenáviděla sama sebe a dělal sem to dál až ji sociálka řekla že půjdu do výchovného ústavu nikde daleko od mami poté za to že jsem byla 3 hospitalizovana na psychiatrii v Plzni na fakultní nemocnici za sebevražedný sklony dijaknotikovali to jako poruchu osobnosti a chování nikdo se neptal jak mi je proč to dělám co jsem si zažila prostě sem parchant co chce být údajně zajímavý nikdo neviděl jak moc v háji sem a to mi moc nepomohlo a táta ten na mě úplně kašlal a mamka se rozhodla že dá raději návrh sama dala mě 15 km od domova ale já v tu chvíli nechapala proč a tak jsem chtěla máme vše dát jak se říká sežrat a opět sem se pokusila o sebevraždu potom co mě všechny holky v ústavu chtěli zbít za to že jsem slušná a že mluvím pravopisné a chytře odvezli mě opět na psychiatrii od tamtud jsem jela spět ale tehdy jsem si řekla že už nechci a začla jsem z ústavu neustále utíkat ale jeden útěk se mi neviplatil myslím že to byl 2 druhý útěk s toho ústavu znásilnilo mě 7 kluků stalo se to v Plzni do teď mam fobií s celého toho města stalo se to před 4 lety a já tam pořád nemůžu jet bojím se protože tím hajzlum se nic nestalo pouze podmínka po 4 když jsem utekla tak jsem otěhotněla po 4 měsících mě chitli a odvezli do ústavu moje máma se snažila mě dost s ústavu protože věděla že tu dlouho nebude a chtěla vidět vnuka tak to i dokázala ale stále jsem byla papírově zas v jiném výchovném ústavu ale byla jsem na podmínce doma našla jsem si partnera a myslela jsem že je vše za náma ale byl to začátek ještě většího pekla moje máma začla mít zhoršený vstah a přítel mě začal psychicky a fyzicky týrat platil mě a šeptal do největších hnusnych stavu zas na dně a ještě víc utekla sem od něho a chtěla sem už utéct na furt ale máma mě našla na štěstí a jeho vyhodila z bytu pomohla mi ale týden na to měla jít na týden do nemocnice nikdo to řekl sociálce a ty mě poslali na měsíc do ústavu moje máma šla do nemocnice a spadla do kómatu já sem se to dozvěděla až od nejstaršího bratra co přijel s Bulharska můj svět se pomalu hroutil a 14 dní na to přijel z ničeho nic můj táta už sem věděla že je zlé nechtěla sem ale zapomněla jsem na Nico nádherného a to že se mi narodil syn když mě sociálka poslala do ústavu byli mu 2 měsíce a když táta přijel myslela sem že skočím s okna než to slyšet od něj a připustit to že tu není ale musela jsem tam jít pro ni a když mi to řekl zhroutila jsem se a nemohla jsem dýchat ale věděla jsem že se musím nadechnout pro syna ale i to že moje srdce odešlo s ní každej den jsem dělala to samé do školy ze školy pro syna a přetvařovat se že jsem v pohodě po nocích jsem brečela a byli i noci když jsem se chtěla zabít i noci kdy jsem jen chtěla cítit bolest protože jsem nebyla u mami a nedržela ji za ruku i přes to že sem ji to slíbila byla sem na to moc slabá do dneška brečím každou noc a to už jsou 2 roky moc to bolí i přes to na to asi rok a půl zmizel můj bratr ten nejstarší co přijel z Bulharska ale mezitím jsem si našla přítele a už spolu budem 1 rok a půl a i přes vše i když občas dostanu rány od něho i přes to že hraje automaty a přes to že nikdy myslím že chci umřít tak jsem s ním a doufám že to bude zas dobrý protože už nechci nikoho jiného a celej ten příběh píšu pro tebe maminko vím že ho čteš tam nahoře tak a pokračovat nebo se nikdy nedopisu každej koho jsem potkala tak sem buď onej přišla nebo mi ublížil nemám kamarádku která by mi nepodrazila nohy a nemám ani tátu co by mě miloval a ani můj přítel vzdy nebyl pri mě když jsem ho potřebovala ale to nikdo nedokáže jako máma a někomu to nemám za zlé jen to prostě bolí nikdy na žádnou best od vás nezapomenu to si pomatujte celej můj život mi dává rány a tím víc byste měli vědět že jsem už schopna všeho pro svoji rodinu jak pokrevní tak i tu co jsem si vybudovala pouze sama a svoji pili a trpělivosti a musela sem obětovat toho hodně moc ale vždy budu už jen pisna na to co jsem si dokázala udržet a nikdy neopustit to svého přítele a syna miluju vás nadevše a i přes moje myšlenky jít za mámou tak vždy tu budu jen pro vás my to dáme lásko spolu raději umřít než být bez jednoho vás

67 lidé vyjádřili účast.
Veronika
  (kontaktovat autora příběhu)
26. března 2023
Přesně vím co znamená být sám. Já jsem extrémně hodný člověk a pokud bydlíš v Plzni není problém se sejít a vyslechnout tě. Jsem tu pro tebe. Stačí napsat. V
Nemám jméno
  (kontaktovat autora příběhu)
23. června 2022
Tady ti posílám jednu Facebookovou skupinu o znásilnění, tam můžeš napsat dalším ženám o tomto tématu a vypsat se z toho. Nebo tam třeba i najít někoho komu se svěřit pak soukromě. https://www.facebook.com/groups/538614736668731
Nemám jméno
  (kontaktovat autora příběhu)
23. června 2022
Ahoj Cigánko :) Na jednu takhle mladou holku je to fakt moc. Píšeš dost zmateně, lidé se v tom asi moc nevyznají, ale i tak je poznat, že takovýto osud nemá mít žádné dítě. (Sama mám extrémně těžký osud taky už od dětství, ale zase jinak). Nevím ani co napsat, pokud jsou ty věci pravda, prostě je to zlý… Na spoustu věcí, co se lidem dějí, tak ani nejde napsat něco, co toho člověka spasí. Snaž se ze všech sil se postrat o své dítě, ať nikdy nedopadne jako ty, ať má rodinu a vaší lásku a péči. I když je mi jasné, že při tom, co jsi prožila to taky nemusí být lehké to zvládnout. Když sama nemáš za sebou hezké dětství. A nejsi jediná, kdo zná od lidí jen zradu a totální svinstva a tak dále (i já to tak mám) a kdo nikomu už nevěří, atd. Jenže to samotné vědomí ti asi nijak nepomůže. Zkus třeba najít nějakého terapeuta, ke komu bys mohla chodit a svěřit se. Jen mě zradili teda i ti. Ale třeba budeš mít víc štěstí.. Po tom, co jsi prožila, bys měla mít terapii a samozřejmě i blízké lidi s kterými o tom všem můžeš mluvit.. Jen - sama vím, jak je to těžké najít :(
ian
21. června 2022
"Tvůj osud tě nemine." Znáte z Mrazíka, ne? Ono je to v originále trochu delší a filozofičtější, takže to soudruzi nepustili.

To, co popisujete, je život založený na nevědomosti a z toho vyplývají negativní následky (karmy). Někdo je na tom hůř, někdo líp, ale dokud jsme v hmotném těle v hmotném světě, nějaké následky zde budou vždy - přinejmenším nemoc, stáří a smrt (výměna těla). Přesto se doporučuje žít tak, aby ty negativní byly co nejmenší, pokud tedy nejsme masochisty a utrpení si perverzně neužíváme. Pokud někoho zajímají podrobnosti, jak se do své situace dostal, existují metody jako regrese, v nichž uvidí své předchozí situace a vztahy, které pokračují do současnosti, ale v podstatě není nutné se tím zdržovat, když ví, jak to obecně funguje.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Nemám jméno
  (kontaktovat autora příběhu)
23. června 2022
Pro iana - Vaše nevědomost je totální. Když nechápete, že tímhle, co tu píšete, slečně fakt nijak nepomůžete, leda naopak.... Po tom co si člověk přečte její příběh, tak tohle napsat může jen úplný ignorant.

In reply to by Anonym (neověřeno)

ian
23. června 2022
Napsal jsem pravdu, ale je mi jasné, že nebude pochopitelná ani přijatelná pro všechny, nejspíš ani ne pro tazatelku. Hluboké potíže vyžadují hluboké řešení. Postavit se realitě je ovšem schopen málokdo. Vaše rada "vypsat se z toho" se tomu vyhýbá a je na úrovni léčení zlomeniny foukáním.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Nemám jméno
  (kontaktovat autora příběhu)
23. června 2022
Neradila jsem jí jen vypsat se z toho v komunitě lidí s podobnými zkušenostmi, ale najít si terapeuta a chodit na terapii(která prokazatelně léčí, na to jsou studie) a najít blízké lidi na svěřování, což (zvláště ženám) pomáhá zásadně. A tak dále. Toto vše by jí pomohlo hodně a navíc je to level, který slečna může řešit. Na rozdíl od toho, co jste psal vy, což je jen výkřik do tmy a rada tzv. "knížecí"...

In reply to by Anonym (neověřeno)

mamjmeno
24. června 2022
Vypsat se a svěřovat se může přinést maximálně krátkodobý pocit úlevy, ale příčiny neodstraní. Pochybuji, že to dokáží psychologie a psychiatrie. Důkaz? Epidemie depresí, závislostí a podobných poruch, devastace mezilidských vztahů, atd. Výrobcům léků a terapeutům to ovšem vyhovuje. Drží se hesla "hlavně neztratit klienta".