Memento
  (kontaktovat autora příběhu)
17. května 2021
Bolest

Mori

Dobrý den, nechci zde zadávat své jméno, jelikož nechci aby si mě někdo s někým spojoval. To pro začátek, navíc jak teď koukám, tak toto fórum již nevypadá ani aktivní, což je ideální pro takovej menší tok myšlenek. Šli jste už někdy do koupelny koukli jste do zrcadla a před očima vám projel celý život i s tou vidinou jak ležíte na smrtelné posteli a umíráte. Je to hrozný pocit i nápad, co si budem. Ano vím je to koloběh života, tohle se prostě jednou musí stát a věřím tomu, že žít navždy stejně jako Věčný žid, musí být peklo, vidět jak kolem vás všichni umírají a vy jste stále stejný. Jak prošlo již několik staletí a stejně se historie stále opakuje a čekat, když už konečně přijde den vysvobození. Pro nás ostatní lidi, je normální dětství prožijeme, vyjdeme školu, jdeme do práce, živíme rodinu a jednoho dne si uvědomíte jak vám život protekl mezi prsty a prostě už jen vlastně čekáte, kdy vás zubatá odnese. Nevím. Upřímně ani nevím proč to sem píšu, většinou si to zapíšu do deníku na tajném disku a ten schovám, ale asi čekám, že někdo přijde a aspoň mi vyvrátí mou myšlenku toho, že život, tak i čas je tak strašně moc pomíjivý, že si všimne, že utekl až pár let před smrtí. Člověk si pak už jen říká: ,,Doufám, že až zemřu, tak si na mě aspoň někdo někdy vzpomene a na vše co jsem pro ně udělal. No nic, už jsem toho asi řekl až moc, jdu se učit. Na shledanou.

89 lidé vyjádřili účast.
Anna Cherifi
  (kontaktovat autora příběhu)
24. listopadu 2021
Dobrý den,
Chápu Vás, je to strach z toho, že jsme a brzy nebudeme, hledáme smysl a nenacházíme, máme děti, staráme se o rodiče a nic z toho nedává smysl, maminka umírá, kde je smysl, já
nevím co s tím jak tu bolest vydržet a ikdyž vím , že jednou umřu taky a moje děti až zestárnou taky umřou a já už se o ně bojím ted , ale ted je ted tak budme ted a užijme si to pokud tu jsme a jsme spolu , protože být tu navždy by taky nedávalo smysl a jak už napsal jeden z Vás všechno musí skončit a to dává smysl
Milan
  (kontaktovat autora příběhu)
5. srpna 2021
Život pražádný smysl nemá. Jsme jen obrovské shluky atomů předávají naši genetickou informaci dál a dál. Stejně jako nějaká bakterie v Ordoviku - předala svou informaci a zemřela. Dělaly to ty před ní a děláme to i my, proto tu teď jsme. Problém všeho spočívá v tom, že až za pár chvil zanikne Země a naše soustava, ztratí to předávání zcela smysl. Až se zhroutí vesmír ztratí i on smysl. Jsme jen momentální inteligentní pozorovatelé. Zákony tohoto vesmíru umožnily naši existenci, proto jsme, ale smysl to nemá. Netřeba se tím trápit, mohl jsi se nenarodit, mohl vzniknout vesmír, který by neumožňoval shluky atomů, kde by existovalo jen záření a vodík, mohlo se stát cokoliv. Stalo se, že jsi, ale už brzo nebudeš. Ani tento vesmír dlouho nebude - brzo se začnou rozpadat protony, takže atomové jádro přestane existovat a vše co dnes je bude už existovat jen ve formě záření.
Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
18. května 2021
Také nerozumím, ale pokud by byl člověk důležitý byť jen pro jednoho jediného jiného člověka, tak to všechno smysl dává a není to zbytečné.
Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
18. května 2021
Mozna jsem hloupa mozna otupela smrti meho manzela se kterym jsem se pred dvema hodinami rozloucila navzdy....vase radky jsem dost dobre nepochopila.....

In reply to by Anonym (neověřeno)

pavla
18. května 2021
Já taky ne. Hlavně je to tu aktivní hodně.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
19. května 2021
Mozna psal ten, ktery neprozil tu zoufalou bolest ze ztraty partnera.....