Aduš
  (kontaktovat autora příběhu)
9. listopadu 2018
Truchlení

Moje sestra se zabila - jak žít dál?

Ahoj,
dnes je to 10 dní, kdy jsme se dozvěděli, že moje milovaná mladší sestřička spáchala sebevraždu. Ve 22 letech neunesla tíhu tohoto světa a já, ve 24 letech, nevím, co dělat...
Brečím, koukám pořád dokola na fotky, snažím se být silná kvůli rodičům, ale cítím, že mi dochází síly - pracuji, studuji vysokou školu, ale nenašla jsem sílu tam to někomu sdělit, vlastně ani nevím jak? Ani spolužačkám, ani vyučujícím, abych si alespoň trochu zařídila úlevy, i kdyby jen na chvíli... abych mohla být k ruce rodičům, tam jsem teď potřeba...

Moc mi chybí...
Co bude dál? Poraďte, jak zmírnit bolest lidské duše?? :(

216 lidé vyjádřili účast.
Aaa.K
  (kontaktovat autora příběhu)
3. ledna 2019
Ahoj, moc se neznáme, ale asi bohužel máme podobný příběh a možná i v současný době podobný pocity.. I když každý to prý, jak jsem se z moudrých pouček informovala prožívá jinak.. (zatím jsem ale tu bolest do žádné z pouček nevpasovala..)
Moje ségra (starší) to tu na světě ukončila na začátku listopadu.. Stále tomu nevěřim. Po několika letech se jí vrátily deprese, kvůli kterým jsme se o ní dlouho báli, no a teď tu zkrátka není z ničeho nic, ze dne na den.
Chodim taky do práce a na VŠ, kde na to čas od času zapomenu, za to se to na mě ale pak vyvalí ve vší síle večer.. Měla jsem jí moc ráda, i když jsme se občas hádaly, ale po tom co odešla, okoušim už jen nevýslovnou nicotu a věčnou bolest..
jinak se to asi ani říct nedá
Co ti prozatím můžu poradit, tak pokud se ti zdá, že by ti někdo alespoň (ve škole, v práci) mohl trochu pomoc, tak mu to řekni, ona to nebude úplně výhra, bolest podle mě zažívá každej sám, ale trochu se ti uleví..
Tereza
21. listopadu 2018
Milá Aduš,
určitě to je pro Vás velká rána, je mi to moc líto. Je potřeba se z toho vyplakat a svěřit se blízkým lidem. Já jsem přišla o bratra a moc mi pomohlo o tom s někým mluvit, nejlépe s někým, kdo něco podobného zažil. Vaše sestra určitě nechtěla, abyste se kvůli ní trápila. Zkuste žít naplno, i za ni. Uvidíte, že čas tu těžkou ránu alespoň částečně zhojí, a až přijde Váš čas, bude na Vás čekat, zase se uvidíte.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Aduš
  (kontaktovat autora příběhu)
6. prosince 2018
Ahoj, děkuji za krásnou odpověď.
Bohužel nenalézám odpovědi, nedocházím smíření a čím déle to je, tím více to bolí. Brečet už nemám sílu, všechny slzy už jsou pryč. A svěřit se? Když nejlepší přítelkyní byla moje sestra?? Je to hrozně těžký, v pátek jsem se sesypala ve škole na přednášce, minulý týden jsem propadla v pláč zase v obchoďáku... vidím ji všude, cítím.hi všude, její věci, fotky, vzpomínky...

In reply to by Anonym (neověřeno)

jaroslava
  (kontaktovat autora příběhu)
11. února 2019
dobry den,dnes na jaře to bude rok,co mi zemřel brácha.Nikdo Z nás nečekal,ze již se z nemocnice nevrátí a zemře na tamnější zápal plic.-Dostalo ho tam vice pacientů a dva zemřeli-bohuzel byl jedním z nich.Nevím sama,co se sebou chci vás podpořit at se držíte,ale samotné mi to někdy nejde.Nejvíce is vyčítám,že jsem se více nestarala a premlouvala jsem ho,at vydrzí v nemocnici,ze ho tam dají dohromady-měl diabetes rozházeny po chřipce.Já mám takové výčitky,jako kdybych se ho chtěla zbavit a tak dále-pořád es mi vrací,že jsem měla udělat něco jinak a ,ze ho měli jinam převézt,doktoři tam nebyli dobří a sestry take ne.Chodím na hrob a tam s ním povídám,omlouvám se mu a říkám,že jsem měla být lepší sestra,měla jsem mu dávat více najevo,že ho mám ráda.Občas mi pomůže,kdyz jsem sama a mluvím s ním,uz se mi o něm i zdálo-jednou osklivý sen a napodruhé mi bylo v tom snu moc hezky,byl zdráv a byl u mě.Chtěla bych vrátit čas-ale vím,že to tady všichni......pomáhají mi ještě léky,bez nich bych asi nemohla.....jít dál.Moje maminka je na tom zdravotně a psychicky z toho špatná a pořád se z toho nemůže vzpamatovat-coz se nám nikdy nestane,pořád čeká,že se brácha objeví-pro maminku-to nejhorší....bydleli jsme vedle sebe a já ho někdy vidím u okna,nevím,zda jsem blázen,ale již jsem slyšela i jeho kroky..a to mi pomáhá,myslím,že tu s námi je.Něco mezi nebem a zemí být musí.Tak moc bych mu toho chtěla říct....sice jsem Vás asi moc neuklidnila,spíse jsem si i já své bolavé srdce zde vylila-ale musíme doufat,že se s nimi uvidíme a že tu jsou-jinak bychom asi nemohli jít dál -moc s vámi cítím a držím vám palce Jaroslava