Renata
  (kontaktovat autora příběhu)
9. května 2021
Truchlení

Manžel zemřel na covid

25.3.2021 zemřel můj milovaný, úžasný manžel a táta našeho báječného, byť postiženého chlapečka na covid. A já jsem zoufalá. Ano, vím, že tu MUSÍM být a fungovat kvůli synovi a opravdu se moc snažím. Ale je to jen nucené a nešťastné. O čem teď můj život bude? Časem mi odejdou i mí skvělí rodiče, kteří se mi teď snaží pomoct, na vše se synem jsem sama, a hlavně jsem příšerně osamělá a manžel mi tolik, tolik chybí. Kvůli pitomému covidu jsme se nemohli ani pořádně rozloučit, dovolili mi přijít až poslední den (večer pak zemřel), byl v umělém spánku a asi mě ani nevnímal. Snažila jsem se omluvit za všechny chyby, kterých jsem se dopustila a říct mu, že jestli je alespoň malinká šance (lékaři říkali, že ne), ať zabojuje a jestli ne, že pochopím, že už musí odejít. Když jsem pak večer doma vyčerpáním usnula, zemřel. Teď tápu i o tom, co je s ním. Je opravdu u Boha? Nebo v nějaké nicotě? Setkám se s ním? Bude mi někdy lépe? A kdy? Bojím se i blednutí vzpomínek. Strašně, tak strašně tu chybí. Renata

71 člověk vyjádřil účast.
Kamila
14. listopadu 2021
Kolik z vás co se tu tak strašné bojíte a trapite zemřete maso? To co vás potkali je daň za zmařené vás neuctyhodne životy zvířaty které jste sežrali pro svoji chuť. Nikdy vám nebude líp a ani si to nesazloizize. Cjcipneze všichni, co na úkor své chuti připravujete bezbranné. Aspon teď zlomkem víte jak jim je amen jejich dusi
Kamila
  (kontaktovat autora příběhu)
14. listopadu 2021
Chápu a cítím Vaší extrémní bolest. Ale. Vy zde máte své poslání, své DÍTĚ. Ať už si pro Vás ten bezcitný osud připravil cokoli, dychejte, žijte, pro tu malou lásku co máte. Netuším, zda se někdy shledate, netuším, zda po smrti něco ,,je,,.ale děťátko je Váš život teď a tady, proto ho milujte a městě poselství od tatinka. Hodně sil♥️♥️♥️

In reply to by Anonym (neověřeno)

Renata
  (kontaktovat autora příběhu)
14. listopadu 2021
Dekuju, Kamilo, snazim se. Teda doufam.
Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
6. září 2021
Dobry den pani Renato neda mi vam nenapsat a nezeptat se vas jestli se vam podarilo byť jenom malicko najit unik z toho zleho snu ktery vas potkal,casto na vas myslim ,protoze ja jsem bohuzel za ctyri mesice bez 4 dnu,zatim nenasla jediny zpusob a smysl pochopit ze to co potkalo me stejne jako vas a samozrejme i hodne ostatnich z teto diskuze by melo vest s odstupem casu ke zmirneni bolesti a smutku ,me se to bohuzel nedari ,nekdy mam stavy kdy to nezvladam temer vubec a jsem na uplnem zacatku....mam pocit ze nezvladam psychicky ani fyzicky,snazim se vsugerovat myslenku ze nejsem sama,a snazim se zamyslet nad tim jak tezke to musi byt pro Vas a vaseho chlapecka.....
Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
19. června 2021
Paní Renatko, už jsem delší dobu nezaznamenala, že by jste sem napsala, jak se vám daří. Často si na vás a vašeho chlapečka se smutkem vzpomenu. Předpokládám že o moc lepší to ještě nebude, pokud jste na tom podobně jako já...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Renata
  (kontaktovat autora příběhu)
20. června 2021
Světluško,
děkuju, že na nás myslíte. No, není to dobré. Asi týden po manželově smrti jsem se psychoterapeut. sestry v nemocnici ptala, kdy mne přejde to nejhorší (stálý pláč, ty nejhorší myšlenky). Úplně jí rozumím v tom, že se jí do odpovědi moc nechtělo - je to hodně individuální. Ale jako tu horní hranici dala 12 týdnů. Tak můžu íct, že tak to tedy nemám. Před synem se jakž takž snažím, ale večery probrečím. Tak moc bych chtěla alespoň nějaké znamení (od Boha, manželovy duše, sama nevím), že to byl nějaký plán, kterému zatím nerozumím, že to tak má být a že se zase sejdeme. Já to vydržím, musím syna dovést co nejdále, i když vím, že jeho osudem jako autisty bude po mé smrti nějaký ústav, ale musí mít ten život se mnou co nejlepší. Ale manžel tu tolik, tolik, chybí! Dnes mi jde hrozně na nervy televize. Každý moderátor vykřikuje, jak má každé dítě poděkovat svému tatínkovi ke Dni otců. To máme jako křičet z okna??? Jak rádi bychom ho teď objali. Ale Vy mi určitě rozumíte. A jak se daří Vám? Budu ráda za zprávu o jakémkoli zlepšení, vidím v tom - sobecky - naději i pro sebe. Ne že bych neměla kamarádky, ale když prostě neprošly touhle zkušeností, raději s nimi o tom ani nemluvím. Je to nějak takové jalové. Hezký večer, Renata

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
20. června 2021
Renatko jsem moc ráda že jste se ozvala. Musí být strašně náročné starat se o syna tak, aby moc nevnímal, že se něco děje. Horní hranice 12 týdnů mi přijde strašně krátká, obzvlášť když máte pro sebe čas jen po večerech.
Na znamení také čekám, možná žádné nepřijde, možná ho zatim nevidim. Ale stále doufám.
Já mam za sebou dnešním dnem 10 týdnů. Manžel mi strašně moc chybí, začínám být vyčerpaná, otupělá. Už nebrečím nonstop, jen několikrát denně, a je mi jedno kde. Když to přijde tak klidně i v tramvaji. Je mi to jedno, co si kdo myslí. Možná je to posun k lepšímu, možná je to tou únavou.
A máte pravdu, kdo zo neprožil, nemůže to pochopit i kdyby 100x chtěl.
Doufám že vam brzo bude líp. Světlana
Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
10. května 2021
Jak já Vám rozumím. Manžel mi umřel přesně měsíc před 64 narozeninami, které by slavil zítra. Je to teprve měsíc a mě se zdá, že je to věčnost. Všichni říkají, že to přejde, asi mají pravdu. Zvládli to jiní, tak to zvládneme pravděpodobně taky, ale je to tak strašně těžké a vyčerpávající. Ta samota, smutek, prázdno...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Renata
  (kontaktovat autora příběhu)
10. května 2021
Ano, presne, jak pisete, zda se to byt vecnost. A ano, nejak to snad zvladneme. Ale porad mam v hlave to proc, hodni lide, tatove od rodin, tak to prece nema byt. Nejde jen o tizi zivota, chci se s nim delit i o to hezke, co se mi prihodi, slysim neco, co vim, ze by ocenil.... a najednou neni, komu to rict. Je mi hrozne smutno.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
10. května 2021
Taky se pořád dokola ptám proč. Začala jsem psát, možná sobě, možná jemu. Všechno co mě napadá. Zatím to moc nepomáhá, ale na chvilku se mi aspoň vždycky uleví. Ale jen na chviličku. Je to hodně těžký a úleva v nedohlednu. Cítím se strašně unavená, ale to jistě znáte sama. A svět venku se chová, jako by se nic nestalo.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Renata
  (kontaktovat autora příběhu)
14. května 2021
Psaní je prý výborná terapie! Já mám v plánu napsat manželovi dopis s sebou "tam". Budeme teprve ukládat urnu do hrobu (jak jsme jaksi nikdo nepředpokládal úmrtí vzhledem k věku, teprve jsme kupovali místo a nechávali dělat pomník, takže ukládání má zpoždění po kremaci) a chci mu tam dát anděla, kterého vyrobil syn, a sama mu přidat dopis. Není to blbé? Vím, že to má jen symbolický význam, ale mně by to asi udělalo radost a aspoň by se mi tam nezdál tak sám, bude tam jako první a jediný umístěný. I když věřím tomu, že duše už je úplně jinde. A Vám k tomu psaní jen fandím. Pokud jde o ty narozeniny, to prý je jeden z nejhorších momentů, tak alespoň je dobře, že už je to za Vámi (byť se jich tedy Váš muž nedožil). Mě to teprve čeká. Renata

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
14. května 2021
Já mám sešit na stolku a píšu několikrát denně. Ráno mi to pomáhá odhodlat se jít do práce. Večer zase jít spát. Možná to pomáhá, nevím, ale rozhodně to neublíží. Je to celé zmáčené slzami. Píšu všechno co se mi honí hlavou. Postupně si vybavuju poslední společné dny. Mám všechno jako v mlze, tak alespoň snad nic nezapomenu, když se mi to vybavuje zpětně. A napsat manželovi dopis není blbé, naopak, je to skvělý nápad. Já se moc snažím věřit, že je se mnou a chrání mě. Asi se i zlobí jak to nezvládám. A urnu mám doma. Nechtěla jsem ho nechat někde ve skladu. Bála jsem se toho, ale jsem ráda, že se zase vrátil domů. Budu muset sehnat kolumbarium pro dva, aby tam na mě počkal, ale zatím na to nemám sílu. Popravdě, uplynul měsíc a mě je nějak hůř.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
15. května 2021
Je mi to tak strasne lito az dnes jsem nasla vas pribeh zaujata vlastni bolesti mam stejne pocity ze musim psat tolik bych mu toho chtela rict tolik nu toho chci napsat tolik tolik mi chybi od prvniho dne po pomalem procitnuti ze soku prichazi daleko hlubsi bolest a zoufalstvi beznadej, neschopnost,cokoliv udelat, mam tu nase a jim milovane dva civavi kluky, zoufale ho hledaji cekaji upenlive na me koukaji kdy rekne vsechno pri starem, vozil me s nimi do prace jezdil s nimi pro me do prace, v sobotu v nedeli jsme vzdy ve 12 jezdili ns dlouhe venceni s rikali si vse dulezite, kazde rano me budil do prace, byk to krasny urostly,silny,chlap nikdy nestonal k lekarum nechodil to se mo stalo osudnym pri namahave drine si zpusobil vnitrni zraneni plice rikal ze ma jen namozena zada zemrel zbytecne uprostred zivota vedel jak strasne moc je pro nas dulezity a nepostradatelny vedel jak moc ho potrebujeme ze je pro nas vsim...tolik to boli....

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
15. května 2021
Máte pravdu, misto aby ta bolest ustupovala, zdá se nějak větší. Ta prázdnota děsí. Také každý den vyjdu z práce a hledám, kde na mě čeká . Ale nečeká, už nikdy čekat nebude. Nevím jak to zvládnou jiní, nějak to jít asi musí , ale mě to nejde. Máte aspoň pejsky, tak nejste doma úplně sama. To trápení nemá konce, všechno je vzhůru nohama. Svět se úplně změnil, už to není hezký misto k žití, ale spíš peklo. Nevím jak vy, ale já se strašně bojím každého dalšího rána. Další zbytečný den plný smutku a trápení. Nevim, nedává mi to žádný smysl.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Renata
  (kontaktovat autora příběhu)
15. května 2021
Ano, ja uz rana nemam rada, bojim se jich uz vecer predem. Je to jako bych jen odskrtavala seznam povinnosti, ale tajne si rikam, PROC zase dalsi den? Stejne bude smutnej, bude bez nej, uz jsem prestala doufat, ze to s kazdym dnem bude o kousek lepsi. Neni. Ale nechci se rouhat, pro syna se budu snazit, ale cele je to umele, bez radosti... Renata

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
15. května 2021
Pani Renatko, máte to o hodně těžší, musíte se starat o syna, a asi to vůbec není jednoduchý, jestli jsem to dobře pochopila. Na druhou stranu má vás život smysl.. Syn vám nakonec snad pomůže se s tim nějak vyrovnat. Ale chápu, že musíte být příšerně unavená. Obdivuju vás, já mám syny už dospělý, nemusim se o nikoho starat a taky jsem vyčerpaná a zlomená. Trochu mi pomáhá tahle diskuse, ale ta samota je strašná, možná nejstrašnější, než když se musíte o někoho starat.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Renata
  (kontaktovat autora příběhu)
16. května 2021
Jenze me ta ztrata jeste nejakym zpusobem paralyzovala ci jak to rict. Vzdycky jsem byla docela ciperna, svizna, uklizeci typ a vecer jsem mela radost, co vse se mi za den povedlo. A ted? Navenek musim pusobit urcite line, jen se nekde choulim, vse je pro me problem, nic se mi nejen nechce, ale ani nejak delat opravdu nemuzu. Nabarvit si vlasy? Jindy otazka 20 minut. A ted, proc, nechci se na sebe divat do zrcadla, nechci nic. R.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
16. května 2021
Renatko to je pravděpodobně normální, mám to úplně stejně. Taky nechci vůbec nic. Do všeho se musím nutit. Nejradši bych jen spala a nevěděla o světě. Všichni říkají že to chce čas. Ale kolik času a proč vlastně? Nic nedává smysl. Proč vařit, uklízet, barvit si vlasy? Když je najednou všude tolik prázdno. A jestli to vypadá že jsze líná, tak ať to tak vypadá. Vždyť je to jedno.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
24. května 2021
Mame to vsechny tak podobne, bolest, smutek, zoufalstvi, beznadej, prazdnota , samota, pisete rok a pul mozna co bude potom, stale to same, obcas si prectu vdovyvdovam, nektere zeny se nevyrovnali s odchodem partnera po 11 letech, ano kvuli detem a vnoucatum prezivaji aby jim neublizily, nekdo mi rekl nazor ze je o tom jak si to v hlave nastavim....moje srdicko na hlavu kasle....milovala jsem ho srdcem ne rozumem....

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
20. května 2021
Je mi to uprimne a moc lito jsem na tom stejne jindy absolutne upravene choulostivy pedant na poradek,
ted je mi to uplne jedno nejsem schopna 10 po smrti manzela umyt si vlasy, necesu se, vykoupat je nadlidsky vykon, mam problem uvarit si caj, snist dva namocene suchary, v pondeli bych se po dvou tydnech chtela vratit do prace ktera je fyzicky velmi narocna, do prace z prace me manzel vozil, a predstava ze se na me budu u auta,usmivat jako to bylo kazdy den me nici a mam strach ze to nezvladnu.Uz se nebudu tesit na patek odpoledne az skonci prace a mi spolu budeme cely vikend, ted se bojim te samoty a prazdnoty, bojim se kazde rano opustit dva male pejsky ktere nade vse miloval a oni jeho.Byl skoro cely den s nim.Taky jim strasne chybi dnes jsem s nimi absolvovala drapky trhalo mi to srdce protoze vzdy tam s nimi jezdil on, rada bych vam poprala najdete silu, ale vim ze js ji taky nenachazim, nefunguju, ve vasem pripade kdy mate maleho chlapecka musi byt bolest dvojnasobna,,urcite na vas myslim stejne jako na vsechny,ostatni zeny se stejnym osudem denne jsem na techto strankach, moc mi to pomaha...rady znamych neposloucham protoze oni nevedi, nevedi protoze neprozili....neznaji tu bolest ktera je skryta hluboko uvnitr...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Renata
  (kontaktovat autora příběhu)
21. května 2021
Ano, moc a moc to chapu. Tak jako ta, co proziva to same. Prace je misto pomoci spis komplikaci, manzela vidim porad ve vsem a vsude. To neni, ze bych chtela zapominat, to ne, ani nahodou, ale ze neni mozne ani navenek bezne fungovat. Presne jste vyjadrila moje pocity s temi lidmi venku, maji sve zivoty, jim se nic nestalo, zivot jde dal. A uvnitr mne vsechno rve a krouti se a jen zadrzuju slzy.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
21. května 2021
Máte pravdu, Renato, uvnitř je člověku příšerně, já už slzy ani neskrývám. Brečím v práci, v tramvaji, na ulici, nejvíc doma - tam i hodně nahlas. Pokaždé, když přijdu domů, zhroutím se. Ale k těm lidem venku, nevíme, kdo z nich má stejné trápení. Možná jsme se potkaly i my dvě, jen o tom prostě nevíme. Možná si ani všimneme, že někdo potají nenápadně utírá slzy. Nevím, jestli to někdy bude mít konec, říká se, že ano, ale popravdě tomu teď ještě nejsem schopná uvěřit. Tak strašně mi chybí, jen ten, kdo to prožil, pochopí. Ostatní litují, povzbudí nějakou frází, možná jsme to dělaly také - nevím, nevzpomenu si. Ale my už teď víme, že žádná slova ten smutek nezaženou. Máme ho pod kůží, s ním jdeme spát a s ním se budíme. Ta hrůza ráno, že začíná další den bez naděje a bez radosti, opuštěně .... je to chvílema k nevydržení.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Renata
  (kontaktovat autora příběhu)
21. května 2021
Vy jste bud carovna, ze umite cist myslenky, nebo se myslenky cerstve ovdovelych tak vzacne shoduji. Ano, PRY to casem bude lepsi. Vcera to byly 2 mesice od jeho smrti a lepsi to neni. Na jednom americkem webu jsem si precetla, ze kdyz laska casem roste, kde je receno, proc by tohle nemelo platit i o smutku? Mela jsem telef. konzultaci s psycholozkou, zaplatila jsem si to, a ta mi uprimne rekla, at pocitam s rokem a pul smutku. To je ale k zblazneni. Chci se odreagovat, pustim TV a tam detektivka z Vidne. Byla jsem tam na vylete s muzem, takze zase vzpominky a plac, to proste jinak nejde. Moc na Vas myslim, drzme se navzajem.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
21. května 2021
Kéž bych uměla čarovat. To by nám všem tady hned bylo veselo. Rok a půl, to je šílená doba. V neděli to bude neuvěřitelných dlouhých a zoufalých 6 týdnů, co mě Stanďulka opustil. Rok a půl to snad ani nejde vydržet. Tyhle stránky mi strašně moc pomáhají, jinak bych už měla pocit, že jsem se zbláznila. Tady vidím, že zoufalstvi nás poznamenává velmi podobně. Přijdu domů, dám pusu urně, zapálim svíčku, sedím a koukám. Brečím a píšu co mě napadne do sešitu. Jdu spát, rano vstanu, dám pusu urně, zlobím se, že zase nic nezařídil, takže jsem se zase vzbudila. Zapálim svíčku, píšu, dám pusu urně, jdu do práce... a tak stále dokola. Rok a půl to prostě nevydržím. Měly bychom se asi vic snažit, ale já nevím jak.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Paja
  (kontaktovat autora příběhu)
17. května 2021
Paní Světlano, váš dopis mě vrátil o 3 roky zpět, přesně tak jsem
se cítila já a chtěla se ze všeho vypsat. Věřím dodnes, že je manžel nablízku,
prosím ho o pomoc, radu a věřte, že se objeví nějaké znamení nebo najdu
hledanou věc na místě, kam jsem ji snad ani nemohla dát. Měsíc je krátká doba, já
jsem nebyla schopná ani dojít sama nakoupit, chodila se mnou kamarádka. Chtěla jsem
jen napsat, že vypsat se z bolesti pomáhá, neubližuje nikomu a ani nikoho svojí
bolestí nezatěžujete. Pája

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
17. května 2021
Děkuji za podporu, paní Pájo, ale zatím nemám moc dojem, že by to pomáhalo. Naopak, cítím se stále hůř, jakoby mi to teprve začalo docházet. Ta konečnost všeho, přijde mi to úplně neskutečné, jako špatný sen.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
15. května 2021
Je mi vas strasne lito o to vic ze mate maleho chlapecka, smrt je nemilosrdna a kruta z nas zen dela zlomene a z bolestne ztrany bezmocne na same dno si sahnouci vdovy prozivam stejnou bolest prosim drzte se a hlavne se opatrujte, ja myslim ze to nepreboli nikdy a nikdy je ze svych srdci nevymazeme

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
20. května 2021
Pani Svetlano i ja jsem zoufala z toho ze svet se chova jako by se nic nestalo, oni nevi jakou prozivame bolest, jsou bezstarostni.....urcite to tak neni , jen ja si v chumlu prochazejich lidi pripadam ztracena a zoufala o to vic ten smutek prozivam, kazdy rika jdi mezi lidi ulevi se ti.....ne je to horsi....dnes jsem se chtela domluvit ohledne sveho navratu v pondeli do prace, mam obavy jestli to vubec zvladnu, pozadala jsem o moznost 2 dnu prijit misto ve 4.30 v 7 hodin musim se dopravit mhd, celou trasu stejnou cestou co me vozil manzel, po vete meho sefa hod se do pohody vyjimecne jeste v pondeli to tady zvladnem do 7 hod.zvladnem, jsem zustala paralyzovana, hod se do pohody jako ze se treba vracim z dovolene, zkomplikovala jsem jim provoz, paneboze jak ja bych si prala aby to bylo stejne jako pred par dny....nemuzu asi zadat od nikoho vyjimky jen trosicku pochopeni, muj smutek se tim nasobi a jsem bezradna, je u me stale sestra jsem ji vdecna ale vim ze ji to se mnou nebavi a ze se tesi az to skonci, vsechny chapu jen jsem chtela aby trosku pochopili ze se s tim,teprve budu snad mozna naucit zit ale nikdo mi sakra nerekne jak....boli to az me to dusi....

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
21. května 2021
Milá Hanny, vaše řádky se mi čtou velice těžko. Také vnímám veselý svět okolo sebe jako skoro nepřátelský, ale jak správně řekla jedna moje kolegyně, ani já nemám napsáno na čele, co mě potkalo. Nevíme, co ti lidé na ulici mají za problémy, možná jsou mezi nimi i ti, co právě prožívají to samé co my.
Reakce vašeho šéfa, abyste se hodila do klidu znamená jen to, že buď neví, co má říct, nebo je naprostý ignorant. Jestli se na to jít do práce vůbec necítíte, zkuste se domluvit s praktickým lékařem, určitě vám vystaví neschopenku. Z vlastní zkušenosti ale můžu říct, že mi nakonec návrat do práce trochu pomohl, i když jsme taky měla pocit, že to nezvládnu. Práce znamená nejen to, že jste mezi lidmi, ale i to, že jsem mohla poslední Stanďulkův příběh převyprávět těm, kteří ho znali, a to ne všem najednou, ale jednotlivě, takže jsem se z toho aspoň trochu vypovídala. Někdo mě povzbuzoval, někdo se mnou plakal, někdo také zavzpomínal na svoje trápení. Nejvíc pomohli ti, kteří mají podobnou zkušenost za sebou již delší dobu. Ti jen tiše poslouchali a chápali, o čem mluvím. Chci tím říct, že návrat mezi lidi rozhodně nezmenší bolest, ale poznáte, že ne všem je to, co vás potkalo lhostejné, že jsou v tom světě venku i lidé, kterým to není jedno.
Máte štěstí, že je u vás sestra, že nejste doma sama. Můj mladší syn mě chtěl hned v ten šílený den nastěhovat na nějakou dobu k sobě. Odmítla jsem to. Věděla jsem, že pokud jednou odejdu, už se nebudu moct vrátit. A ani jsem nechtěla, aby tam se mnou zůstal. Nevím, jestli jsem to udělala správně, vlastně teď nic nevím, ale i vy budete muset jednou sestru poslat pryč. Tuhle hrůzu si nakonec musíme každá prožít sama, nikdo nám v tom nemůže pomoct. Myslím, že čím dřív to uděláte, tím lépe. Nečekejte, prosím, na to, až vám sama řekne, že odchází. Myslím, že se budete se obě cítit mnohem líp, když to rozhodnutí uděláte vy.
Nakonec chci říct, že vás chápu a myslím na vás. Všichni tady máme stejné trápení, stejné pocity, a pokud to tu nechceme úplně vzdát, prostě to nějak musíme překonat. Ale jak, to opravdu nevím. Světlana

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
22. května 2021
Mila pani Svetlano ani nevite jak jsem vam vdecna za vase odpovedi a radky, citim se silneji sice jen na malickou chvilku ale i za tu chvilicku jsem vdecna ,jit do prace je me rozhodnuti vim ze je nutne byt chvili mezi lidmi a zamestnat myslenky necim jinym a ano vim jsem na to sama,a zalezi jen na me....take jsem od prvni chvile co jsem zustala sama odmitla jit kamkoliv a s kymkoliv chtela jsem byt sama v nasem....do rana jsem sedela v kresle s telefonem v ruce a divala se na misto kde jeste pred par hodinami sedel a cekala bez hnuti na rozedneni s promitala si vterinu po vterine.Rikam si jestli jsem nemela nektere veci v tu chvili udelat jinak.Neplakala jsem, brnelo me cele telo a nemohla jsem dychat od toho dne mivam stejne pocity nekolikrat denne.Hlava mi rika co musim ale telo neposloucha.....jsem unavena , vycerpana a nemuzu spat, porad ho prosim at se mi vrati....vim ze nevrati a ta skutecnost ze uz vsechny vanoce, narozeniny, dulezite dny budu sama bez nej....bojim se vecera, noci, dalsiho dne, bojim se zivota bez nej....bojim se protoze jsem s nim byla tolik let kazdy den.....promitam si nas zivot....najednou si prijdu strasne stara a ztracena.....stejne jako sobe preju tolik potrebnou silu k prekonani te velike bolesti.....myslim na vas a na vsechny na techto strankach......

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
22. května 2021
Milá Hanny, také ještě nespim, je mi smutno stejně jako vám. Také se bojím toho co přijde. Neumím žít sama, nikdy jsem sama nebyla. Pořád myslim na to, kolik zoufalych let mě ještě čeká. Bylo by tak jednoduché to trápení ukončit, ale to nejde. Máme děti a obě už i vnuky. Těm to nemůžeme udělat a tak nezbývá, než to nějak vydržet. Myslím že jste udělala všechno správné. Myslím že v kritických chvílích člověk reaguje instinktivně a instinkt je vždy správný. Držela jste manžela za ruku, byla jste s ním v tu důležitou chvíli. I my jsme měli to velké štěstí a byli jsme spolu. Mě to uklidňuje, nebyl v té chvili sám nebo mezi cizími. Považuju to za velký dar osudu, protože ne každý má to štěstí. Necítím proto žádné výčitky k sobě a ani ke Stanďulkovi, protože vím, že kdyby mohl, byl by se mnou. Osud, ať už si za tím označením představujeme cokoliv, je zlomyslnej parchant, který si s jen tak pro zábavu hraje. A na osud se zlobím, moc se zlobím. Tolik bolesti tady denně čtu, a to je tu jen zlomek z nás. Tolik lidí denně umírá. Po každém z nich zůstává zoufalá rodina. Tak toho osudu se já už nebojím, naopak, čekám az prijde, podívám se mu zpřima do očí a neuhnu pohledem. Chci tím říct, že se nesmíme nechat úplně zlomit, protože to se od nás pravděpodobně chce. Proč jinak by si bral děti, rodiče, partnery v plné síle? Jak to překonat nevím, ale jestli nás to zlomí, tak bude mít ten hnusnej zlej osud radost, a to teda já mu rozhodně dopřát nechci. Když to po sobě čtu, začínám mit pocit, že už blázním, ale mazat to nebudu. Myslím nejen na vás Hanny, Světlana
Petra
  (kontaktovat autora příběhu)
9. května 2021
Upřímnou soustrast paní Renato,vim moc dobře jak se cítíte, v březnu mi také zemřel manzel na covid, bylo muv44xket a zhroutil se mi svět,fungují ani nevím jak ,všichni nám říkají chce to čas ano vím,ale.....když přijdu domu z práce a nikdo tu není je to hrozny pocit,melibjsme krasne manželství byly jsme spolu 27vlet to jen tak nepreboli.Mate synka pro něj musíte každý den fungovat,ja uz mam děti velké. Paní Renata držte se a buďte silná ja se take moc snazim.Klidne si můžeme psát na emailu pokud budete chtít. Petra

In reply to by Anonym (neověřeno)

Renata
  (kontaktovat autora příběhu)
9. května 2021
Petruško, moc děkuju. Všichni mluví o tom, že to chce čas a já tomu rozumím, je to určitě pravda. Každý den se budím s tím, že už se snad kousek posunu, že už bude lépe. Ale ono není. Je 6 týdnů opravdu tak málo? Jak dlouho ještě budu brečet při každé vzpomínce? Mám brát prášky? Setkám se s ním ještě někdy? Váš manžel byl ještě mladší, to je hrůza. Mám strašný vztek na všechny popírače či zesměšňovače covidu. Renata

In reply to by Anonym (neověřeno)

Alena
  (kontaktovat autora příběhu)
13. května 2021
Dobrý večer, jen vám chci napsat, ze už je to měsíc a půl Vo mi zemřela Mamka také na covid. Byl to můj nejhorší den, vůbec jsem nevěřila, ze se muže stát pravé moji mamince. Koupila jsem si bylinky v podobě tabletek proti úzkosti, seženete v lékárně. Já už teď o smrti maminky mužů mluvit, ale taky mě obcas přepadne velký smutek a pláč. Patří to k truchleni. Nesmírně prožívam všechny příběhy, které tu jsou a přemýšlím, proč se to v téhle době děje. Takovým mladým lidem.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Renata
  (kontaktovat autora příběhu)
14. května 2021
Alen,
právě mamka je ten člověk, který mi po smrti manžela nejvíc pomáhá. A jehož budoucí smrti se taky nejvíc bojím. To si člověk může stokrát říkat, jak je to přirozené, je to o jednu generaci výš, ale my mezi sebou máme silné pouto a teď po manželově smrti je ona pro mne znamená moc (ale bylo to tak i předtím). Takže Vám moc a moc rozumím. Tím spíš, že Vám maminka odešla takhle náhle, tou pitomou nemocí. Stihly jste se alespoň nějak rozloučit? To mi s manželem hodně chybí. Nevím, zda to moje chrlení vět v poslední den jeho života (dřív jsem tam nesměla, vlastně ani ten den, ale doktorka se smilovala) v době, kdy byl v umělém spánku, k němu nějak proniklo. Je dobře, že o tom můžete mluvit, nic v sobě neduste, odnesla byste to vlastním zdravím! Renata

In reply to by Anonym (neověřeno)

Alca
  (kontaktovat autora příběhu)
14. května 2021
Renata, říká se, ze když Jsou lidé umělém spánku slyší všechno co se kolem mě děje takže vás určitě slyšel. Já jsem bohužel tu možnost neměla a doteď si vyčítám že jsem víc netlačila na na doktory aby mě k Mamce pustili. Také jsem se trochu baľa abych se tam nenakazila a nepřinesla covid domů. Strašně mě mrzí že jsem s mamkou poslední chvíli nebyla. 4 dny ji probouzeli z umělého spánku nepodařilo se, teď si vyčítám že kdybych tam za ní šla že by to třeba pomohlo. Teď už je to jedno. Ty výčitky tady budou asi pořad.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
14. května 2021
Mě pomáhala poslednich 12 dni Cesta domů. Hned při první návštěvě jsem se rozhodla, že jim budu bezvýhradně věřit. A oni tvrdí, že do poslední chvíle člověk slyší a vnímá doteky, a to i ve stavu, kdy se to zdá takřka nemožné. Musim potvrdit, že to opravdu funguje. Poslední 3 dny jsem fakt poznala, že je to pravda. Z výrazu obličeje, zklidnění dechu.... takže pokud je to možné, doporučuji říct všechno, co by být řečeno mělo. V téhle šílené době ale ne všichni mají to štěstí v neštěstí, a mohou se alespoň rozloučit.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
15. května 2021
Ja to nestihla byla to necekana dle lekaru okamzita smrt zemrel mi v naruci ale to jsem pochopila pozdeji snazila jsem se mu pomoci ale on uz nebyl zpetne si ten okamzik vybavuji, je to k zesileni...porad jsem doufala ze mu jeste pomuzou ze mi ho zachrani...nm

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
15. května 2021
Zase si na druhou stranu můžete říkat, že si ani neuvědomil, že je konec. Jak strašně náročné je smířit se s blížícím koncem se můžeme jen dohadovat. Nakonec to končí stejně. Jim už je dobře, to my musíme najít cestu jak dál. Z těch příběhů tady člověk vidí, že v tom není sám, ale úleva to moc není. Tolik smutku a beznaděje. Kéž by to už skončilo.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
15. května 2021
Zase si na druhou stranu můžete říkat, že si ani neuvědomil, že je konec. Jak strašně náročné je smířit se s blížícím koncem se můžeme jen dohadovat. Nakonec to končí stejně. Jim už je dobře, to my musíme najít cestu jak dál. Z těch příběhů tady člověk vidí, že v tom není sám, ale úleva to moc není. Tolik smutku a beznaděje. Kéž by to už skončilo.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Renata
  (kontaktovat autora příběhu)
15. května 2021
Hanny, pri vsi te silenosti situace, ktere je mi vazne moc lito, jste s muzem byla skutecne do te uplne posledni chvilky, to je alespon snad malinka utecha - nebyl v te tezke chvili sam nebo jen s cizimi. To je prece strasne dulezite! Renata

In reply to by Anonym (neověřeno)

Renata
  (kontaktovat autora příběhu)
15. května 2021
Hanny, pri vsi te silenosti situace, ktere je mi vazne moc lito, jste s muzem byla skutecne do te uplne posledni chvilky, to je alespon snad malinka utecha - nebyl v te tezke chvili sam nebo jen s cizimi. To je prece strasne dulezite! Renata

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
20. května 2021
Urcite mate pravdu nezemrel s cizimi, byli jsme spolu drzela jsem ho a prosila at to zvladne, dle lekaru byla smrt velmi rychla kdy si pry nestacil nic uvedomit, ja ani nevim jestli to tak presne bylo , vsechno mam jako v mlze vybavuji si vterinovy okamzit zvlastni zachvev nebo vzdych a pak byl jakoby uplne bez sily potom dlouhe ozivovani a pak nic....

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
15. května 2021
Soucitim s vami prozivam stejne krutou bolest vim jak se citite, kdo nezazije nepochopi muka ze ztraty milovaneho partnera, hodne sily , opatrujte se