Míla
7. září 2015
Truchlení

Když Osud poručí...

Bolest jiných nám pomáhá lépe snášet tu naši. Snad i tento můj příběh pomůže někomu dalšímu v hojení ran na srdci i na duši. Všem s podobnými životními příběhy přeji hodně sil! Kdo nezažije, ten nepochopí...

Je mi 23 let a budou to dva měsíce, co mi tragicky zahynul tatínek. Automobilová nehoda, já přežila, tatínek ne... Při mně stáli všichni svatí, jen na tatínka tam nějak zapomněli!

Ten den seděl tatínek za volantem kvůli mně. Dálkově studuji VŠ a on si strašně přál, aby mě na mou poslední zkoušku mohl vézt. Dobří lidé by neměli umírat. Ne tak brzy a ne při dobrých skutcích..

Život se mi obrátil naruby. Každý den pro něj pláču! Čekám, že jednoho dne zase vejde do dveří a všechno bude jako dřív. Často mívám stavy, kdy je mi úplně všechno jedno a lituji, že jsem tam nezůstala taky. Dochází mi, že jsem od něj dostala druhý život, jen zatím stále nevím, co s ním dál. Dívám se do očí všech, co ho milovali a tiše je prosím o odpuštění...

Mezi mnou a tatínkem byl mimořádně krásný vztah. Proč se to muselo stát?! Už mě neuvidí dostudovat, nepovede mě k oltáři, nepochová moje děti, nezestárne s mojí maminkou... Už nedostanu šanci říct mu: "Tati, děkuju!!!" a už mu nikdy nepovím, co pro mě znamená a jak moc si ho za všechno vážím... Tak moc mi chybí!!

Odešel dobrý člověk, kéž by se za něj narodilo aspoň pět takových!

451 člověk vyjádřil účast.
Mirka mamkam@email.cz
18. září 2006
I mě zemřel syn, jsou to 3 měsíce pořád to hrozně bolí, měla jsem jen jeho, nevím jak žít dál, všechno ztratilo smysl. Snažím se aspoň kvůli příbuzným a příteli,které jeho ztráta taky moc bolí. Byl to tak hodný syn a tolik moc mi chybí. Když jsem dřív četla o takové tragédii, říkala jsem si , to je hrůza. Nemůžu tomu uvěřit, že tu není, říkám si že odjel, že není možné aby se to stalo. Tolik to bolí, snad zvládnu žít dál..
Petr
3. prosince 2005
Slečno Mílo,
i u Vašeho tatínka byl v tu chvíli anděl strážný. Mylné je myslet si, že Váš andílek se snažil a jeho ne. Vždyť právě on převedl Vašeho otce do věčnosti k našemu nebeskému Otci. Neplačte a radujte se, že tatínek je již na věčnosti. Je s Vámi i nadále a věřte, že myní ucítíte jeho blízkost ještě intenzivněji než kdykoli jindy. Vzpomínejte na tatínka v modlitbě a proste Pána, ať je jméno jeho i Vaše zapsáno v knize Života. S přáním pokoje Petr
L.L.
17. listopadu 2005
Je to 5 měsíců, co odešel nejlepší muž mého života. Odešel mi manžel a mé desetileté dceři skvělý táta. Statečně bojujeme... V jeho písemnostech jsem našla tento text, kterým se kdysi on loučil se svým přítelem. Ta slova mi pomohla. Třeba pomůžou i dalším smutným, plačícím...
"Neplačte! Ač moje tělo se vrátí zpět do těla velké Gaie, nezemřel jsem. Budu stále žít ve vašich srdcích, vzpomínkách a představách, ve vaší lásce, která je neutuchající. Když budete chtít, zahlédnete mě v odlescích oblohy na vodní hladině, v dešti, v hudbě, v kamenech, stromech, v krajině, v lidech, v radosti, v kráse; i ve víně; ve všem, co jsem kdy miloval.
Veselte se, neboť jsem se vrátil na místo, po kterém všichni kdesi v hlubinách duše toužíme, kde jsme byli nekonečně dlouho před svým narozením a kam se každý nakonec zase vrátí. Zanechal jsem vám zde pozemskou část sebe, tu část, která, pokud v ní spatřujeme základní smysl, jen ztěžuje umírání. Zanechal jsem vám zde vše své pozemské, aby má touha mohla svobodně odejít ke kráse, v denní Apollónově říši nedosažitelné a aby se má duše mohla spojit se svoji podstatou.
To vše, co jsem zde zanechal, nechť je vám v životě k radosti a užitku.
A netruchlete, protože to, čím jsme navždy a stále spojeni, je krása a láska. Obojí proniká hranicemi říší živých a mrtvých, obojí způsobuje, že budu s vámi navždy spjat."
Míla
14. listopadu 2005
Je mi to moc líto, paní Zdeňko... Jen věřím, že máte pro koho dál žít a s kým se dál radovat. Já sama se teď na to snažím přijít, proč a hlavně jak dál žít. Nejradši bych všechno smazala a začala znovu... Jinak a líp. Jen kdyby tak v životě existovalo tlačítko DELETE nebo ESC...

Řekněte mi, dá se vůbec s takovou ztrátou někdy smířit?! Chápu, že i přes těch 9 let, je to jako včera. Sice Vás neznám, ale Váš příběh jsem přesto oplakala (snad i pro tu moji velkou ztrátu tatínka a bolest v srdci).

Kéž by se mi alespoň podařilo uvěřit tomu, že po smrti něco existuje a že se s tatínkem třeba ještě někdy setkám. Žilo by se mi pak jistě snáze...
Zdeňka
7. listopadu 2005
Jsem jedna s mnoha maminek, která ztratila syna a přesto,že je tomu dnes 9 let, pořád to strašně bolí..stalo se to 4 listopadu volal mi, ať přichystám dobrou večeři ale už nedojel, kousek od našeho domu měl na kluzké vozovce nehodu......když mě k němu policie dovezla, držela jsem ho v náručí a nechápala co se stalo, jako by spal..nechápu to dodnes, nejsem smířena s jeho smrtí vždyť mu bylo teprve 19 let...žiju ale ztráta dítěte je jako probodnutí srdce. Když teď slyším o nějaké nehodě, říkám,zase jedna neštastná máma...Děti by neměly umírat dříve než jejich rodiče..