Petra
  (kontaktovat autora příběhu)
7. září 2015
Truchlení

Když odejde mé srdce

Dostala jsem se na tyto stránky strašnou náhodou a stále nemůžu pochopit, že jsou určeny i mně. Před 14 dny mi zemřel přítel, náhle a tragicky ve věku 32 let. Čelně se střetl s kamionem, kde nebylo ani jedno procento na přežití. Plánovali jsme spolu budoucnost, kterou jsme začali i uskutečnovat. Zrovna dostal velkou zakázku na výstavbu domků ve Francii a tak se nám začal splňovat náš sen... Celý týden jezdil, vyřizoval, nakupoval. Noc před našim odjezdem odjel aby zařídil poslední věc a už se mi nevrátil. Byl tak šťastný, že konečně něco dokázal, plný energie, plánů. Celé dny jsem poslouchala, jak za vydělané peníze udělá krásné vánoce celé rodině, sám tomu tolik věřil. Pro sebe nechtěl vůbec nic. A najednou sedím na jeho pohřbu a vůbec mi nedochází, že tam leží On, že už ho nikdy neuvidím, že už spolu nestrávíme ty krásné chvíle, které jsme spolu plánovali. Nepůjde se mnou mým životem, nezestárneme spolu... Zdá se to neuvěřitelné, ale měla jsem vedle sebe člověka, který mne miloval právě proto jaká jsem, nikdy neřekl slovo NE, trávili jsme spolu všechen čas. Rozmazloval mne a hýčkal, staral se o mne. Byl to velmi charizmatický muž, krásný tělem i duší. Můj princ. Děkovala jsem bohu za to, že ho mám, ale ten mne asi neslyšel. Byl to osud, který nás dal dohromady a byl to osud, který nás rozdělil. Říká se, že život jde dál, ale jak, když můj život byl On. Cítím se prázdná, zoufalá, nemůžu vrátit čas, už nemůžu udělat vůbec nic. Neumím bojovat s něčím tak hrozným jako je smrt.

1746 lidé vyjádřili účast.
Lada
  (kontaktovat autora příběhu)
2. března 2024
Přesně můj osud,který mne potkal v mém životě.Zemrela mi manželka před třemi roky.
Život v krásných barvách pro mne skoncil
Jirka
25. ledna 2021
Soucítím s Vámi-také bych mohl říci když jsem asi nevím ve třiceti letech zemřel pak jsem se probudil popálen od žehliček na startování -obnovu života co říci smrt je tu patří mezi nás a já bych raději asi nežil trápí mne totiž smrt mého syna v 19 letech a asi od té doby to nejsem já dusím to stále v sobě a nevím kudy kam je to velmi bolestivé a nesmiřitelné.
KATTY
  (kontaktovat autora příběhu)
14. března 2019

Já procházím vztahovou ságy s manželem po dobu 2 let, protože se mi podvádí a tato žena, která mě podvádí, je nakloněna k rozbíjení svého domova a dokonce jsme se dostali až k rozvodu a rozhodl se mě opustit. jinou ženu, řekla jsem v úterý mému příteli v kanceláři o rozvodu a ona mi doporučila doktorku Ilekhojie, která mi zachránila manželství a přivedla mého manžela zpět ke mně, klekl včera a omluvil se za všechno a přísahal, že nikdy neodejde mě někdy znovu a jsem tak šťastná, že moje rodina je zpět a moje děti jsou šťastné, že někdo s podobnými problémy s vztahy by se měl kontaktovat na gethelp05@gmail.com nebo zavolat +2348147400259 Jsem tak šťastná, že moje rodina je zpět a chci, aby každý pár pochopil rozvod není nikdy odpovědí
aneta
  (kontaktovat autora příběhu)
10. března 2019
Oh, cítím se znovu naživu poté, co jsem utrpěl spoustu traumat a zármutek. Chci vám poděkovat, Greatlapola, že jsi přinesl mému manžela zpátky ke mně a dětem po letech odloučení. Vesmír se učí nové o svých duchovních silách, budu ujistěte se, že svět ví o vás.Pokud máte problémy jakéhokoli druhu, jednoduše ho kontaktujte následujícím způsobem: Greatlapola67@gmail.com nebo jej zavolejte na +2349034970099
Tina
  (kontaktovat autora příběhu)
13. dubna 2018
Dobrý den dámy a jemné muži jsem Tina z Kanady chci poděkovat velkému Obohovi, který je důvodem pro mého milence k tomu došlo. Ale jsem rád, že se mohu dostat do kontaktu s doktorem, který byl přiveden zpět k mému milenci 48 hodin, aniž by věděl, jak to udělal. Oboh je mezi desítkami lidí, v nichž žijeme kteří jsou ochotni zachránit naše manželství a vztahy. Můžete ji kontaktovat prostřednictvím: obohtempleofanswer@gmail.com

Jméno: Tina

Země: Kanada
Tomas matik
  (kontaktovat autora příběhu)
29. dubna 2016
http://www.umirani.cz/comment/reply/10596
roman
  (kontaktovat autora příběhu)
21. prosince 2015
mam rat vedeni ovsem
rustypipe
19. června 2015
Bude to mesic co se rozhodl odejit ten nejlepsi, nejlaskavejsi muz meho zivota a nejlepsi tata dvou deti..3 roky a 8 mesicu. je to 17 let co jsme se potkali, cestovali, zili spolu, pred 5 ti lety se vzali a poridili vysneny domecek, narodily se nase uzasne deti.
v praci mel povysit, rekonstrukce na ktere drel posledni rok byla pred koncem, deti jsou uzasne. A ja se asi nikdy nedokazu smirit s tim ze uz neprijde, a hlavne ze nebude s detmi u vseho duleziteho a nepradajim to co by mohl. miloval je, jeste vecer prestim si s nimi hral, koupal je...
ja jsem ve fazi, ze tomu snad ani neverim a porad cekam ze se otevrou dvere. vinim se za to, ze jsem nevidela signaly jeho trapeni, ze jsem mela neco rict,udelat jinak..nezaslouzil si to. Verim tomu, ze kdyby mohl vzal by to zpet, ale nemuze.. cetla jsem tu radu pribehu i starsich. mohu se zeptat, jak jste na tom dnes?Vy co jste zustaly s malymy detmi?Vy co od vas partner odesel dobrovolne?

In reply to by Anonym (neověřeno)

ghost
  (kontaktovat autora příběhu)
2. října 2015
Dobrý den, prožívám úplně stejný příběh, jako Vy, a mám stejné otázky a žádné odpovědi. Manžel mi dobrovolně odešel v dubnu tohoto roku. Mám malou dcerku a jsem ze všeho špatná. Také stále čekám, že se manžel vrátí, že je jen někde na výletě a přijede zpět, ale vždy mě trefí do hlavy ta tvrdá realita, že už NIKDY nepřijede. Nebude si s dcerou hrát a učit ji vše, co ji učil o životě atak....Nevím, jak to všechno zvládnout. Mohu se zeptat odkud jste? Ráda si s někým, kdo zažívá stejné bolesti popovídám (napíšu mail). Okolí si myslí, že jsem v pohodě, nejsem typ člověka, co si stěžuje a vykládá druhým, co vlastně cítím, když oni mě stejně pochopit nemohou. Držím Vám pěstičky aby jste vše zvládla. Drží mne nad vodou dcera, kvůli které se MUSÍM snažit jít dál..........

In reply to by Anonym (neověřeno)

Monika S.
  (kontaktovat autora příběhu)
18. ledna 2016
Dobrý večer. Také nevím, co dál. Byli jsme s manželem 13 let.Máme 2 kluky,kterým je 11 a 7 let.Manžel od nás odcházel vždy, když zůstal doma marodit.Je řidič Mkd a ti jsou závislý na dietách, jinak mají jen základ. V r 2013 jsme stáli už u rozvodu,ale po dvou a půl hodinách to stáhl.Vloni v září mi řekl, že chce odejít. Nečekala jsem to.Vše bylo v pohodě. Měl zůstat do vánoc, ale nakonec se vše vyhrotilo,až mu i děti řekli, ať odejde.Nemusím vám asi říkat, jak mi bylo,když se stěhoval. Já jsem v inv.důchodu, tak jsme se domluvili na výživném.Rozvádět se nechce,ale bydlet s námi také ne.Odstěhoval se k tatovi.Jednou za 14 dní jezdí domů na víkend a tak si jezdí pro děti. Ale je to tak,že jsou u nás. Děti se zhorsili ve škole, tak chodime k psychologovi.Není mi z toho dobře, když manžela vidím. Naštěstí spolu máme dobrý vztah a komunikujem už kvůli dětem normálně. Ale mám ho stále mic ráda. Děti jsme měli pozdě. Mě je nyní 47 a manželovi 53 let.Moc nám chybí. Ten byt je můj, ale může se kdykoliv vrátit. Vím, že se tam necítí dobře. Když je u nás, tak se mu odsud nechce.Po vánocích tady byl s tatou,přivezl klukům dárky a táta mu řekl, ať se zbali a maže zpátky, když viděl, že se kluci od něj ani nehli.Nevím, jestli to chce čas. Pořad na něj myslím. Zdravej už taky není a peníze nejsou všechno. Zdraví, štěstí a lásku si za ně nekoupí.Sourozenci nemám, byla jsem jen s mamkou.Ta už je také hodně nemocná. Nikoho jiného nemám. Přítel, kterého jsem měla několik let před manželem mi také ublížil. Psychicky jsem se zhroutila a jsem v i.důchodu. Potom už jsem nikoho nechtěla, ale po třech letsch jsem se seznámila s manželem.Byl rozvedený a má 3 dnes už dospělé děti.Moc jsem si přála děti až s ním se mi to povedlo.Kluky miluje.Řekl jim,že mámu už nemá rad,Ale to bylo v září. A teď se chová jakoby se nic nestalo.Jen,že se nechce vrátit. Trápím se,nespím,nejim,Ale asi už s tím nic neudělám.I když si myslím, že už taky na to přišel, že udělal chybu, ale neumí říct promin,já to tak nechtěl, nebo cokoliv jiného. Včera i dnes s námi strávil celý den.Když bydlel tady,nemusel se o nic starat.Přijel, já vyprala, na vařila,nakoupila a on celý víkend nemusel nic dělat. Teď musí sám a ještě se starat o tatu,aby tam měl na 14 dní jídlo atd.než se vrátí. Jinak tam chodila jeho segra,ktera bydlí naproti. Čas ukáže co bude dál. Jsou jen dvě možnosti. Buď se vrátí, nebo zůstane tam.
Lenka
6. května 2015
Dobrý den,
v lednu letošního roku mi zemřela maminka. Opustila mě, protože musela. Protože už nemohla dál. Lékaři a veškerý zdravotní personál udělal vše proto, aby odešla. Jsem o tom pevně přesvědčena a nikdo a nikdy mi to z hlavy ani ze srdce nevytrhne. To jakým způsobem se od samého začátku chovali k ní a ke mě jako její příbuzné, dceři, bylo více než patrné. Nepomohly protesty, stížnosti, jeden se zastával druhého a namísto, aby to nadřízení řešili, se vzájemně kryli a vše popírali. Arogance, tupost a bezohlednost s jakou s námi zacházeli nemá jméno. Je ve mě bolest z jejího odchodu, to že už se mnou není, že nevím, kde teď je, nemohla jsem se s ní rozloučit, prý mne volala. Znám dobře svou maminku, vím co prožívala a jak se cítila, nikdy nechtěla být sama. Tolik se bála umřít. Ale ONI nemají slitování. TI, kteří mají nad námi moc a zneužívají ji, tak často a stále častěji a více bezohledněji. Někomu řeknou, že je prostě starý, tak co, jinému zase, že má být rád, poněvadž se už o příbuzného nemusí starat. Co na to říct.... Bolest a zklamámí z takové krutosti jakoby odchod blízkého člověka ještě znásobil. Je jim lhostejno, že NĚKDO je Vám drahý, pro NĚ jsme pouze maso, kus těla. Jsou to ještě LIDÉ, nebo už zcela pozbyli poslední zbytek lidskosti a soucitu? Kam taková lhostejnost povede? Od koho jiného máme očekávat pomoc a útěchu než od těch, kteří složili Hippokratovu přísahu? Maminku už nemám a nikdy mít nebudu, mohu si jen povídat s její fotkou, chodit na hřbitov a plakat. Slzy a zoufalství jsou to jediné co mi zbylo. Měla jsem už jenom ji, co bude dál?

In reply to by Anonym (neověřeno)

Jitka
  (kontaktovat autora příběhu)
19. června 2016
Ahoj Lenko,
mám hodně podobný příběh ,skoro ten samý.Maminka mi zemřela 5.6.2016 v Hospicu ,bolí to strašně moc ,když vidíš tu bezmoc ,nikdo nechce pomoci naopak urychlit smrt.Přesně jak píšeš stojí při sobě všichni TI !!!,stížnosti ,nespokojenost ,výhružky nepomůžou..VLASTNĚ ČLOVĚKA USMRTĚJ DŘÍV NEŽ BY JSI ČEKALA.Maminka byla vždy krásná,mladá,upravená ,žila velmi zdravě,samé ovoce ,zelenina ,libové maso.Přesto jí ta zákeřná onkologická nemoc potkala 3krát,2x úspěšně vyléčená po třetí metastáze v kostech boj nezvládla.Možná ano ,mělla léčbu antihormonální,ale v Hospicu Praha 4, je už nic NEZAJÍMALO ,se slovy smiřte se ,že maminka na rakovinu zemře.Měla nárok na kontrolu od které davali všichni prsty pryč.Silné zbytečně tlumící až na tři dny injekce ,po kterých maminka vůbec nemohla normálně komunikovat jí vše urychlili.Na kom si co vemete ! Je mi z toho na nic !Maminka je jenom jedna ,odejde maminka ,jako by odešla duše z vašeho těla...Musíme to zvládnout.
Šárka
24. listopadu 2014
Už to bude půl roku kdy mi umřela maminka na rakovinu,myslela sem že čas zahojí ale není to tak.Pořád na maminku myslím a přehrávají se mi zponínky,tak strašně bych ji potřebovala obejmout a chytit za ruku aby se mi trošičku ulevylo.Mám vyčitky že jsem pro záchranu jejího života neudělala dost! Tak strašně na ni myslím že už ani nespím a stále se vše zhoršuje.Poslední dobou slyším různé zvuky a hlas ale i divné bytosti.Mám strach že už budu na dně svých sil a nevím jak z toho ven.A nejhůř bude když budou vánoce a maminčiny narozeniny. TAK STRAŠNĚ BYCH CHTĚLA VRÁTIT ČAS.
Děkuji že jsem můžu napsat svou bolest.

In reply to by Anonym (neověřeno)

E
  (kontaktovat autora příběhu)
25. listopadu 2014
Je to rok co mi zemřel tatínek a vím co prožíváš. Výčitky,bezmoc,stesk a vztek..A pořád to bude bolet..Ale věř,že míň a míň..Půl roku je krátka doba..Potrvá to pár let..Určitě si pro její záchranu udělala maximum a maminka ti za to teď je vděčná.Tam nahoře ji už nic nebolí,nic ji netrápí a určitě vidí,že ti chybí.Musíš teď být silná..Pro ostatní rodinu a všechny blízké..Překonáš to..Jednou až přijde správný čas, zase budete spolu a ona na tebe počká. Je to bolestivé,když z našeho života odejde někdo blízký..Svíravá bolest a psychické vyčerpání..Taky bych chtěla vrátit čas.Vidět ho stát zdravého a štastného doma,říct mu jak moc ho miluju a jak nepopsatelně a nezvládnutelně mi chybí..Koukat se na něj společně s mamkou jak mi jsou hrdými rodiči,ale osud to zařídil jinak..A nám nezbývá nic jen ta malá útěcha větou. TEĎ UŽ JIM NIC NECHYBÍ A JE JIM DOBŘE. Taky občas mám pocit,že cítim tatovu voňavku (ve vlaku,doma,letos v chorvatsku) a tak si říkám,že je to teď můj anděl a chrání mě,stejně jako maminka tebe. Občas si sednu k jeho fotce a povídám si s ní..Aspoň trošku to pomáhá. Držím ti palečky aby si to zvládla a nepochybuju o tom,protože seš silná holka. A i když si řekneš,že nejsi,že už seš na dně sil a máš pocit,že to nezvládáš. Tak už to,že si ten půl rok přežila dokazuje,že sílu máš. A přeju ti,co nejupřímější soustrast. Drž se.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Irena
6. ledna 2015
Vím o čem píšete. Jsou o mé pocity. uklidňovalo mne jen čtení, práce na věcech, které měla mamnka ráda a jednoho krásného dne vyprávěvěcí cestovatele v rádiu..indiáni pohřbívají tělo a po různě dlouhím obdbí v průněru 5 až 7 let podle lásky k bližnímu, pohřbívají duši.
No, tak já žiju již druhí rok s mojí maminkou. Zmřela pár měsíců než jsme se stala babičkou. Věděla, že její vnučka je těhotná. dala malému dárek k posledním váýnocům...kjen ona věděla, zřejmě, že odchází. My kolem? Nikdy není člověk připraven.
Mám všude fotorafie maminky a vlastně po dvou letech mám hlavně chuť uchovat její krásnu pro další generace mé rodiny.
Ivana
27. října 2014
Našla jsem tyto stránky taky náhodou, jak mnoho jiných, kteří tu píší své příspěvky...a chtěla bych se taky s Vámi podělit o svůj bol...přesně před 25 dny mě zemřel přítel,partner,kamarád-láska mého života. Zastřelil ho náš soused nelegálně drženou zbraní...jen tak...namířil a střelil...první jsem ho hledala všude, kde může být, nespala 2 dny a ten hajzl ho měl doma a chtěl ho odvézt někam pryč, kde bychom ho už nikdy nenašli...pomocí lidí z okolí a policie jsme ho nakonec u něj doma našli, a to díky setřené krvi před jeho domem...byl to šok...asi se s tím nikdy v životě nevyrovnám...byli jsme spolu 2 roky a příští rok mě chtěl požádat o ruku, o tom se svěřil své mamince...milovali jsme se tak moc...plánovali budoucnost, kam se všude podíváme, co procestujeme...chtěli jsme se naučit lyžovat, vše dělat spolu...přestavovali jsme si baráček, mluvili o miminku...skvěle jsme si rozuměli i beze slov...tolik jsme se spolu nasmáli...byl to můj princ z nebes...vysněný chlap...tak jsme byli šťastní.....je to tak šílená bolest, že to nejde popsat slovy...cítím se hrozně, všichni říkají, že to chce čas....ale nejde to....tak moc mi chybí....a vrátit to už nejde...

In reply to by Anonym (neověřeno)

Marcela
27. října 2014
Přijměte moji upřímnou soustrast a doufám, že soused už sedí a nikdy ho nepustí. Marcela

In reply to by Anonym (neověřeno)

Ivana
27. října 2014
děkuji mockrát....byl tak mladý, 25 let.....nejhorší je to, že ten soused má již 67 let, tudíž má život za sebou....přítel ho měl celý před sebou...neustále ho čekám, že i přesto přijde domů, nebo zavolá.....soused je momentálně ve vazbě a čeká se na soud......museli jsme projít všemi těmi výslechy a nepříjemnostmi....nepřeji to nikomu....tak moc to bolí...:-(
Ela
  (kontaktovat autora příběhu)
16. října 2014
Kazdy den se ptam proc ja..Proc on..Proc me tu nechal... S mamkou spolu byly 20 let..Mam bratra a sestru.Oba jsou z prvniho manzelstvi a ac je tata vzal za svoje,tak ja jsem jeho jedine pokrevni dite... Kdyz jsem se narodila tak me nepoustel z ruky..Miloval me..Moje detstvi bylo nadherny..Mela jsem kompletni rodinu.Mela jsem tatinka,ktery by za me dychal..Kdyz mi bylo 13 stehovali jsme se a zacali problemy..Sikana,prvni zlomene srdce,ztrara kamaradu..Bylo to pro me tezke ale tata mi pomahal... Byl introvertni..uzavreny..neumel rict "mam te rad" vlastne mi to ani nikdy nerekl..Ale umel to ukazat. Podala jsem prihlasku na SZŠ..Tata me vezlna zkousky vzrucnosti...Byla jsem nervozni a napsala mu sms,ze se bojim,ze mi to nejde... Odepsal mi,ze zivot je pes ale pry to zvladnu..Den po tom se pri cestevdo prace pokusil zastrelit... Rozmyslel si svuj odchod a zavolal zachranku..Bylo to jak dar od Boha... Vsem zivotnim organum se to vyhnulo.. Slo o milimetry a zemrel.. Pres noc lezel na Aru..Rozhoduji noc. Po 2 mesicich o prazdniny se vratil domu ..Bylo nam krasne..Jezdili jsme na vylety jako rodina..Vypadal tak stastne..No... 30.10 jsem jela za kamaradkou z rodnyho mesta..Udelal mi na cestu tousty,polevku at se pred cestou najim..Lezel na gauci a koukal na sport..Zamavala jsem mu a rekla ahoj.To jsem sveho tatu videla napoledy..Cely den mi bylo divne..Jako bych to vycitila..Odpoledne zavolal mame,ze si zajede motorkou na houby do lesika kde se mu moc libilo... A objesil se tam mezi 23-01h rano... Tu noc ho hledala policie,mamka,sestra taty,vrtulnik..Rano mi psycholog oznamil,te meho tatinka nasli mrtvyho... Zhroutil se mi svet.. Chybi mi.. Tak moc!!! Bude to ted rok..porad brecim..chtela jsem se zabit,ale nemohla jsem tu mamku nechat..Tak moc ho chci vide.. rict mu ze ho mam rada.. Neodvede me k oltari..Neuvidi az se mi narodi miminko..nebude tu uz nikdy...Mam v srdci tkovou diru..prazdnotu..Nektere dny jsou lepsi a nektere jsou silene ..Nechci jit kpsycholigovi,nechte zeci aby mamka videla,ze to nezvladam..mam jed pritele 2 mesice a nevi co se presne stalo..Proc mu ani jeho dcera nebyla kotvou na tomhle svete?Proc mi to udelal?Zlobim se a zaroven mi chybi.. ted mi bylo 17 a narozeniny bez bej byly utrpeni..Tak moc mi chybi tata v zivote..zavidim vsem co maji normalni rodinu...Tata mel spatny zivot,byli jsme jeho jedinym stestim..Ale neco se v nem odehravalo a on to nerekl...od Vanoc jsem na jeho hrobu nebyla..Nezvladnu stat na miste kde z meho taty zustal jen prach...Necitim, ze by byl se mnou.. necitim ho u me... chybi mi tak strasne moc. Zmenilo me to..Poznamenalo..A bojim se,ze se to uz se mnou potahne navzdy..Bojim se,ze skoncim stejne..Ze to nezvladnu..Slozila jsem mu tolik basnicek...Nikdy je neuslysi.. Snad slysel aspon tu na pohrbu.. Furt si rikam,ze je v nebi a chranime...Ale muze sebevrah do nebe...Mamka je krestanka..Tata viru nemel..A ani ja ji nemam.. Ale utesuju se tim,ze nebe exituje a nasel klid..Doufam,ze vidi jak ho milujeme.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Ela
  (kontaktovat autora příběhu)
16. října 2014
Okoli si mysli,ze uz jsem v pohode...Boli me to ale nemluvim o tom s nikym. Pomaham se starostmi ostatnim..Sama pomoc odmitam...Rok je dlouha doba,ale jako by ta noc byla vcera..
Co bych dala jen za jeden rozhovor s nim. Aby mi vse vysvetlil..nejde to...Moc chci za nim..

In reply to by Anonym (neověřeno)

Bára
27. října 2014
Sebevražda není překážkou k cestě do nebe. Bývá často výsledkem nemoci jménem deprese. Nemoc není měřítkem vnitřní kvality člověka. Jsem přesvědčená, že Tvůj tatínek je v nebi. Udělal na světě mnoho dobrého. Držte se s maminkou navzájem a ať se Ti život daří tak, aby z Tebe tatínek "tam nahoře" měl velkou radost. Vím, že je to těžké. Mám dcerou stejně starou jako jsi Ty, před měsícem mi umřel táta na rakovinu, kterou mu diagnostikovali před třemi měsíci a jsem z toho taky na hromadě.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Ela
  (kontaktovat autora příběhu)
28. října 2014
Děkuju za pochopení..Byl to moc dobrý a hodný člověk.Myslim na něj každý den.Je zvláštní vědět,že už na mě nikdy nepromluví vlastní táta..Mamču se snažim držet,já ji ale mojí bolest najevo nedám..Nechci jak jsem psala,aby si myslela,že to nezvládám. Synovec od bráchy a neteř od ségry slavili narozky..S bráchou jsme zajeli zapálit svíčky..Ulevilo se mi,když jsem tam byla déle jak po půl roce.. Přeju Vám upřímnou soustrast.Rakovina je hrozná nemoc zabiják..Teď už mu je zaručeně líp a také na Vás kouká a směje se ze shora. Držte se a děkuju.
Radka
5. září 2014
Je to ani ne dva měsíce co mi umřel tatínek na rakovinu. Tak nejak to pořád nemůžu pochopit. Pořád vidím jeho tvář jak se ze všech sil snažil s nemocí poprat jak to do poslední chvilky nevzdával a pořád doufal,že to všechno bude dobré, v to sme ostatně doufali mi všichni i když nám lékaři dali jasně najevo že to spěje ke konci. V posledních chvílich života už ani nemohl mluvit, půl roku nic nejedl jen sondou do břicha, .... a pak přišel v létě tohoto roku konec. Pořád slyším v telefonu maminku jak mi říká " Tatka umřel" Ta slova mi rvou srdce. I když to píšu tak břečím. Nejsem ani schopná si s nikým o tom promluvit,protože hned břečím pořád věřím a myslím si že to byl jen zlý sen,ale když k našim přijedu a vidím to prázdné místo na gauči kde poslední půl roku ležel, je to hrozné.... Vím že to chce čas,ale já bych tak ráda aby tady byl. Zrovna se mu tak všechno dařilo v práci v životě. Vnoučátka ho milovala. Tolik bych mu toho chtěla říct,vůbec nevím jak se s tím srovnat. Ta bolest je někdy nesnesitelná.Kvůli dětem,ale se musím držet. Pokaždé když jedu večer domů z práce tak brečím doufám,že se mi někde zjeví dá znamení,tolik mi chybí... a nejvíc mne trápí čím vším si musel projít tolik utrpení a bolesti proto,že nikdy nikomu nic neudělal :-( Sem hodně citlivé povahy a stačí jen neco malinko co mi ho připomene tak brečím,nedávno sem se rozbrečela i na parkovišti když na mne promluvil chlap jestli znám jistý spray. Jasně že sem ho znala používal ho tatínek na rány po ozařování než nám umřel :-(
Šárka
4. září 2014
Ahoj,mě maminka umřela přesně před třemi měsíci na rakovinu.Nemůžu na ni přestat myslet,když vařím,peru nakupuji nebo uspávám malou nebo jen když sedím,nedokáži na maminku přestat myslet a už vůbec si uvědomit že tady není.Stále se mi vybavuje co mi říkala,jak jsme se bavili,řešily problémy ale i se smály prostě všechno se mi vrací.Tak strašně bych potřebovala s někým mluvit a vypovídat se,ale nemám s kým.Já totiž umím jen utěšovat druhé ale sama sebe ne a každým dnem to na mě dopadá a už nemám sílu,jen ta moje malá beruška mě drží.
Děkuji že aspoň kousíček mého trápení můžu napsat jsem.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Lída
5. září 2014
Milá Šárko, přesně vím jak se cítíš, i když to tady ostatně víme všichni. Mě taky umřela máma, letos v lednu na rakovinu. Myslela jsem si,že to bude časem lepší, i když vím,že je stále celkem krátká doba, taky jsem tady někomu psala,že krůček po krůčku bude líp,ale teď momentálně mi připadne,že je to spíš horší, strašně moc mi chybí, každý den, každou hodinu na ni myslím,vzpomínám.Já bych o ní i chtěla mluvit,ale hned se rozbrečím,tak raději o ní moc nemluvím. Mám taky malé děti a s nima o mamce mluvím, chci,aby si jí pamatovaly.Je to strašně těžké,ale musíme se s tím poprat kvůli dětem,kvůli nám. Drž se!!!!
Verča
  (kontaktovat autora příběhu)
20. července 2014
Ahoj, taky bych se chtela podělit o svou bolest. Je mi 27 a memu partnerovi bylo nedožitých 46let, mam 4 letého chlapečka, mam pocit ze se mi zhroutil celý svět. Můj přítel zemrel pred 14 dny na rakovinu se kterou se pral 2,5 roku. Nikdy jsem nepoznala člověka jako byl on, obetavy,pozorný a naprosto dokonalý chlap po všech směrech. I pres drobné překážky v našem vztahu, dělal vse pro to, aby jsme byly spolu. Dělal možné i nemožné aby nás vztah udržel a nepřišel o nás. Nikdy jsem si nebyla schopna představit, ze človek dokáže tak strašně moc milovat toho druhého a vzdát se čehokoli kvuli tomu druhému. Měli jsme spousty planu a chtěli napravit vse co se nám mezi nama nepovedlo ale osud tomu zřejmě nechtěl. Týden pred jeho smrtí mi poslal zprávu ze je strašně pysnej na to, ze jsem jeho partnerka a ze jsem pro nej byla za celý jeho zivot to nejlepší co mel. Furt se mi to honí hlavou a nejsem schopna se na nic soustředit. Stále ho msm pred očima jak vypadal den pred tim nez v nemocnici zemrel. Hrabu se v minulosti převážně v tom usporným co nás potkalo a nevim proc, jestli obrana podvědomí? Netusim. Nic méně nejsem schopna ničeho, nemuzu spat, jist vse me otravuje. Nejradši bych nebyla, den ode dne je to horsi a horsi, neustale to nabírá na intenzitě. Říká se, ze cas je milosrdný nic méně v mem případe je to opačně. Ten pocit prázdna a nicoty me úplne srazi. Výčitky svědomí ze vubec přemýšlim a hrabu se v jeho staré nevěře a v tom, ze jsem mu nesplnila žádné z jeho přání které mel. Moc si pral mít se mnou rodinu, vzít si me. Kdyz byl v nemocnici tak me prosil aby mohl zemřít doma u me v náruči a plakal. Bohuzel ani jedno se mi nepodařilo splnit a to jsem mu slíbila, ze s nim budu az do konce a budu ho držet v náruči aby na tu dlouhou cestu nebyl sam. Je mi strasne
Simča
11. června 2014
Nejprve ti chci popřát opravdu upřímnou soustrast. Je mi do breku, když to čtu, vždy, když odejde někdo, koho milujeme, je to velice smutné. Mě je 21 let a před 6 měsíci mi zemřela maminka a já náhle zůstala úplně sama. Věř, že vím, čím procházíš a ta myšlenka, že už ho nikdy neuvidíš je drtivá a dost bolestivá a teprve to všechno ještě dosti bolet bude.. Truchlením si musíme projít všichni, komu někdo odejde. Já se třeba cítila hrozně nepochopená svým okolím, nenáviděla jsem, když se někdo smál a radoval, protože já jsem nemohla a byla jsem plná zloby, na všechno a na všechny. Chvíli to bylo lepší a říkala jsem si, že musím žít, že by to tak mamka chtěla, ale vrací se to, vždy tak nečekaně.. Připomene mi jí každá maličkost. Včera jsem se rozbrečela když jsem si třeba kupovala šampon, protože jsem si vzpoměla, jak jsme ho vždycky s mamkou vybírali a ona nadávala, že si vybírám ty nejdražší.. Někdy sebou začnu šít a říkám si, že to prostě není pravda, ale na druhou stranu žiju dál, jako by tu byla, protože pro mě tu je, pro mě neodešla. Je v mojí mysli, v mojem srdci, každou vteřinu, každý den. Vím, že je to teď těžké, ale časem bolest malinko otupí, ale rány se nikdy nezahojí úplně. Je to prostě těžké smířit se s tím vším. Já si třeba takových 14 dní po tom co maminka zemřela skoro nepamatuji, byla jsem strašně mimo.. Mohla bych tu povídat do nekonečna, ale teď se nejedná o mě, ale o tebe. Držím Ti palečky, ať všechno zvládneš, buď silná, budeš to moc potřebovat a vzpomínej, protože vzpomínky jsou nesmrtelné a nekonečné, ty ti nikdo nikdy nevezme. Kdybyses chtěla svěřit nebo pomoci a nebo si jen tak popovídat a nechtěla tím nikoho "otravovat" (já to tak měla), tak napiš na mail CerticeSimonka@seznam.cz, já tě ráda vyslechnu, ať tě bude trápit cokoliv, já vím, jaké to je, přijít o milovaného člověka a vím, jak moc mě okolí nechápe, ještě teď a sama bych se někdy potřebovala vypovídat, ale nikdo už mě nechce poslouchat.. Podávám ti alespoň trochu pomocnou ruku, netrap se :*

In reply to by Anonym (neověřeno)

Jakub
29. června 2014
Maminka je stále s Vámi,já to vím...Nyní už je s Vámi na každém kroku a bude Vás opatrovat. To mohu říct všem, kteří někoho milovali a byli tím druhým milováni.
Ztráta blízkého je drtivá,nevratná, jen o to víc věřte v nadálé duchovní spojení.
Útěchu,mír a pokoj Vám do těchto smutných dní
Žaneta
  (kontaktovat autora příběhu)
6. června 2014
Jak začít... nikdy bych nepomyslela, že budu hledat útěchu na těchto stránkách... Chtěla bych se s vámi podělit o můj příběh a zároveň poprosit lidi, kteří měli podobný osud, o radu. Je mi 20 let. Od 14 let jsem intenzivně ve vztazích. Měla jsem 2 partnery. První vztah trval 2 roky, druhý 4 roky.. Teď již vím, že to byla pouhá ztráta času.. Vztahy které neměli budoucnost a špetku pokory. Před rokem jsem poznala člověka, do kterého jsem se okamžitě zamilovala. Byla to láska na první pohled, naprostá souhra názorů.. Byl to vášnivý muzikant, optimistický, dobrosrdečný člověk, kterého jako bych znala celý můj život. Strašně jsme si rozuměli, strašně jsme se milovali. Bohužel mu bylo 40 let, ale i přes tak velký věkový rozdíl jsme byli dokonalý pár. Před měsícem jsme se nastěhovali do našeho společného bytu.. bylo to jako v pohádce. Byl strašně pracovitý, laskavý, strašně se o mě staral, abych konečně byla šťastná. Před 14 dny dostal infarkt a i přes velké bolesti šel na zábavu, kde odehrál koncert. Nepodařilo se mi ho přimět k tomu, aby šel k lékaři. Bohužel nejspíš nevěděl, že se jedná o tak závažnou věc.. poslední dny pouze zvracel, já se o něj starala s vědomím, že se jedná o virózu. Dva dny po koncertu se vše zhoršilo a já ho konečně přiměla k tomu, aby šel k lékaři.. Okamžitě ho převezli do Brna, kde po týdnu zemřel. Tímto pro ně skončil život. Přemýšlela jsem nad sebevraždou, ale vím, že už nikdy bych se s ním nesetkala.. Nemohu dál.. lidi jsou kolem mě, ale já nemám zájem.. počítám minuty, kdy skončí den a já budu moci vše zaspat. K tomu ještě studuju, nevím co mám dělat.. Život se mi zesypal.. Konečně jsem byla šťastná..první noc v našem novém bytě jsem se za něj modlila, ať ho pán Bůh opatruje... bohužel mě nevyslyšel..prosím lidi, kteří mají stejný osud již v tak brzkém věku o radu... jsem na pokraji sil... beru i antidepresiva, které bohužel nezabírají hned.. PROSÍM POMOŽTE

In reply to by Anonym (neověřeno)

Petra
17. září 2014
Je mi 21 a v Brně na kolejích mi v listopadu minulého roku zemřel přítel... náhle, nečekaně, byla jsem u toho... pokud máš zájem ráda ti pomůžu, nebo můžeme si promluvit či tak...

Můj mail je pechovapetule@gmail.com

Ozvi se, budu čekat..

In reply to by Anonym (neověřeno)

Ludmila Šebeokova
  (kontaktovat autora příběhu)
3. června 2016
Jak se ted po roce citite? je to lepsi?
Anny
8. června 2013
Nikdy jsem si nemyslela,ze budu cist tyto stranky ale stalo se.Zemrela mi ma krasna a mlada celozivotni partnerka uz jsou to dva dny a ja nevim jak dal.Byla pro me zivot,ktery jsem zila a vzduch ktery jsem dychala ale ted se uz jen jenom dusim a nevim co pride.Moje Laska byla me svetlo a dokazala me vzdy potesit.Dokazala vsem pomoci byla dobrosrdecna a nikdy nerekla NE a to byla chyba.Ja jen premyslim jak budu dal zit ale neumim nato odpovedet.Vsichni rikaji ze cas pomuze ale oni nevi.Prala bych si vratit cas a byt sni a rict ji jak moc se mi styska a ze ji potrebuji k zivotu a k nasim pejskum.Byla to ma krasna zena a ja bez ni nemohu zit,neumim a nedokazu se vyrovnat s tou bolesti.Ve svem srdci mam zarazeny kul a sune se dal a dal.Nase plany uz nikdy neuskutecnime ale vim ze jednoho dne ano az budeme spolu.

In reply to by Anonym (neověřeno)

jana
1. května 2014
Ja taky nikdy nepomyslela,ze budu cist tyto stranky a psat na tyto smutne stranky.13 dubna mi odesel muj manzel nahle,beze sluvka rozlouceni mel 58 let.A je ted nevim co ze zivotem,co bude dal.Zustala jsem uplne sama,deti jsme nemeli.Zustal mi maly domecek a maly pejsek.Doma je najednou tak pusto ,prazdno.V noci slysim takovy hrozivy tikot budiku.Nikdy jsem to tak neslysela.Meli jsme taky krizi pred 4 lety,velkou,ale prekonaly jsme ji a ted bylo uplne vse v poradku.A manzel odesel,ja vim,ze nechtel,mel jeste plany.A ja se stale ptam PROC,PROC me tady nechal samotnou.
Marcela
19. května 2013
Pročítám Vaše stránky a hledám útěchu na svůj veliký bol. Měla jsem skvělého zdravého manžela a 8.2. 2013 zemřel v nedožitých 55 letech. 28.ledna jsem ho doma našla ve 13 hodin v bezvědomí a následné vyšetření potvrdilo krvácení do prodloužení míchy tak rozsáhlé, bez možnosti jakékoliv operace. Naděje byla jen ta že to manžel ustojí sám a operace proběhne až třeba za dva měsíce. Manžel ležel na ARU denně jsem u něj trávila mnoho hodin s nadějí, že to přeci nevzdá. Byla jsem s ním 37. let. Máme ženatého syna 35let a těžce postiženou autistickou dceru. Teď jsem s ní zůstala sama a vůbec nevím jak dál. Velice se trápím nad nespravedlivým osudem mého milovaného manžela. Syn je moc hodný, ale také se trápí smrtí tatínka tak se ho snažím moc neobtěžovat svým bolem, ale už jsem mrtvá také. Nemám vůbec zájem bez manžela pokračovat, nic mě nebaví jen se mi moc stýská.

In reply to by Anonym (neověřeno)

smutná labuť
12. září 2013
také se přidávám a rozumím Vám. Opustila mě má životní láska. Je to teprve 3 den. 7 měsíců jsme bojovali s rakovinou, doktoři nás udržovali v naději, ikdyž věděli, že se to nedá řešit, před 14 dny, kdy chtěl přítel sám do nemocnice pro velké bolesti, konstatovali konec. Začli jsme s alternativní medicínou, ale bylo již moc pozdě. Proč nám to neřekli dříve??? Zanevřela jsem na naše zdravotnictví. Zemřel v obrovských bolestech. Prožili jsme spolu 20 krásných let, zažili spoustu zážitků, navštívili mnoho míst. Milovali se jako labutě, byli jsme spolu skoro každý den a teď najednou vše skončilo. Už mě nikdy nepohladí, neřekne mi lásko, pročítám si jeho poslední SMS a mám hrozný strach co bude dál, děti jsme neměli, pro koho mám žít ? Chtěla jsem naplánovat poslední výlet a skončit život s ním, ale nedokázala jsem to. Děkuji že mě někdo "vyslechne".

In reply to by Anonym (neověřeno)

Marcela
12. září 2013
Život je velice nespravedlivý, přijměte moji upřímnou soustrast. I já bych radši měla ten poslední výlet, ale můj milovaný zemřel náhle v plné síle. My jsme spolu byli 35 let a život pro mě skončil. Držte se

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hana
16. září 2013
Dobrý den, už po několikáté se vracím na tyto stránky a přečítám různé osudy. Mě takový také potkal. Jsem v podobné situaci jako Vy. Manžel mi zemřel na konci roku 2012-náhle. Prožili jsme spolu také jako vy klrásných 21 let. Naše manželství bylo také bezdětné. Náš velký sen byl domek, který jsme již s manželem nestačili dokončit. I když je to již více jak 8 měsíců, nedokážu se s tím vším smířit! Lidé mě nechápou, nerozumí. I když se našlo pár lidí, kteří mi pomohli a pomáhájí. Jsem za ně1 Bohu moc a moc vděčna. Jak píšeš, chtěla jsem jít také za mým milým, ale také jsem to nedokázala. Už pro mě nemá nic smysl. Život je prázdný. I po té době, neví ještě pořád jak dál. Mám pocit,že to bylo včera. Bojím se všeho. Přála bych Vám, abyste našla také přátele, kteří Vám pomohou na té strašné cestě. Jsem z Vysočiny, pokud budete chtít, můžete se zase ozvát. Děkuji
Hana

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hana
  (kontaktovat autora příběhu)
17. září 2013
Hana | 16. 9. 13, 17:14 | Re: Re: život mi zkončil
Dobrý den, už po několikáté se vracím na tyto stránky a přečítám různé osudy. Mě takový také potkal. Jsem v podobné situaci jako Vy. Manžel mi zemřel na konci roku 2012-náhle. Prožili jsme spolu také jako vy krásných 21 let. Naše manželství bylo také bezdětné. Náš velký sen byl domek, který jsme již s manželem nestačili dokončit. I když je to již více jak 8 měsíců, nedokážu se s tím vším smířit! Lidé mě nechápou, nerozumí. I když se našlo pár lidí, kteří mi pomohli a pomáhájí. Jsem za ně Bohu moc a moc vděčna. Jak píšeš, chtěla jsem jít také za mým milým, ale také jsem to nedokázala. Už pro mě nemá nic smysl. Život je prázdný. I po té době, neví ještě pořád jak dál. Mám pocit,že to bylo včera. Bojím se všeho. Přála bych Vám, abyste našla také přátele, kteří Vám pomohou na té strašné cestě. Jsem z Vysočiny, pokud budete chtít, můžete se zase ozvát. Děkuji
Hana
Monika
  (kontaktovat autora příběhu)
4. července 2012
12.2.2012 mi zemřel můj přítel,bylo mu teprve 25 let,nikdy jsem nepoznala takový vztah,takovou lásku a pocit bezpečí,jistoty,toho že někam patřím a hlavně k někomu,že jsem pro někoho to nejdůležitější a nejkrásnější na světě,stejně jako on pro mne.Byl o 5 let mladší než já,zemřel na prasklé aneurysma,zničehonic,jednou ráno odjel,řekl že mě miluje a už se prostě nevrátil,vybavuju si telefon,kdy mi řekli že zkolaboval a že ho oživovali,pokoj na ARU v Hradci,to jak bylo jeho tělo studené a já ho musela stále držet a dotýkat se ho,dýchala jsem jeho vůni,vůni jeho vlasů a mluvila na něj,mozková smrt…?? To přece není možné,říkala jsem mu že se musí probrat,děkovala mu za to jak moc mě miloval,modlila se den a dlouhou noc kdy jsem neusnula ani na minutu.Říkala jsem mu že jsem těhotná že se musí probrat,to jsem ještě netušila že za dva dny zjistím že jsem skutečně těhotná.Chtěla jsem se zabít,měla jsem v tom jasno a najednou zjistím že čekám miminko,to mě od toho odradilo,ale sakra je to skoro 5 měsíců a není to lepší.Byl moje všechno,byl úžasný člověk,staral se o mě a tolik jsme se milovali a já jsem tak plná zoufalství a vzteku,chtěla bych řvát ale to mi nepomůže,chtěla bych si ho vykřičet zpátky,ale to se nestane…nevím co mám dělat,nevím jak si mám pomoct,tolik moc mi chybí a ta prázdnota mě ničí,nedokáže se bavit mezi přáteli,je to ve mně každou vteřinu jako těžký kámen a já už nevím jak bojovat,jsem unavená,jsem tolik sama.Vím že mám v sobě naše miminko,pokaždé to obrečím když jdu na ultrazvuk,mám strach co to se mnou udělá až ji uvidím,až se narodí,jen doufám že to bude lepší,když budu mít kousek jeho který budu moci milovat a který mě bude potřebovat,bože ale jak mám přežít ty zbylé čtyři měsíce ? já to nevím,jen mám pocit že to nezvládnu že už nemůžu dál,pořád jen brečím,nic mě nebaví,nezajímá,bez něj všechno ztratilo smysl a já nemám chuť do ničeho,tolik se snažím kvůli miminku ale je to tolik těžké.Těch pár přátel kteří mi pomohli,jsem za ně vděčná,ale člověk o tom nemůže mluvit dokola,kamarádka mi řekla že má pocit že je to strašně dlouho,jenže pro mě je pojem času teď úplně jiný,mám pocit že jsem ho držela v náručí před pár týdny,myslela jsem že to bude trošičku lepší,každý to i čeká ale lepší to není a já vážně nevím co s tím,komu to říct,tolik ho potřebuju,naše láska nikam nezmizela,je tu stále….já už nejsem já,vlastně tu ani nechci být na tomhle hnusném světě ale jsem těhotná takže tu jsem,každý říká že mám důvod žít,jo můj rozum to ví,ale já cítím že nemůžu,tolik ho chci vrátit,bez něj to nejsem já,on byl můj splněný sen,moje slunce,důvod proč žít,nechal mi tu další důvod proč žít ale já mám stále myšlenky hlavně na to že bych tu být nechtěla,protože je to strašné utrpení z kterého si člověk neumí pomoci,prosím jestli to čte někdo s podobným příběhem,ozvi se mi na email....

In reply to by Anonym (neověřeno)

Monina
18. července 2012
Ahoj Moni, může se zdát, že nás spojuje jen jméno...ale po přečtení Tvého příspěvku (a ač to tady čtu už skoro tři měsíce a nikdy jsem nic nenapsala) jsem se rozhodla Tě podpořit....vím, jakou bolest prožíváš a jak se cítíš...a kdo nezažil bolest ze ztráty někoho blízkého, nikdy nepochopí, jak je to šílené - bezmoc, zoufalství, pocit, že Ti vyletí bolestí srdce z hrudníku, touha se vším zkoncovat a další spousta pocitů, které se kolikrát nedají ani popsat...chce se Ti křičet, zlobíš se na celej svět a řikáš si, co sem komu udělala /nebo on/ že nás to muselo potkat, když jsme byli tak moc šťastni....Abych tak nějak začla ve zkratce o svém příběhu - je mi 26 a mám 16ti měsíční dcerku...miluju ji nadevšechno na světě, ale před třemi měsíci mi zemřel tatínek v pouhých 48letech (měl smrtelný pracovní úraz)...byla to pecka z čistého nebe a hrozný zásah do další budoucnosti....byl mi oporou celý život, myslim, že jsme neměli vztah jako dcera a otec, ale jako nejlepší přátelé....když jsem otěhotněla, měl velikou radost a kor když jsme zjistili, že to bude holčička...jelikož můj muž pracuje daleko od domova, je přes týden pryč a já bydlim ve stejném městě jako rodiče, tudíž taťka zastával plnohodnotně a možná daleko lépe funkci "tatínka čekatele" a veškerá vyšetření a ultrazvuky podstupoval se mnou on....když se malá narodila, brečel jak želva a byl neskutečně šťastný...tím se mu změnil celý život a jeho srdce začlo patřit prvorozené vnučce a tím i budoucnost a všechen volný čas, byli jsme spolu denně. Podporoval mě ve studiu VŠ, kterou jsem začla studovat loni v září na mateřské a to jen díky němu, neboť mi pomáhal s hlídáním a vším okolo, aby mi dal prostor na učení...můj život byl šťastný, spokojený a bezproblémový, plnila jsme si svoje sny...život plný lásky a plánů do budoucna....taťka oslavil s vnučkou letos v březnu první narozeniny a ... ke konci dubna se nám už nevrátil z práce....přijela jen policie s oznámením té tragédie a pár hodin poté přijel jeho nadřízený s věsmi, které měl v práci....najedou vše ztratilo smysl...moje životní láska (žádného jiné chlapa jsem nikdy nemilovala a milovat nebudu tolik, jako svýho taťku, byl mi vzorem dokonalosti jako člověk i jako manžel, s mamkou měli překrásný vztah celých 27let) ...píšu Ti to proto, že vím, že čekáš miminko a měla bys (jak si všichni myslí) být v pohodě, děkovat alespoň za to, že nosíš v sobě kus toho, cos milovala....ale ....vím, že to není jednoduché....to co teď napíšu nechci, aby vyznělo jako rouhání nebo cokoli jiného....miluju svoji dceru....ale je to tři měsíce, to taťka odešel a myslim, že si tu bolest ponesu už celý život....několikrát mě už napadlo, že bych dala cokoli (a když píšu cokoli, tak myslim COKOLI) za to, aby tady byl ON....tím myslim, že láska k dceři, kterou mám rok a půl nepřebila tu 26letou lásku k taťkovi...asi to píšu jako tele, nevim jestli je z toho k pochopení, co tím chci říct...prostě.....momentálně Tvá bolest nejde přebít radostí a těšením se na nový život,

In reply to by Anonym (neověřeno)

Monina
  (kontaktovat autora příběhu)
18. července 2012
protože to bude už vždycky jen poloviční.... člověk se s tím naučí žít, ta bolest otupí a nebude už tak nesnesitelná, ale už je to na celý život....a to, že uvidíš každý den své dítko a třeba i náznaky podoby k němu, o to těžší to budeš mít a budeš muset být neskutečně silná, abys to zvládla - ale máš pro koho....já s tím válčím každým dnem, protože taťka žil pro vnučku a kdykoli se ji povede něco nového, nebo něco poví, nebo ji oblíknu něco, co by se mu líbilo, vždycky mám slzy v očích a myslim na něj, jak moc by byl pyšnej a vyloženě mě sere, že u toho nemůže být a vidět to....a věř, že taťku miluju tolik, že první z věcí, které mě napadly bylo, že chci jít za ním....ale mám tu dceru, která mě potřebuje a navíc, až bysme se se s ťatkou setkali tam nahoře (což kdybych si vzala život sama, by se asi nestola, ale kdyby jo) tak by mě tak vynadal a byl by naštvaný, že sem jeho smysl života (vnučku) opustila...proč odchází lidi, kteří jsou milování a milují, váží si života a chtějí tu být nevím....pár dní po smrti taťky jsme potkala jednoho, který žije z toho, co mu kdo dá, měl rodinu a byl to pěknej chlap, dneska z něj je povaleč a opilec....takovej by nikomu nechyběl, nevážil si rodiny a spořádanýho života a stejně je furt mezi živýma....Těším se jednou na dobu, až taťku potkám, objmu ho a jen se budu dívat na to, jak vypadá....nejsem věřící, ale svoji víru mám a to mi denně dává sílu, začít každý den odznovu s vědomím, že tu není a musim držet i mamku...je toho hodně, co mám na srdci a ani by se mi to sem všechno nevešlo a navíc to ani nikoho nebude bavit číst....jen všem nám tady přeju hodně sil do dalších dní, i když to vyžaduje spoustu přemáhání...jednou se se svými milovanými zase shledáme..jejich láska tu je s námi....Moni, hloupý osud si našel vás dva, ale štěstí co nosíš pod srdcem je zázrak Vaší lásky, opatruj ho v sobě a vychovej přesně tak, jak byste to udělali spolu...je to dar od něho, ten nejcennější, který TI mohl dát....hodně hodně sil a kuráže Ti přeju do té rvačky se životem a bojuj, buď silnější a přeper ty tíživé životní situace, ač to jde těžko...bojuje víc lidí, tak si ráno vzpomeň na to, že nejsi v tom boji sama....SPRAVEDLNOST NEEXISTUJE a dávno nevěřím přísloví "na každou svini se voda vaří" - nevaří....

In reply to by Anonym (neověřeno)

Jana
27. prosince 2012
Vím jaké to je, přítele bolela dva dny hlava, jel k doktorovi a už se nevrátil, nádor na mozku, operace, téměř půl roční koma a nakonec odešel... je to strašný, nevím jak dál, všichni mají spoustu řečí, jak to bude dobrý, ale my víme, že nebude. Moni ozvi se když budeš chtít

In reply to by Anonym (neověřeno)

Monika
1. února 2013
Je to skoro rok co jsem sem psala,za pár dní přijde to ráno kdy mi před rokem naposledy řekl že mě miluje...před rokem jsme tu takhle v pátek seděli spolu,s plány na budoucnost,s představou jak jednou budeme šedivý sedět na zahradě...a ted tu sedím se slzama v očích a neskutečným smutkem v duši který nedokáže zmírnit ani naše tříměsíční dcera...nevím jak dál,nevím,jsem tu jen kvůli malé,doufala jsem že se to bude lepšit ale nelepší,jen vidím jak jsem strašně ztracená,člověk je najednou divák života místo toho aby byl účastníkem...a ten život ho ani nezajímá...nevím jak to změnit..ano mám dceru všichni říkají že to je důvod žít..mají pravdu,vím to ale bohužel ani tenhle fakt nedokáže změnit to jak neskutečně strašně se cítím a že nenávidím život,neumím už žít,mluvit s lidmi,proč chodit ven když pak vím že se vracím domů sama a že ani doma on už nebude čekat,nevím jak z toho ven,jak to přežít

In reply to by Anonym (neověřeno)

Jana
27. prosince 2012
Vím jaké to je, přítele bolela dva dny hlava, jel k doktorovi a už se nevrátil, nádor na mozku, operace, téměř půl roční koma a nakonec odešel... je to strašný, nevím jak dál, všichni mají spoustu řečí, jak to bude dobrý, ale my víme, že nebude. Moni ozvi se když budeš chtít

In reply to by Anonym (neověřeno)

Hana
  (kontaktovat autora příběhu)
28. dubna 2013
Ahoj, Moní
náhodou jsem se dostala na tyto stránky, protože stále hledám nějakou útěchu. Přesně před 4 měsíci 28.12.2012 zemřel mů milovaný manžel Petr. Píši Ti proto, že u něj byla stejná diagnóza jako u Tvého přítele - disekující aneurysma aorty. Vstal od oběda s tím, že ho bolí hrozně v zádech a po pár minutách upadl do bezvědomí, volala jsem záchránku, na dispečinku mě naváděli jak mám dělát masáž srdce, přijely 2 sanitky, půl hodiny manžela oživovali a po půl hodině mi sdělili, že musí odjet, kde je bude zapotřebí. Bylo to něco tak šíleného, že si to umí představit jen ten, kdo něco takového zažije. Máme spolu rozestavěný rodinný domek, děti jsme mít nemohli, tak jsme se věnovali práci, koníčkům, pomáhali lidem. V našem domečku jsem spolu budovali všechno sami. Můj Petr byl velmíï šikovný a dovedl každou práci. Byl velký radioamatér a velmi zručný a šikovný elektrikář. Když žil, brala jsem to všechno jako samozřejmost. Teď teprve vidím, co jsem ztratila. člověka, kterého jsem milovala, pro kterého jsem žila, který mi byl oporou. Každý den brečím, v práci si všichni myslí, že bych ten smutek již měla odložit, ale mně to stále nejde. Nevím, jak mám jít dál, bojím se každého nového dne, nemůžu jíst, stále hubnu a myslím jen a jen na něj! V poslední době chodil na noční služby, a tak ho čekám, že třeba přijede ráno, nebo zase večer a nemůžu tomu uvěřit, že ho už neuvidím, neuslyším, neucítím vůni jeho potu. Opravdu to vše může pochopit jen ten, kdo něco takového prožije. Už nemůžu ani psát, ale určitě se Ti ještě ozvu a byla bych ráda, kdyby se ozvala také. Jak se máš Ty po té době, jak se má Vaše krásné miminko, jak to všechno zvládáš, určitě se prosím ozvi Děkuji Hana

In reply to by Anonym (neověřeno)

Daniela
30. května 2013
Moc Vás zdravím , na tyto stránky jsem se dostala náhodou ale když člověka postihne takováhle strašná událost, tak je rád,že se muže někde svěřit. Nerada bych Vám vaše strašné utrpení připomínala,proto se i omlouv´am pokud to tak je ale jen jsme Vám chtěla říci, jak moc Vám rozumím, podobná tragedie se mi taky stala a je to 5 měsíců , přesně, mám pocity jako vy. Měsíc od měsíce čekám, že to bude lepší ale nic se ve mě nemění, stále bolest a stesk. Co bych za to dala, mít s nim dítě, mít kus jeho po celý zbytek života. Takhle mi zbylí , pouze krásný vzpomínky. Já moc doufám, že jste teď i s miminkem aspoň trošku šťastný a že je Vám lip. Naše jediná útěcha je ta, že se s našima milovanýma jednou tam nahoře setkáme. Přeju Vám moc štěstí . Daniela

In reply to by Anonym (neověřeno)

Tyna
24. července 2013
Ahoj Moni, v rijnu 2011 mi odesel pritel nahle, bylo mu 20 let. 4 rijna jsem mela narozeniny a 5 rijna se nevratil z prace.....mikrospanek...jediny co muj mozek zvladal vyprodukovat bylo, ze jdu za nim, ze bez nej se vsechno zhroutilo a skoncilo....po roce zoufalstvi a nezajmu k zivotu, jsem poznala nekoho, kdo mi nabidl otevrenou naruc a znova se postavila na nohy a vazit si toho, ze tady na tom zivote muzu jeste byt. Proto ti chci rict, at neztracis nadeji, v nasich srdcich budou navzdy a ikdyz on uz tady neni, srdci to nevysvetlis a porad ho moc miluji. Ted jsem, ale strasne vdecna ze jsem poznala nekoho, kdo mi dal nadeji a jsem zamilovana. Musis vydrzet a probrodit se tema nejhorsima srackama kdy dny se vlecou a vypadaji vsechny stejne ver, a ja jsem toho dukazem, ze opravdu bude lip;)
Dora I.
  (kontaktovat autora příběhu)
17. února 2012
Dobrý den, strašně se bojím si i jen číst některé z příběhů zde už napsaných... Od pondělního večera se totiž bojím udělat téměř cokoliv, jakoby všechno kolem mě bylo jen plné strachu.... Strachu ze sama sebe, strachu z toho jestli to či ono udělat bude pro mě ve výsledku snáž přijatelné či naopak. ... Jakobych měla chuť se pořádně nadechnout ale už v počátku nádechu mě brutálně píchne někde uvnitř a znemožní mi to vlastně i vydechnout... Nemusím tu přeci nikomu popisovat jak mi každičká blbost na kterou se podívám vybaví JEHO OSOBU, a jak prostě všechno na co se podívám, co kdo přede mnou udělá, co uslyším, ucítím, udělám BOLESTIVĚ TAK JAKO NIKDY PŘEDTÍM připomene OSOBU, která pro mě na celém světě byla snad jediná a přitom tolik tolik milovaná!!! ...osobu, která mi v pondělí večer umřela v náručí naprosto zbytečně. ...osobu, jejíž celý život znamenal pro mě na světě nejvíc a jejíž poslední 2, 3 nádechy mám pořád před očima. ...osobu, která tu mohla dnes být s námi, možná, kdybych se s ní v sobotu večer nehádala kvůli tomu že chtěla jít v neděli čestně do práce což jsem já nechtěla jen proto abych jí měla sama pro sebe. ...osobu, kterou jsem zjevně unavila natolik že ani obyčejnou střevní chřipku potom nepřežila, osobu, kterou jsem já donutila ať se se mnou přestěhuje do krásnějšího, nového bytu, který byl ale mnohem dál od její práce a připravila jí tedy o tolik časově náročnější cestu, která jí musela za poslední 3 měsíce také moc vyčerpávat, osobu kterou jsem já měla už dávno obejít a zkontaktovat se s její rodinou tak abych měla šanci se dozvědět o její nemoci mnohem mnohem víc tak, abych jí napřísklad při střevní chřipce okamžitě vzala do nemocnice.... Je toho tolik... V PONDLĚÍ MI ZEMŘEL PŘÍTEL, MUJ TÉMĚŘ JEDINÝ A NEJLEPŠÍ PŘÍTEL, MŮJ MUŽ, MŮJ HONZÍNEK... NĚKDO KDO MI SÁM DAL SÍLU ŽÍT. ...zemřel po 75minutové resuscitaci v našem novém bytě, zemřel mi v náruči po té co ušel 2 kroky z toalety, kde jsem ho slyšela zaúpět, zemřel nedostatkem hormonu, který od svých 9let užíval po vyoperování nadledvin, zemřel asi zcela zjevně svou valstní vinou, neboť to všechno podceňoval a prostě si zahrával... Zemřel a zemřít nemusel, kdybych i já nedělala tolik chyb... BOJÍM SE BUDOUCNOSTI, BOJÍM SE LIDÍ, BOJÍM SE HUDBY, BOJÍM SE ŽE BUDU UŽ NAVĚKY SAMA, BOJÍM SE ŽE UŽ HO NEUVIDÍM, ŽE MNE UŽ NEOBEJME, ŽE UŽ SE NEVRÁTÍ, BOJÍM SE ŽE OPRVADU UMŘEL, BOJÍM SE, ŽE UŽ SE NEVRÁTÍ... BOJÍM SE SAMA SEBE. (je mi 26let a nemám naději na další život...) Prosím pomožte mi... Prosím...

In reply to by Anonym (neověřeno)

dáša
17. února 2012
doro věř že se s ním setkáš.život smrtí nekončí věř tomu co říká Bůh.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Jan
  (kontaktovat autora příběhu)
19. února 2012
Dorko, chtěl by ti vyjádřit hlubokou a upřímnou soustrast, věř že nejsi v tom sama. Jsou to 3 měsíce kdy mi zemřela přítelkyně, také úplně zbytečně, vzala si život. Držel jsem její hlavu v dlaních a cítil jak chladne.
Nevkládej vinu na sebe, ačkoliv i já si říkám stále co jsem mohl, měl udělat, trpěla depresemi.
Truchlení je tak moc bolestivé, vím to, protože to prožívám, každý den co vzbudím nebo jdu spát do prázdné postele. Dělám si jídlo v NAŠÍ nové kuchyni.
Neboj se že budeš sama, svého Honzu budeš mít v srdci, bude s tebou, nezapomeneš jen k tomu přibereš za čas někoho kdo ti opět přinese radost do života a učiní tě šťastnou, ale to je dlouhá cesta.
Věnuj se práci, věnuj se tomu co máš ráda, můžeš u toho brečet, můžeš cokoliv, hlavně se neuzavírej, život máš před sebou. Pár dní po tom co se to stalo jsem měl různorodé nálady od totálního smutku, přes nechuť žít, vztek, ale i radost....nevím kde se to vzalo, ale měl jsem pár chvil kdy jsem se smál.
Život není spravedlivý, to už vím, ale přesto ho chci žít a dokázat si že stojí za to žít dál a bojovat.
Spousta lidí nepochopí naše pocity, protože je nikdy neprožila, ale mi se tím staneme silnějšími, i když to chvíli potrvá a bolí to.
Držím ti palce a myslím na tebe, aby si nadcházející
dny vydržela. Když tak napiš jak to jde.
Ahoj