Jirka
  (kontaktovat autora příběhu)
7. září 2015
Prognóza

hospic

Přijíždím s otcem do okresní nemocnice. Má rakovinu střev. Po několika měsících progrese a neúspěšné léčby, nastává poslední fáze. Všichni to víme,i když se vzájemně přesvědčujeme, že to bude dobré,

Krvácí do plen, špatně dýchá, je ve stressu. Marně sháním doktora, sestry si nás přehazují, telefonují, neví. Po hodině přichází naštvaná doktorka: co si myslíte?, že jste tu sami?, víte co musím vyřídit pacientů?
Následuje policejní výslech, konečně příjem na pokoj, kde se tísní šest starých pánů zjevně v těžkém stavu. Vlhký, močí a výkaly páchnoucí vzduch, někteří pacienti sténají, chrčí, mnozí určitě potřebují přebalit a umýt. Těla, jména, čísla diagnóz.
Dělá se mi špatně už po několika minutách, loučím se, ještě se zastavím na sesterně s bonboniérou, dvě sestřičky u kafe (za dveřmi zaslechnu "... ten novej příjem, ten dědek s rakovinou na čtyřce"), další práce, protivná, špinavá, páchnoucí práce za pár šupů. Lítost, bezmoc, hořkost, vztek, frustrace, ... , já, personál, pacienti.
Příští tři týdny denně hodinové návštěvy na kraji postele, pocity viny (copak neumím tátovi zařídit ani důstojné umírání?). Dozvídám se o hospicu v Prachaticích, mluvím se sestrou Anežkou a už podle hlasu vím, že jsem správně.

Přijíždíme do hospicu, z budovy vychází 3 sestřičky, pomáhají s nosítky, otevírají dveře, představují se jmény, podávají nám ruce. Říkají, že jsou rády, a když se jim podívám do očí, tak jsem si jistý, že jsou rády. Světlý, prostorný pokoj, velká koupelna, toaleta, televize, moderní polohovací postel, přistýlka pro doprovod. Vůně, květiny v oknech, obrázky na stěnách. Nevtíravý zájem a úsměvy sestřiček. Odmítám kávu a kousám se do rtu, jestli se probudím.

Po dvou týdnech otec zemřel. Ráno, mezi druhou a třetí lžičkou Nutridrinku. Umřel tiše a neokázale, tak jaký byl po celý život. Jsem rád, že vím jak umřel. Má matka, která byla celou dobu pobytu s ním, ho držela za ruku. Tak jako předtím 52 let.
Byl to můj táta, měl jsem ho rád. A když ležel na smrtelné posteli, neviděl jsem staré, zchátralé tělo, ale člověka plného lásky a radosti, práce a zodpovědnosti, zálib i starostí. Jsem moc rád, že stejně ho viděly i sestřičky a ostatní úžasní lidé v prachatickém hospicu. Jsem jim za to nevýslovně vděčný.

Jirka

390 lidé vyjádřili účast.
Lucie
  (kontaktovat autora příběhu)
27. února 2013
Dobrý den,
ráda bych poskytla své zkušenosti v rodině s léčbou rakoviny. Je to velmi citlivé a ožehavé téma, které se ale v současnosti vyskytuje velice často. Myslím si, že pokud existuje aspoň minimální šance, jak onkologicky nemocnému pacientovi pomoci i kdyby to bylo v posledním stadiu - tedy ulevit mu od bolesti - tak bych vám dokázala doporučit alternativní možnost.
Existuje spousta "zaručených" receptů, jak se s rakovinou vypořádat, ale nejjistější jsou vlastní zkušennosti.
Moje sestra měla rakovinu vaječníku, hledali jsme způsoby, jak na rakovinu vyzrát a našli jsme - Podkovičník ( Ohňovec ) Mix
Jsou to výtažky z hub, které měly opravdu neskutečné výsledky a sestře pomohly.
Pokud budete mít někdo zájem o bližší informace ráda poskytnu:
numb.numb@seznam.cz
Marcela
  (kontaktovat autora příběhu)
23. ledna 2013
Přeji hezký den Jirko četla sem Váš příspěvek o tatínkovi, a měla sem slzy v očích, dělám ve zdravotnictví, a máme tam taky hospic.ale tohle sem tedy nikdy neslyšela, v dnešní době je to vše o lidech někdo má tuhle práci jako poslání, a někdo zase jako nutnost, ale rozhodně by tyhle sestřičky neměli dělat v nemocnici, ale radši někde ve fabrice tam nemusí komunikovat z návštěvami,a za svoje chování by se měli stydět, přála bych jim stejný osud, aby poznali jaký to je když mu onemocní rodiče, a oni i když v tom dělají budou bezmocný a v tu těžkou chvíly se k nim někdo zachová přesně tak jako oni k Vám, já mám svojí práci ráda, a slíbila sem babičce než mi zemřela že se budu starat o lidi, a že s nimi nebudu zacházet jako ty co se starali o babičku že na ní otvíraly okno aby nakonec měla zápal plic a zemřela, tahle práce není pro všechny jen pro ty kteří mají srdce, a já pro ty staroušky moc ráda vše co si přejí udělám, pak můžu být klidná a mít dobrý pocit z toho že sem pro ně mohla něco udělat, je to jako když příjdete do obchodu a tam stojí prodavačka která se ani neusměje a jen na Vás skoro zakřičí jako gestapo co chcete?takový člověk tam taky nemá s prominutím co dělat, vše je o lidech v dnešní době si člověk neváží lidí který miluje natož obyčejného člověka, je to smutný, ale prostě tak to je, opatrujte se Marcela.
jan
  (kontaktovat autora příběhu)
4. března 2012
V současnosti prožíváme loučení s mojí milovanou a statečnou ženou. Po roce trápení s marnou paliativní léčbou ,jsem to s péčí přestal doma zvládat a bylo mi jasné, že ji nedokážu sám splnit co jsem slíbil ,aby nebyly bolesti. Po převozu do Hospice sv. Štěpána v Litoměřicích nastal obrat ze dne na den. Litovali jsme že jsme tam nenastoupili o měsíc dříve. Říkám tomu hospic snů. Konec bolestí, lidský a citlivý přístup, komfort ( vlastní pokoj), profesionalita, lidskost a mohl bych pokračovat .... to snad ani nejsem v Česku. Po zkušenostech z nemocnic, kde se léčí, zde se opravdu pomáhá a to i nám blízkým. Můžeme být s mojí ženou spolu ( přistýlka ), pomáhat sestrám s péčí, povídat si a užívat si intenzivně a v klidu bezestrachu a v lidské důstojnosti cenné poslední chvilky. Co více si smrtelník může přát. Strašné je, že v nemocnicích jakoby léčí ( spíš týrají terminálně nemocné ) jsou na to zařízeni a ti neví, že (za 185 Kč denně!!) mohou odcházet s láskou blízkých , v klidu a bez trápení.
Jiří Novák
16. ledna 2007
Podobné zkušenosti mám, jako Vy, bohužel také. Tentokrát ale z druhé strany, jako ošetřovatel, pečující o umírající. Stalo se již několikrát, že z nemocnic či LDNek k nám přišlo pár lidí v, řekněmě, zanedbaném stavu (ještě mírné slovo). Víte, ono to vždy a všude bude o lidech. Myšlenka, byť by byla sebeušlechtilejší či sebekrásnější, selže v případě, že lidé, kteří jí "naplňují" nejsou ti "praví"...............

In reply to by Anonym (neověřeno)

michal
  (kontaktovat autora příběhu)
2. října 2009
Krásně popsané- v hospicu vyšli 3 sestřičky s vozíkem naproti tatínkovi... Na té "strašné" ambulanci by se to opravdu stát nemohlo- je tam totiž jedna nebo dvě uštvané a ulítané sestry, které nestíhají hromadu papírování, běhají okolo pacientů, zařizují příjmy, zvedají telefony a asistují lékařům. A O TOM TO JE...

In reply to by Anonym (neověřeno)

irena tesařová
13. ledna 2013
Ale jděte pane- ulítané sestry.Já je tedy neviděla.A to jsem letos v nemocnici byla několikrát.