Mathyas
  (kontaktovat autora příběhu)
26. srpna 2020
Truchlení

Děsím se budoucnosti

Dobrý den přátelé,

Dostal jsem se do situace, o které jsem si myslel, že se mě nikdy nepotká. Žil jsem jen se svou milovanou ženou v krásném a láskyplném vztahu. Žili jsme pro sebe a byli tolik šťastni. A najednou přišlo velmi vážné onemocnění mé ženy. Vše najednou bylo zpřetrháno a byli jsme od sebe odděleni. Manželka je již 5 měsíců v nemocnici a doktoři mi nedávají naději. Život se mi náhle zhroutil a já cítím v sobě nezstálou bolest a smutek. Trápí mě velká samota a bojím se noci. Jsem najednou sám a nemám s kým komunikovat. Známí mi poklepou po ramenou a řeknou musíš být statečný. Ale není to vůbec jednoduché. Děsím se budoucnosti. Hledám motivaci, záchytný bod pro další život. A nějak se mi to nedaří. Budu velmi vděčný za každá slova. Přeji Vám všem krásné a šťastné dny

77 lidé vyjádřili účast.
David
  (kontaktovat autora příběhu)
1. ledna 2021
Dobrý den,
vím přesně o čem píšete. Dnes je to přesně 5 let, co mi umřela manželka, maminka dvou dětí. Také jsem si myslel, že to nedám, ale žiju - když kvůli nikomu jinému, tak kvůli dětem. A kvůli ženě, slíbil jsem jí, že se o děti postarám. Letos jsme se přestěhovali - jsou to od té doby moje první Vánoce k žití. Vím, jak zoufale potřebujete nějaký pevný bod v tom moři beznaděje a zbytečnosti. Pro mne to byly děti, které mne potřebovaly. Pokud to není možné, třeba je v okolí někdo jiný, kdokoliv, kdo potřebuje pomoct. A tím dát nějaký pevný bod.
Marie
  (kontaktovat autora příběhu)
7. září 2020
Dobry den,pomuze VAM BRUNO GRONING,www.bruno-groening.org. Ja jsem velice spokojena,jsou tam fajn lidicky

In reply to by Anonym (neověřeno)

Dalibor
  (kontaktovat autora příběhu)
30. října 2020
Je mi líto, ale nepomůže. Stejně jako nepomohl lásce mého života...jsou to právě 4 měsíce, co mě opustila navždy. Od te doby nežiji, jen existuji...
Hana
31. srpna 2020
Dobry den, Mathyasi, z vlastni zkusenosti doporucuji najit si pomoc, psychologa/terapeuta, nekoho “zvenci”, kdo Vas vyslechne, poradi, podrzi a hlavne tu pro Vas bude, az prijde to nejztezsi. Muj tatinek odchazel 10 dlouhych let, dolehlo to na me po nejakych ca 5ti letech a zvolila jsem tuto formu pomoci. Ne, ze by tim jeho smrt (meli jsme ho s matkou a bratrem posledni mesic v domaci peci) byla pro me lehci, ale mela jsem s kym o tom mluvit (oni ani pratele a rodina obcas nevedi/nestaci). Bylo to pro mne i spojeni se svetem “venku”, kam jsem mohla prijit a vedela jsem, ze ted je jenom muj cas a mohu se vypovidat, byla to takova kotva...Jste v hrozne tezke a smutne situaci, neni zadna ostuda rici si o pomoc. Kazdy to mame jinak a na to nejtezsi jsme nakonec bohuzel stejne sami, ale jsou cesty, jak se s tim lepe vyrovnat a mista, kde je lehci se vyplakat...Drzim moc palce, vsechno zvladnete.