Zármutek u lidí s mentálním postižením

Možná jste rodič či sourozenec dospělé osoby s mentálním postižením nebo takovémuto člověku v rámci své práce pomáháte. Jste někým důležitým v životě tohoto člověka, někdo, ke komu si chodí pro radu a podporu. Jak si poradít s tématem smrti blízké osoby?

S dospělými lidmi s mentálním postižením bychom měli hovořit o smrti z několika důvodů.

Smrt je součástí života. Chceme-li lidem s postižením zajistit co „nejnormálnější“ život, nemůžeme je chránit před důležitými skutečnostmi. Rozhodně bychom je měli připravovat na negativní zážitky a hovořit s nimi o tom, co smrt blízkého člověka s sebou přináší, ne je pouze chránit.

Uvědomme si, že jejich představy mohou být dokonce horší než skutečnost. Jestliže jim o smrti neřekneme, zemřelá osoba jim bude scházet, ale oni nemusejí porozumět tomu, co se stalo. Například si mohou myslet, že je daný člověk už neměl rád, a proto odešel, nebo si mohou myslet, že jim blízkou osobu někdo odvezl a pak se vrátí i pro ně.

Mohou slyšet, jak si ostatní o smrti povídají, nebo si dokonce mohou přečíst nekrolog v novinách. Mohou prožívat zlost, smutek, nebo si myslet, že je jejich nejbližší přehlížejí, když jim neřeknou o tak důležité události.

Jestliže jim upřeme možnost mluvit o ztrátě a vyjádřit emoce, mohou se s případnou ztrátou blízké osoby vyrovnávat velmi obtížně.

Abstraktní pojmy jako smrt mohou být pro člověka s mentálním postižením těžko pochopitelné. Nehledě na to, čemu dospělý člověk s mentálním postižením v souvislosti se smrtí rozumí, nesmíme zapomínat, že když mu zemře blízká osoba, prožívá ztrátu. Přestože pojmu smrti nerozumí, pravděpodobně mu bude zemřelá osoba scházet a při vyrovnávání se s touto ztrátou by mu pomohla naše podpora.

Jak říct člověku s mentálním postižením o smrti a poznat, co prožívá?

Říct někomu o smrti blízké osoby je vždy obtížné. Je-li onou osobou právě člověk s mentálním postižením, je dobré mít na paměti několik doporučení.

  • Snažte se tuto smutnou zprávu neoddalovat. Jestliže mu o smrti neřekneme co nejdříve, hrozí riziko, že se o ní náhodou dozví od jiných lidí, nebo se bude cítit odstrčený, protože se to ostatní dozvěděli dřív.
  • Najděte si klidné místo, kde se člověk s postižením bude cítit příjemně.
  • Pečlivě si připravte první větu. Řekněte například: „Musím ti říct něco smutného.“
  • Říkejte pravdu.
  • Používejte jednoduchá vyjádření, kterým podle všeho názoru porozumí. Například raději používejte slovo „zemřít“ než „odejít na věčnost“ apod.
  • Snažte se vyhnout větám, které by mohly být mnohoznačné. Například řekněte „Tvého psa přejelo auto a zemřel,“ nikoli „Tvůj pes odešel“. Řekněte „Zemřel dědeček“, místo „Ztratili jsme dědečka“.
  • Uvádějte jednoduché detaily, které mu usnadní orientaci. Připomeňte mu drobnosti, které už možná viděl nebo slyšel. Například řekněte: „Pamatuješ, jak tvoje maminka nemohla mluvit, když jsme jí včera viděli, a jak hodně spala? V hlavě totiž měla nemoc. Říká se tomu mozková příhoda. Dneska měla další mozkovou příhodu. Doktoři se jí snažili pomoct, ale nepodařilo se jim to, protože byla moc nemocná, a umřela.“
  • Zeptejte se, jestli má nějaké otázky.
  • Ujistěte ho, že mu pomůžete vy i ostatní.

I v dlouhodobém horizontu očekávejte reakci na ztrátu. Nemusí nastat okamžitě a může probíhat zcela jinak, než byste čekali. Může se zdát, že někdo se se ztrátou vyrovnal, a potom o mnoho měsíců později přijde nová reakce na zármutek. Někomu trvá dlouho, než si uvědomí skutečnost, že blízký člověk zemřel a už se nevrátí. Teprve pak přijde opravdový zármutek.

Podělte se s o své pocity a ptejte se, jak se váš blízký cítí – může totiž trpět v tichosti. Pokud téma smrti neotevřete vy, člověk s mentálním postižením to možná neudělá, protože si bude myslet, že toto téma je tabu nebo že ostatní budou smutní, když o tom začne mluvit. Může mít ale nějaké nezodpovězené otázky, matoucí sny a pocity, s nimiž se musí vyrovnat sám, pokud mu nikdo nenabídne pomoc.

Buďte vnímaví. Poslouchejte, co vám váš blízký říká, ale také pozorujte, jak se chová. Jeho činy vám mohou prozradit více než slova. Někteří lidé s mentálním postižením vám nemusejí říct, že jsou smutní. Mohou se dokonce tvářit, že jsou v pořádku. Jejich chování vám ale často prozradí i nejniternější pocity. Položte si otázku, zda jeho chování odpovídá tomu, co vám slovně sděluje. Popisuje vám tento člověk příznaky, které se zdají jako reakce na smutek? Chová se netypicky? Je například tišší než obvykle? Tráví více času o samotě? Vyskytují se u něj neočekávané výbuchy agrese? Má problémy v práci? Má nevysvětlitelné zdravotní potíže (např. bolesti hlavy nebo břicha)?

Reakce dospělých na zármutek

Jaké reakce na zármutek můžete očekávat u svých blízkých s mentálním postižením?

Pouze velmi málo odborníků se zabývalo reakcemi na zármutek u dospělých lidí s mentálním postižením. Informace získáváme spíše od rodičů a lidí pracujících s jedinci trpícími mentálním postižením. Vyplývá z nich, dospělí lidé s mentálním postižením mají stejné nebo podobné reakce na zármutek jako ostatní. William Worden ve svém výzkumu popsal obecné reakce na zármutek. Všechny z nich se považují za běžné nebo normální, jestliže se objeví po ztrátě blízké osoby. Mějte však na paměti, že ne každá osoba bude procházet všemi fázemi a že bude prožívat všechny uvedené pocity.

Reakce bychom mohli rozdělit do čtyř kategorií: emoce, tělesné vjemy, myšlení a chování.

Emoce

  • smutek
  • zlost
  • vina
  • úzkost
  • osamělost
  • bezmoc
  • šok
  • hluboký zármutek
  • emancipace – osvobození se od přání a příkazů zemřelé osoby
  • úleva
  • citová otupělost

Tělesné vjemy

  • pocit prázdna v žaludku
  • tlak na hrudi
  • stažené hrdlo
  • přecitlivělost na zvuky
  • ztráta identity – pocit, že věci nejsou skutečné
  • potíže s dýcháním
  • svalová ochablost
  • nedostatek energie
  • sucho v ústech
  • únava

Myšlení

  • nedůvěra
  • zmatek
  • ulpívavé úvahy o zemřelém
  • pocit, že zemřelá osoba je stále přítomná
  • halucinace

Chování

  • poruchy spánku
  • přejídání nebo naopak nedostatečný příjem potravin
  • „nepřítomné“ chování
  • stranění se druhých
  • sny o zemřelé osobě
  • vyhýbání se všemu, co zemřelou osobu připomíná
  • volání jména zemřelé osoby
  • vzdychání
  • roztěkaná, přehnaná aktivita
  • navštěvování míst nebo nošení předmětů, které zemřelého člověka připomínají
  • schraňování předmětů, které patřily zemřelé osobě

Co je normální

Tento text a ostatní materiály o smutku, se zabývají „typickým zármutkem.“ To znamená, že popisují obvyklé zkušenosti. Reakce na zármutek se však mohou u každého z nás velmi lišit, a přesto být vnímány jako „normální“. Neexistuje tzv. správný způsob, jak prožívat smutek.
Prožívání zármutku ovlivňuje řada faktorů. Muži mohou reagovat jinak než ženy. Mladí lidé mohou reagovat jinak než staří. Náboženské přesvědčení, osobnost, kulturní zázemí… to vše může ovlivnit to, jak člověk prožívá zármutek a projevuje jej.

Jak dlouho truchlení trvá

Na prožití zármutku každý potřebuje určitý čas a zotavuje se z něj postupně.

Zármutek nad smrtí blízké osoby trvá déle, než většina lidí předpokládá. I zde platí pravidlo individuálních rozdílů. Délka zármutku je přitom v každém případě natolik jiná, že odborníci zabývající se touto problematikou o ní prakticky vůbec nehovoří. Obecně se uvádí, že zármutek nad smrtí nejbližších osob trvá alespoň jeden rok. Pro některé lidi se smrt stane skutečností až druhý rok, často své pocity z prvního roku popisují jako otupělost.

Jestliže je někdo schopen znovu se pustit do obvyklých činností, zármutek postupně ztrácí na intenzitě a člověk se „zotavuje“. Překonání zármutku nastává až tehdy, když se člověk naučí žít bez milované osoby a je schopen investovat energii do jiných vztahů.

Zármutek se však může vrátit i po letech v souvislosti s událostmi, jako jsou narozeniny, svátky nebo výročí úmrtí. Zármutek se také může znovu objevit, když někdo dosáhne životního milníku, který původně chtěl prožít s nyní již zemřelou osobou, např. promoce, nástup do nového zaměstnání nebo stěhování do nového bydliště. V takových situacích je určitá míra smutku zcela normální, ale zpravidla netrvá dlouho.

Zdá se, že někteří lidé s mentálním postižením prožívají zármutek i mnoho let po smrti blízké osoby. Mohou se k tomuto tématu stále vracet, mluvit a zesnulém a plakat stejně zoufale jako bezprostředně po smrti blízkého člověka. Pro takovéto chování existuje několik vysvětlení; uvedeme si dvě hlavní:

  • Člověk s mentálním postižením ještě nemusí být „zotaven“ a mohl by tedy potřebovat pomoc při završování procesu truchlení.
  • Okruh přátel a rodiny člověka s mentálním postižením může být malý a hovor o zesnulém mu tak pomáhá být s ním alespoň ve vzpomínkách.

Jestliže mu však takovéto chování brání v tom, aby vedl spokojený život nebo vykonával každodenní činnosti, je dobré kontaktovat odborníka zabývajícího se touto problematikou.

Jak pomoci člověku s mentálním postižením, který prožívá zármutek

Největší pomocí je vaše blízkost a možnost mluvit o tom, co se stalo.

Buďte s ním. Snažte se s ním trávit více času než obvykle. Dejte mu najevo, že vám na něm záleží. Může mít strach, že například vy nebo jiná blízká osoba také zemře. Snažte se ho ujistit, že tu vždy bude někdo, kdo mu pomůže. Je-li to možné, mluvte s ním o konkrétních lidech, kteří by mu mohli v budoucnu pomoci.

Mluvte o smrti a o zemřelém. Nechte ho, ať hodně mluví, protože právě tak smutek překonává. Říkává se, že sdílený smutek je poloviční, a v tomto případě to platí dvojnásob. Zkuste najít člověka, který také prožil bolestnou ztrátu blízkého člověka, aby se mohl podělit s osobou, jíž pomáháte. Člověku s mentálním postižením také může pomoci účast na pravidelných setkáních pro lidi prožívající zármutek, která bývají organizována při hospicích.

Pomozte mu vyjadřovat pocity. Jestliže tento člověk neumí o pocitech mluvit, zkuste například kreslení či malování. Nechte ho, aby namaloval, co má uvnitř nebo co si o „tom všem“ myslí.

Podpořte ho, aby se zúčastnil posledního rozloučení a pohřbu. Přesně mu popište, co má očekávat. Zmiňte se o rakvi, tělu, květinách, hudbě, plačících lidech, které pravděpodobně uvidí a uslyší.

Snažte se zabránit dalším ztrátám. Pro každého je obtížné se vyrovnat s více než jednou ztrátou naráz. Snažte se život udržet, jak jen to jde, tzv. ve starých kolejích. Ztratit například blízkou osobu, práci a domov najednou bývá neuvěřitelně obtížné.

Ponechte mu možnost volby. Možná sám ví, co by mu pomohlo. Někdo se může chtít co nejdříve vrátit do práce; jiný naopak může chtít týden či dva zůstat doma. Nechte ho, ať se rozhodne sám. Někteří lidé s postižením jsou naopak zmatení či rozrušení, mají-li příliš mnoho možností. V takovém případě jim s volbou pochopitelně pomozte.

Jak mluvit o smrti s člověkem s mentálním postižením

Nejdůležitější je mluvit jednoduše a srozumitelně. Nebojte se popsat, co prožíváte vy, a nezapomeňte popsat i dobré stránky smrti.

Jedním z nejlepších způsobů pomoci je průběžně diskutovat o smrti a připravovat ho na ni ještě před tím, než někdo blízký zemře.

O smrti hovořte jednoduše. Snažte se vyvarovat slov, která mají více významů.

Používejte často různé příklady z každodenního života, jako je smrt kamaráda, zvířete nebo zprávy v tisku o úmrtí slavného člověka.

Nepředpokládejte, že jeden vážný rozhovor o smrti stačí. Mohou nastat různá nedorozumění. Postupně budete schopni rozpoznat, co tento člověk špatně pochopil a následně mu můžete nabídnout přesné informace.

Ukažte mu, jak se se ztrátou blízké osoby vyrovnáváte vy. Mluvte o malých ztrátách. Zemřel-li někdo i vám, řekněte mu to. Je-li to možné, vezměte ho do pohřební síně a na hřbitov, ovšem před tím, než tam půjdete, mu popište, co uvidí. Otevřeně projevujte své pocity. Ukažte a řekněte mu, jak se s touto ztrátou vyrovnáváte.

Dovolte mu projevovat emoce. Může popírat smrt, projevovat zlost či strach, může plakat. Dejte mu najevo, že jeho pocitům rozumíte. Můžete říci: „Vím, že myšlenky na smrt ti nahání strach“ nebo „Taky je mi smutno, když myslím na někoho, kdo umřel“.
Podporujte ho v otázkách a odpovídejte na ně pravdivě.

Mluvte o stádiích života: o narození, dětství, dospělosti, stáří, smrti. Mluvte o nečekané smrti jako důsledku nemoci, nehody nebo násilných činů.

Najděte někoho, kdo by mohl vést skupinu, kde by se mluvilo o smrti a zármutku. Pozvěte přátele tohoto člověka. Mohou si pak navzájem sdělovat pocity a získat více informací.

Popište, co je na smrti pozitivní. Například připomeňte, že někdo trpěl bolestivým onemocněním nebo v důsledku nehody, a teď ho už nic bolet nebude. Mluvte o životě po smrti, je-li tento koncept součástí náboženského přesvědčení tohoto člověka.

Pomozte mu, aby se mohl cítit bezpečně. Mluvte o způsobech, jak lze nehodám, onemocněním či násilným činům předcházet. Vyjmenujte mu lidi, kteří o něj mají starost a kteří mu v budoucnu pomohou.

Dodávejte mu naději. Mluvte o tom, jak lidé překonávají zármutek a také jak pomáhají hezké vzpomínky.