Ve vztahu k nemocnému

Ochota k osobnímu kontaktu s nemocným vyplývá z osobního postoje k životu vůbec. Profesionál pečující o těžce nemocné a umírající musí mít odborné znalosti, musí mít rád lidi (včetně sebe sama), musí být vyrovnaný se svou vlastní smrtelností. Svou práci by měl dělat dobrovolně a rád.
U hospitalizovaných v nemocnici je důraz kladen především na péči o fyzickou stránku člověka, na jeho hygienu, příjem potravy, vyměšování (i močový katétr či kolostomie), ventilaci, také ošetření a převazy ran, podávání léků… Výsledky takové péče jsou na první pohled dobře zřetelné.
Člověk však není jen bytost fyzická, ale také psychická, sociální a duchovní. Péče o tělo, jistě velmi důležitá, je vlastně jen dílem toho, co nemocný potřebuje. Právě ochota k osobnímu kontaktu ze strany zdravotníka je dalším krokem k překročení pouhé fyzické úrovně péče.
Častým jevem v nemocnicích je rychlé tempo práce zdravotníka (ošetřovatele, sestry, lékaře), do nějž je tlačen počtem úkonů, které musí v daném časovém limitu zvládnout. Chyba je buď v lokální organizaci oddělení, nebo možná v celém systému zdravotnictví. I přes tento tlak na zdravotníky je nesmírně důležité udělat si čas na popovídání či společnou chvilku mlčení s pacientem.