17. 1. 2012 jsem měla příležitost doprovodit jednu ze svých babiček na její poslední cestě v klidu domova, tak jak si to přála. Tento nezapomenutelný zážitek bych ráda sdělila čtenářům těchto webových stránek, které mi velmi pomohly překonat vše, co je s tímto konečným procesem spojeno.

Dříve byl tématem, o němž se ve slušné společnosti ani v soukromí nemluví, sex. Zato smrt bývala běžnou součástí lidského života. Děti se brávaly na pohřeb svého rodiče či sourozence, mrtví byli portrétováni v rakvi. Minulé století obrátilo karty – zrovnoprávnilo sex, tabuizovalo smrt.
Článek od Marty Hříbalové vyšel v Psychologii dnes.

O příručce Hospic do kapsy se více dozvíte na webu Cesty domů.

Odvezou nás rychle moderní auta záchranné služby, aby nás vložila v náruč baziliščí přetvářky frustrovaných zdravotníků. To je jedna z nadsázek a fabulací knihy Mezi životem a smrtí, kterou píši na základě osobních zkušeností. Vyjde letos na jaře, proč neudělat malou „reklamu“ tématu, o které v naší společnosti nikdo nestojí? Nestojí, a přesto končí většina umírajících v nemocnici a jejich blízcí, pokud se vůbec zajímají o svého příbuzného, narážejí na byrokratický systém, na zákazy a příkazy, na strach a mlčení.

Dušičková úvaha od Martiny Špinkové.

Úvod k výstavě Jindřicha Štreita „Jsem blízko, jsem tu“, 11. 10. 2005