Tolerance nálad a způsobů pacienta

„Nic si neber osobně” je velice užitečné pravidlo. Řídit se jím však není snadné, protože máme sklony k sebestřednosti a osobně si bereme leccos. Také je potřeba najít správnou polohu mezi netečností a vztahovačností, abychom byli schopni rozlišit a akceptovat potřeby druhých.

Cesta k dovednostem typu tolerance a respektu vede od sebevzdělávání přes poznání a sebevýchovu. Když například vím, jakými stádii prochází člověk na konci života (podle Elizabeth Kübler-Rossové), mohu lépe pochopit chování a nálady nemocného.

Empatie a citlivý přístup jde ruku v ruce s tolerancí a respektem. Abych mohl dobře pečovat o umírajícího, je třeba si uvědomit, co asi prožívá. I když je každý člověk jiný a reakce na těžké životní situace jsou u každého různé, neboť závisí na mnoha vnějších faktorech, jako jsou sociální prostředí, rysy osobnosti, věk, pohlaví, životní zkušenost, momentální psychická i fyzická kondice…, jsou zde jisté zákonitosti. Elizabeth Kübler-Rossová, americká lékařka, je popsala a rozdělila do pěti fází (negace, agrese, smlouvání, deprese, smíření). Obvykle přicházejí jednotlivé fáze v daném sledu, není to však pravidlem. Často se některé z nich vracejí, střídají se a některá fáze může i chybět. Délka fází je různá, někdy se během jediného dne mohou vystřídat dvě až tři fáze.

Přání nemocného. Stává se, že nemocný na konci cesty (v terminálním stádiu choroby) má nějaká přání. Jejich počet, je-li jich více, se snižuje, až zůstane jedno. Třeba se chce ještě podívat na nějaké konkrétní místo, chce vidět jistou osobu, chce slyšet koncert… Tato přání se mohou jevit jako nesmyslná, pro nemocného mají však veliký význam. Pokud je to jen trochu možné, snažíme se přání nemocného splnit. V případě fungující rodiny upozorníme její členy na tuto skutečnost a vybídneme je ke splnění přání nemocného. Můžeme jim poradit, kam se obrátit pro pomoc (dobrovolníci).