Tělesné změny

 

Bolest

Dnes je možné zajistit skoro pro všechny lidi v poslední fázi života prostředky zmírňující bolest. Léčba bolesti opioidy umožňuje většinou osvobození od bolesti při zachovaném vědomí. Je třeba překonat strach z morfia a dalších opioidů, který je široce rozšířen. Moderní léčba bolesti tyto léky používá s jasným cílem: zachovat co nejvyšší kvalitu života umírajícího až do konce. Lékaři vzdělaní v paliativní péči s těmito léky dokáží zacházet velmi citlivě, vyvažují jejich účinek proti bolesti s nežádoucími účinky (dočasná spavost, zácpa apod.), a pokud bolest odezní, mohou bez obtíží tyto léky zase vysadit. Uvědomme si, že umírajícímu zbývá krátký čas a zaslouží si jej žít bez bolesti, která by jej vyčerpávala.

Péče o pokožku

Jak z lékařského hlediska, tak také ke spokojenosti nemocného je důležité, aby byla maximální pozornost věnovaná pokožce umírajícího, aby bylo zajištěno vhodné polohování.  Je dobré střídat polohu na boku a zádech, vždy ale jen tak často, jak je nemocnému příjemné. Pokud se sám neudrží, je možné jej  šetrně vypodložit, aby setrval v požadované poloze na boku. Dbejme na to, aby riziková místa, ohrožená vznikem proleženin, byla chráněna před tlakem vypodložením měkkými polštáři nebo molitanovými podložkami. Všechno dělejme po dohodě s nemocným, aby se mu leželo dobře a časté polohování jej nevyčerpávalo a nepůsobilo mu bolest.

Pokožku nemocného musíme udržovat čistou a suchou, hlavně v místech, která jsou pocením a nebo jinými sekrety ohrožena. Je to například oblast genitálií, místa pod prsy a jiné kožní záhyby. Pokožka pravidelně ošetřovaná a chráněná vhodným krémem je odolnější proti vzniku proleženin, otlaků a opruzenin.

Teplota

Mění se tělesná teplota: ruce a nohy mohou být studenější kvůli zhoršenému prokrvení. Můžeme zkusit udržet tělesnou teplotu použitím ponožek nebo ohřívacích lahví.  Pokud umírající má naopak vyšší teplotu, potom jsou příjemné slabé přikrývky nebo jen prostěradlo či samotný povlak. Někdy může udělat dobře studený obklad na čelo nebo do třísel. Horečka v tomto stádiu bývá známkou selhání termoregulačního centra, ne zápalu plic či nějaké jiné infekce.

Dech

Často se mění dech: může být rychlejší, velmi povrchní (až 40 dechů za minutu) nebo mnohem pomalejší, s dlouhými přestávkami mezi nádechy, kdy se stále znovu zdá, že je to nádech poslední. Někdy umírající hlasitě vzdychne při výdechu. Dech také může být zcela nepravidelný. V hrdle může vzniknout chrčení nebo „kloktání“ v důsledku vyměšování hlenů, které už nemocný nemůže vykašlat. Pro nás to může být velmi nepříjemný zvuk, protože máme pocit, že se umírající každou chvíli udusí. Je však důležité vědět, že nám je to daleko nepříjemnější než jemu. Jeho to většinou neobtěžuje, můžeme se o tom přesvědčit z jeho jemných náznaků. Pokud jej něco trápí, třeba bolest, poznáme to podle mimiky či drobných gest. Změny dechu přicházejí a odcházejí. Člověk může poměrně dlouho dýchat tak, jako by každý dech byl poslední.

Obvykle může být pro umírajícího ulehčením, když mu zvýšíme polohu hlavy nebo horní části těla či jej otočíme na bok. Hlava by neměla být v záklonu. Pomůže také, když zajistíme dobré větrání místnosti a vlhčíme vzduch.

Pro nás jako pro doprovázející může být bolestné a znepokojivé, když nasloucháme nepravidelnému dýchání. Důležité je, abychom sami zhluboka a pravidelně dýchali a občas opustili místnost, abychom nabrali sil. Snad nám může v této souvislosti pomoci srovnání s porodními bolestmi a zvláštním způsobem dýchání, které používají ženy při porodu, aby si ulevily. Jsou to bolesti vedoucí k novému zrození.

Jídlo a pití

Jídlem dodáváme svému tělu energii. Jíme, abychom žili. Když tělo začíná umírat, pak je zcela přirozené, že už nechce přijímat potravu. Pomalu se mění stravovací návyky. Už nic nechutná, chuť přechází. Tekuté stravě je dávána přednost před pevnou. Nejprve se vynechává maso, potom také zelenina a jiné těžko stravitelné pokrmy, nakonec i měkčí potraviny. Umírající prostě nechce už nic jíst. Pro nás příbuzné je těžké respektovat toto přání. Mnohé tíží myšlenka: Nenechám přece tatínka umřít hlady! Vždycky tak rád jedl, co jsem uvařila, a teď jej nepotěší ani jeho nejoblíbenější jídlo!

Konfrontuje nás to těžce s vlastní bezmocností a s přicházející smrtí: Vždyť zemře, když nebude nic jíst! nebo: Takhle bez jídla to půjde ještě rychleji, musí přece bojovat! Je tak unavený určitě proto, že nejí! Už jej nedokážu přesvědčit, je to má vina, že je tak slabý!

Postavme se těmto pochybnostem a dotírajícím otázkám. Uvědomme si, že v tomto období života je zcela přirozené nejíst už nic. Tělesná energie, kterou dostáváme prostřednictvím jídla, už není potřebná. Umírající teď potřebuje jiný druh energie. My příbuzní se musíme pokusit jej neobtěžovat a řídit se podle jeho přání. Vězme, že jinak mu svými necitlivými, byť dobře míněnými snahami působíme utrpení.

V tomto posledním období ale může mít umírající velkou potřebu pít. Když už nemůže pít pomocí šálku s hubičkou, zkusíme mu podat do úst malé množství vlažné tekutiny čajovou lžičkou. Můžeme zkusit brčko, kojeneckou lahvičku či láhev od minerálky s vysouvacím uzávěrem.

Pokud už nemůže umírající tekutinu polykat, je mu příjemné, když mu opakovaně zvlhčujeme ústa, např. ledovými kostičkami z čaje nebo ananasové šťávy. Někdy lze otírat rty navlhčeným čistým kapesníkem, ze kterého může případně sát.

Často příbuzní žádají v tomto posledním období lékaře, aby umírajícímu dal infuze, aby neměl žízeň. Je třeba vědět, že v bezprostřední blízkosti smrti je takový postup nežádoucí, necitlivě zasahuje do přirozeného „odcházení“ těla a může nemocnému přitížit, způsobit otoky, ztížit dýchání a přivodit zmatenost. Infuze nesníží pocit žízně, ale péče o dutinu ústní a její zvlhčování pocit žízně snížit dokáže. Někdy samotný pocit chladu v ústech dokáže snížit pocit žízně: osvědčuje se cucání malé kostičky nebo kuličky ledu vyrobené z čaje nebo šťávy.

Neklid

Umírající člověk je v některých chvílích či dnech neklidný. Stává se, že sebou na lůžku hází, dělá bezcílné pohyby rukama nebo nohama, snaží se odejít nebo bez viditelného důvodu škube prsty. To jsou také znamení, že ztrácí spojení s tímto pozemským světem. Když sedíme klidně na jeho posteli a dáváme mu tím najevo, že není sám, může se uklidnit. Nesmíme si ale vyčítat, když to nepomáhá. Neklid lze léčit i pomocí léků, jen je třeba nezapomínat na snahu o porozumění umírajícímu, který se chystá k velkému odchodu svým jedinečným způsobem. Nezasahujme zbytečně, příliš jej nerušme, méně může být více.

Jeden nebo více dní před smrtí vzniká někdy v umírajícím člověku poslední vzepětí všech sil. Přestože skoro stále spal a nekomunikoval, je náhle zcela bdělý, při jasném vědomí, zapojuje se do života, přeje si určitá jídla nebo se snaží ještě jednou se posadit nebo postavit. Využijme tento čas ke splnění jeho přání, nebojme se porušit dietu, povídejme si s ním a rozlučme se. Je dost možné, že právě tyto chvíle nám pak později v dalším životě budou světlem, které nám pomůže zaplašit tmu osamění a zoufalství.

zpět: Poslední dny a týdny                                                            další: Poslední chvíle